Kulturkampf jako cesta k neomezené moci?

23. 9. 2019 / Karel Dolejší

Věříte-li guruovi současného brazilského autoritářského prezidenta Olavu Carvalhovi, text hitu skupiny Beatles "With a Little Help from My Friends" z alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band napsal "loutkovodič" hudebně "negramotného" tělesa, německý filosof a muzikolog Theodor Wiesengrund Adorno ZDE - ve skutečnosti nesmiřitelný kritik moderního zábavního průmyslu a skladatel atonální vážné hudby. Na pohled zcela absurdní historka samozřejmě poněkud připomíná příběh Zemanem vybájeného Peroutkova článku, který měl údajně vychvalovat Hitlera.

Absurdita obou svévolných nesmyslů do značné míry zmizí, jakmile pochopíte, že výše zmíněná tvrzení nejsou rozhodně pronášena v nějaké Habermasově "mocensky neovlivněné komunikaci". Máte před sebou dva příklady snahy z pozic státní moci monopolně diktovat jedině přípustný výklad moderní kultury, bez ohledu na nějaká fakta či cokoliv jiného.

V příspěvku nazvaném prostě "Směšnost" shrnuje Jiří Svoboda propastný intelektuální úpadek Miloše Zemana, kterého režisér poznal před třiceti lety ZDE. Nanejvýš znepokojivý portrét člověka, který už o současné kultuře neví zhola nic a má o ní zcela mizivý přehled, je bohužel současně i podobiznou muže, jenž si uzurpuje právo autoritativně určovat a prostřednictvím státních vyznamenání kodifikovat, co je v české kultuře údajně dobře a co špatně.

Mary M. Laneová v článku věnovaném německému malíři Georgu Groszovi, který od roku 1928 s velkým nasazením a osobním rizikem bojoval proti nastupujícímu nacismu, píše: "Hitler věděl, že aby dobyl zraněná srdce zlomeného občanstva, musí nejprve dobýt samotnou kulturu... rozklad občanských práv je zahájen rozkladem kultury. Je kriticky důležité, aby členové společnosti uznali, že existují doby, kdy může být nezbytné riskovat naše kariéry a dokonce naši bezpečnost, abychom bránili budoucnost této společnosti" ZDE. Bohužel Jiří Svoboda, stejně jako dlouhá řada jiných postav české levicové scény, v kauze Zeman od roku 2014 neprokázal byť jen zlomek té prozíravosti, kterou se kdysi vyznamenal právě Grosz.

Svoboda nicméně svou chybu v podobě podpory Miloše Zemana přinejmenším dodatečně uznal a veřejně se za ni omluvil. Čin takového druhu vyžaduje poctivost a odvahu. Mnoho jiných dosud neudělalo ani to.

Sue Prideauxová v recenzi knihy Franka Diköttera How to Be a Dictator: The Cult of Personality in the Twentieth Century (Jak být diktátorem: Kult osobnosti ve dvacátém století) shrnuje několik základních fází vzniku moderní diktatury ZDE. Jakmile se diktátor chopí moci, následují domácí čistky spojené s likvidací všech potenciálních mocenských oponentů. Poté přijde čas získat si metodou Potěmkinových vesnic alespoň trochu slušné mezinárodní renomé. Moderního diktátora nicméně nakonec drží u moci především totální kontrola informačního prostoru umožňující plně realizovat jeho kult osobnosti.

Zákon o "hanobení hlavy státu" podvazující možnost veřejné kritiky Miloše Zemana se vloni do české sněmovny vrátil již podruhé ZDE - a můžete se myslím spolehnout, že brzy ho předkládající poslanci z KSČ(M) zkusí prosadit znovu. Nově vzniklá závislost Babišovy vlády na Hradu slibujícím premiérovi v případě potřeby abolici, doložitelná i Zemanovým ústavním pučem pod záminkou výměny ministra kultury, zamíchala do té doby relativně vyváženým poměrem sil na české politické scéně - a potenciálně i postoji poslanců hnutí ANO 2011.

***

Bývaly doby, kdy západní levici definovaly ostrá kritičnost směrem do vlastních řad, jednoznačný odstup od "levicového" autoritářství a schopnost rychle prohlédnout takové politické modely, které účelově aplikovanými sociálními výdaji jen zakrývají masivní zneužívání neomezené moci.

Není divu že tam, kde zmíněné kvality k nepoznání upadly, se levicové strany a hnutí posouvají stále více k okraji zájmu voličů i politického spektra - případně dokonce slouží jako pouhá druhotná zásobárna voličské podpory postupně se dotvářejících soudobých diktatur.

1
Vytisknout
3377

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2019