Směšnost

23. 9. 2019 / Jiří Svoboda

 

Je to déle než 30 let, kdy jsem poznal muže vzdělaného, se smyslem pro umění, člověka vtipného, libujícího si v bonmotech. Jeho jméno bylo Miloš Zeman. Vážil jsem si ho a měl jsem ho rád.

Čas je neúprosný, postupně zasypal vzdělanost, umění začal chápat tak jako politik, který kdysi prohlásil „Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru“, vtip a bonmot zaplavila žluč a touha dokázat stařeckou moc nad „malým“ světem, který mu důvěřiví voliči svěřili. Pod nánosy postupně mizel ohled na právo, ústavní zvyklosti i respekt k jiným lidem. Byl to proces plíživý jako nemoc.


Vzpomínám si, jak v polistopadových dnech 1989 mluvil v přeplněném ateliéru ve Filmovém studiu Barrandov za velkých ovací zaměstnanců – tvůrců i pracovníků v technických a dělnických profesí. V těch časech také vykládal, co je to férovost, která zdobí muže i poměry v republice, kterou by si Češi zasloužili.

Věřil jsem, že jako prezident bude vyvažovat zahraniční politiku do všech azimutů tam, kde se mnozí předkláněli pouze na jednu stranu, aniž získávali svou servilitou respekt. Bohužel, prezident Zeman se začal předklánět rovněž pouze na jednu stranu. A respekt? Ve slavnostním vítání na červeném koberci? To není respekt, to jsou jen symbolické akty bez ceny, jimiž si lenní pán platí úctu a chválu, kterou mu projevuje vazal. A jak představitelé mocnosti takové projevy úcty a chvály splácejí? Zatímco nevelké Lucembursko investovalo v ČR v létech 2014 – 2017 v ČR 144 mld. Kč, tygr světového hospodářství Čína 25,1 mld. Kč. Prezident tvrdil, že do roku 2020 dosáhnou čínské investice v České republice výše přes 200 miliard korun. Omyl v řádu desetinásobku.

Proč tedy tak časté cesty prezidenta do země, která by možná ráda někdy v budoucnu prostřednictvím v ČR zřízených podniků pronikla do Evropy za podmínek, daných EU, ale ČR ji fakticky zajímá na úrovni spropitného?

Mnozí prezidentovi vyčítají, že se chová příliš vstřícně k Rusku. Naše vztahy s Ruskem mají velmi složitou historii, k níž patří osvobození většiny území ČSR od německých nacistů. Ale také krvežíznivý protektorát po roce 1948, kdy inscenování justičních vražd a politické procesy sice prováděli Češi a Slováci, ale řídili je stalinští protektoři vyslaní z Moskvy. Rovněž rok 1968 a intervenční tanky, zaplavující naši zem, vyvolaly pocity strachu a nenávisti.

Emoce, vytvářené v dějinách s odstupem slábnou, to je přirozené a životodárné. Slábne nenávist k Němcům za statisíce zavražděných Čechů. A časem zeslábne i nenávist k tomu, co v bližší minulosti zničilo vztahy Čechů k Rusům.

Pozornosti prezidenta ČR by však nemělo uniknout, jak se v Rusku množí sochy J.V. Stalina, jejichž odhalení doprovází salutující důstojníci a nejen veteráni. Jak často se v posledních létech část ruské historiografie dovolává časů Stalina jako doby velikosti. A pan prezident mlčí. Nesděluje ruskému prezidentovi, když si s ním podává ruku, že je to zavrženíhodný trend nejen pro českou národní paměť, ale především pro Rusko samé.

Prezident Zeman se stal prostě někým jiným, než býval Miloš Zeman. Nevolba prezidentem poslanci strany, kterou vytáhl z nicoty do pozice vládní strany, zaplavila jeho mysl žlučí. Žel také neskonalou sebestředností, nevnímající zvykové právo a pravidla anglosaské férovosti, k níž se v minulosti hlásil.

Je mi to velmi líto.

Znal jsem vzdělaného člověka, s nímž bylo možné hovořit o literatuře celé hodiny. Zeman prezident se scvrkl na úporný zápas s dokazováním neomylné paměti ve sporu o neexistující článek F. Peroutky. V našem věku se to stává. Cítí-li se někdo dotčen naším omylem, je samozřejmostí přiznat chybu paměti, které se organizmus dopustil, a omluvit se. Jen bohové mají právo na neomylnost. Ale prezident bez zbytků důstojnosti nechává měsíce bloudit své podřízené knihovnami a hledat onen článek, který se, krom v prezidentově paměti, nikde nalézt nedá. I potom zakroutí omluvu pouze do floskule, že domnělý článek jen nebyl nalezen (čímž implicitně říká, že takový článek existuje). Myslí-li si prezident, že to svědčí o velikosti, ztratil soudnost. Svědčí to jen o malosti.

A tak se prezident Zeman týden po týdnu vzdaluje od Miloše Zemana, jak jsem ho znal. Obdobně jako bývalý cenzor Marcus Porcius Cato Censor s úporností nehodnou muže, k jehož povinnostem patří být příkladem čestného, normotvorného, národ stmelujícího člověka, alespoň jednou do měsíce veřejně hlásá parafrázi výroku Marca Porcia Ostatně soudím, že veřejnoprávní média (Kartágo) musí být zničena“. Mnohokrát jsem slyšel, čím vším byla samolibost prezidenta v ČT dotčena.

Ani jedinkrát jsem však neslyšel, že by ho zaujaly u nás i ve světě oceněné hrané televizní filmy „Americké dopisy“ (o A. Dvořákovi) nebo "Osmy"; velká mezinárodní koprodukce o „Marii Terezii“; televizní filmy "Dukla 61" nebo "Poslední cyklista", prezentované na mezinárodních festivalech; hrané filmy, dokumenty a záznamy koncertů vznikající ve spolupráci s francouzsko-německou televizí ARTE; dokumentární cyklus „Příběhy XX. století“; investigativní publicistický cyklus "Infiltrace", či stovky hodin dokumentárních a dětských pořadů.

A nikdy jsem neslyšel, že by prezidenta zaujal kanál ČtD pro děti, jehož sledovanost nám závidí mnohé televize v Evropě. Kdo by podle prezidentových představ pro děti vytvořil kanál českých televizních programů, kdyby to přestala dělat ČT? Nebo je kultivace dětského vnímání a chápání světa zbytečné?

Ani jednou jsem od prezidenta neslyšel ocenění ČT za to, že nemalými částkami přispívá na české distribuční filmy, které jsou vyslanci české kultury ve světě. Bez České televize by ve velké většině nevznikly.

Může snad pan prezident uvést podobnou bilanci uměleckých, historických, dětských, filmových programů, které vysílají komerční televize? Ovšemže ne. Komerční televize jsou všude na světě provozovány pro zisk, což není míněno pejorativně. Proto jsme přece v roce 1992 zavedli duální systém vysílání – Miloš Zeman i já jsme tehdy byli poslanci Federálního shromáždění, kteří platnost zákona odhlasovali.

Co z namátkou citovaných pořadů ČT by vzniklo bez koncesionářských poplatků, které činí 135,- Kč měsíčně pro rodinu, to je 4,50 Kč na den a rodinu. Pokud rodinu tvoří dva lidé, pak na jednoho 2,25 Kč…atd. Je pan prezident schopen porovnat tuto částku s cenou cigaret, které za den vykouří? O neznalosti zákonů (č. 345/2005 Sb.) svědčí i myšlenka osvobození sociálně slabších občanů a rodin od placení televizních poplatků. Ta je totiž zakotvena v uvedeném zákonu §4, odst. 1-4 již déle než 15 let.

Ale to je jen příklad současného vztahu prezidenta ke kultuře a umění jako celku. Nevzpomínám si, že by v některém veřejném projevu mluvil o knize, která ho zaujala. O filmu, který mu připadl pozoruhodný. O divadelním představení, které bylo strhující, či naopak hloupé. O koncertu, který byl fascinující. O výstavě, která byla nádherná. O Medě Mládkové, která obohatila Českou republiku o obrazy jednoho ze světově nejuznávanějších moderních malířů Františka Kupky.

A o co víc by měl prezident státu pečovat, než o kulturu, která člověka od dětství učí, aby respektoval hodnoty, práva a povinnosti stmelující společnost. Aby v kontinuitě přejímal to, co tvoří existenční základ jeho vlasti, vybudovaný dílem velkých mužů mnoha generací. Zvnitřňoval to, co společnost spojuje a zároveň odlišuje od jiných.

Prezident Zeman už není Miloš Zeman. Je mi to velmi líto.

Kým býval se vsáklo v politováníhodném sebeobdivu a nakonec i ve lhaní. Před druhou volbou prezidenta v ČT před statisíci občanů prohlásil, že trestní stíhání premiéra Andreje Babiše nezastaví, že premiér se podle něj musí očistit sám. „Nezměním tento názor, protože bych se tím naprosto zesměšnil…“, řekl. Mohl na prohlášení, které se tak hluboce dotýká jeho cti, zapomenout? Ano! Stalo se před desítkami tisíc televizních diváků před několika dny, kdy prohlásil, že by zastavil trestní stíhání premiéra, pokud by nejvyšší státní zástupce rozhodnutí nižší instance neuznal.

Prezidentovi je zcela lhostejné, že apriorní milostí, bez ohledu na konečný verdikt nejvyššího státního zástupce, vyvolá ve společnosti nové vření, nové konflikty, nové rozpolcení. Ani to, že tím premiérovi znemožní, aby byl nade vší pochybnost zproštěn obvinění standardním právním postupem.

Prezident se zachoval nečestně, aniž by musel. Proč asi? S abolicí přece mohl vyčkat až do případného výroku Pavla Zemana, pokud by byl pro premiéra nepříznivý? O co jiného asi šlo, než o demonstraci pohrdání systémem právního státu a jeho institucemi. A o takovou demonstraci pro případ, že by se nejvyšší státní zástupce s rozhodnutím nižší instance ztotožnil a žádné abolice by nebylo zapotřebí, se nemínil nechat připravit. Demonstraci vůle dokázat příznivcům i odpůrcům „Zákon v této zemi jsem já!“ A to je demonstrace pohrdání, která je více než cokoli jiného porušením Ústavy demokratického státu a právních jistot občanů.

22. září 2019

Prof. MgA. Jiří Svoboda


 

0
Vytisknout
6812

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2019