Utopí se česká mediální scéna ve vyčpělých dogmatech?

19. 9. 2019 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Ani po 30 letech leckdy trnité polistopadové transformace se tuzemská mediální scéna nedokázala vyrovnat s otrockou mentalitou; s manichejským výkladem světa, kdy jí unikají aktuální geopolitické souvislosti. Stačí porovnat produkci předních západních sdělovacích prostředků s tvorbou České televize a máme celkem jasno. Jistěže, v první řadě je zapotřebí reflektovat domácí politiku, přestože mnohdy připomíná nudné a pokleslé varieté, nicméně události mající globální přesah v ustavičně se měnícím se světě jsou neméně důležité. A zde po mém soudu řada českých novinářů krutě zaostává.

Už dříve jsem psal o tom, že je nezbytné, aby klasická média informovala o dvou zásadních nebezpečích majících poprvé ve známých dějinách potenciál zničit lidské pokolení. Jedná se o klimatickou krizi a nebezpečí jaderné války. Zatímco první hrozbě se po letech mediálního zevlinku dostává sluchu čím dál častěji, druhá je prakticky neslyšitelná.

Klimatická krize má v české kotlině velkou šanci stát se obdobně polarizujícím mediálním tématem jako tzv. uprchlická krize. Ačkoli i západní sdělovací prostředky dlouhá léta prezentovaly globální oteplování jako politické téma - a nikoliv jako globální problém, tento nezodpovědný přístup snad už brzy bude minulostí. Jenže v České republice se novinářští matadoři o překot předhánějí v tom, kdo vyplodí větší pitomost. Popírání antropogenní změny klimatu se ve veřejném prostoru stalo naprosto akceptovatelným názorem, jednak kvůli vlastnické struktuře médií, jež ovládají oligarchové napojení na fosilní průmysl, jednak kvůli neschopnosti stárnoucích editorů a komentátorů pochopit turbulentní svět. 

Druhé globální riziko, tedy jaderný konflikt, je v tuzemském mediálním prostředí tradičně nahlíženo anachronickou optikou, jako kdyby snad studená válka ještě neskončila. Je přitom zcela zjevné, že Trumpovy Spojené státy už nejsou řadou západních komentátorů vnímány jako „nepostradatelný národ“, ale jako nezodpovědná velmoc bořící jednu mezinárodní dohodu za druhou. USA tradičně stojí proti světovému veřejnému mínění v řadě palčivých otázek téměř osamoceny – a s Trumpem v Oválné pracovně elegantně prezentovaná zahraniční politika USA ukazuje svou ošklivou tvář. A je celkem lhostejné, zda jde o liberály či pravicové populisty, klíčová je náklonost velkého byznysu. Donald Trump je lídrem neoficiální aliance globálních pravicových populistů, k nimž patří Boris Johnson, Jair Bolsonaro, Bibi Netanjahu, Narendra Modi, ale patrně i tolik proklínaný Vladimir Putin - přestože jsou USA a Rusko právě v otázce proliferace jaderných zbraní na kordy.

Jenže mnozí čeští novináři tváří v tvář ruské hrozbě - ať už skutečné či domnělé – se stále chutě přimykají k americkému dubisku. Kupříkladu Jindřich Šídlo, který se jinak solidně orientuje v domácí politice, soudí, že prohraná bitva o radarovou základnu v Brdech je výsledkem našeho naivního pacifismu a antiamerikanismu, protože jsme se „ubránili prosbě spojenců o pomoc“. Podle komentátora jsme se už tenkrát stali „cvičištěm počínající ruské hybridní války“. A dnes není situace o nic růžovější, když na Hradě sedí kremelský sympatizant a po sněmovně jich také několik pobíhá. Tehdejší Topolánkova vláda prý měla zvolit účinnější komunikační strategii, neboť plánovaná radarová základna měla Česko symbolicky zakotvit na Západě.

Šídlo se pozastavuje nad tím, že většina Čechů americký radar odmítla, což bylo celkem pochopitelné tehdy a je tomu tak i dnes. Vláda George W. Bushe od roku 2002 s několika východoevropskými zeměmi vedla dialog o možné výstavbě americké protiraketové základny. Od února 2007 probíhaly formální rozhovory s Polskem a Českou republikou.

Shodou okolností Bílý dům v roce 2002 odstoupil od americko-ruské dohody o omezení systémů antibalistických raket, což lze chápat jako diplomatický triumf amerických neokonzervativců, mezi nimiž vynikal John Bolton. Když prezident Barack Obama v listopadu 2009 nakonec Bushovy plány smetl ze stolu, poprvé po dvaceti letech se vychýlil zdánlivě jasný prozápadní a proatlantický kurs země, jak píše dále Šídlo.

Tak nevím. Jak mohu s klidným svědomím symbolické zakotvení v západních strukturách přirovnat k aktivitám agresivních Bushových neokonzervativců, kteří podstatně zhoršili vztahy s Ruskem, třebaže jim onen zlolajný Putin na začátku války proti terorismu nabídl pomoc? O několik let později se NATO rozšířilo o sedm nových členských států včetně tří bývalých sovětských republik - a právě rozšiřování aliance leželo Kremlu v žaludku nejvíce. Dokonce i bývalí Bushovi podřízení chápou, že se evropská bezpečnostní struktura měla obejít bez expanze NATO, jelikož měla akceptovat i Rusko.

Pokud tyto a další souvislosti neznáme, nemůžeme se divit ruským destabilizačním aktivitám včetně hybridní války, jež ostatně vypukla až řadu let po radarové aféře. Ty jednoduše nevyrašily na zelené louce. Navíc svět už není dávno bipolární, ale multipolární – ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Jak to, že si toho není vědom ani oblíbený liberální komentátor?

0
Vytisknout
10188

Diskuse

Obsah vydání | 24. 9. 2019