Klimatická krize: Proč propadat svazujícímu skepticismu?

26. 9. 2019 / Daniel Veselý


Česká republika se nemůže tvářit, jako by se jí klimatická krize netýkala. I přes naše environmentální problémy můžeme s hořkostí v srdci hovořit o štěstí, neboť globální oteplování drtivě dopadá především na chudé země s nízkou uhlíkovou stopou. Ale proč sedět se založenýma rukama, když existují různá řešení, jak se s touto osudovou hrozbou vypořádat? Jediné, co chybí, je politická vůle. Pokud ale dříve nebo později nezačneme jednat, nezbyde nám nic jiného než útěšná modlitba.

Myslím, že je zbytečné se primárně zaobírat těžkostmi, které přechod na obnovitelné zdroje energie doprovázejí. A samozřejmě: nikdo soudný netvrdí, že půjde o procházku rozkvetlou alejí. Není však radno po prvních neúspěších kapitulovat. Ostatně přechod na obnovitelné zdroje bude vždycky problematický, pokud bude probíhat v rámci stávajícího dysfunkčního politického systému.

Fosilní průmysl a banky, které do těžby fosilních paliv mohutně investují - tedy přední viníci globálního stavu nouze - jsou mocným protivníkem pobírajícím 85 procent světových dotací a majícím skvělé vztahy s předními světovými lídry. Když už se hovoří o „štědře dotovaných solárních baronech“, proč nezmínit naprostý nepoměr sil? Koneckonců na globální tranzici na čistou energii by mohlo stačit 10 až 30 procent dotací, které nyní pobírají ropné korporace, aniž by to rušilo spánek tuzemských bojovníků proti všem dotacím a neziskovkám. Náklady na výrobu energie z obnovitelných zdrojů se buďto vyrovnají nákladům na výrobu energie z fosilních paliv a jádra, nebo jsou dokonce levnější. A nejjednodušší a nejlevnější způsob, jak snížit emise, je efektivní izolace a zateplení budov. Lidé tak ušetří peníze za spotřebu energie. Co se bezemisní dopravy týče, což je jeden z nejtěžších úkolů přechodu na obnovitelné zdroje, tak té je na globální úrovni možné dosáhnout v horizontu 40 až 50 let, přičemž tato lhůta je plně kompatibilní s technologickými inovacemi. V současnosti doprava produkuje čtvrtinu globálních emisí oxidu uhličitého.

Environmentální destrukce způsobená fosilním průmyslem je pádným argumentem, proč je zapotřebí zrušit mnohamiliardové dotace špinavým korporacím. Fosilní průmysl by po tolika tučných letech měl nést zodpovědnost a sanovat rozsáhlé škody, které po celém světě způsobil, a neměl by být zahrnován penězi daňových poplatníků. K tomu by ale opět musela existovat politická vůle – kdyby ovšem politiky, těžaře a s nimi sympatizující investory a lobbisty nepojily tak těsné vazby.

Podle některých odborníků je zelený nový úděl, jenž se těší politické podpoře progresivních demokratů ve Spojených státech, čistě po technické a ekonomické stránce realistický. A je aplikovatelný v různých podobách a odlišných podmínkách.

Je pouze nutné, abychom do třiceti let přestat spalovat ropu, uhlí a zemní plyn - a abychom zároveň zvedli životní úroveň běžných lidí a vytvořili jim důstojné pracovní podmínky, jak konstatuje ekonom a autor publikace Greening The Economy Robert Pollin. Podle Pollina a jeho kolegů by přechod na obnovitelné zdroje trvající 30 let vyžadoval zhruba 2,5 procenta globálního HDP. A to vzhledem k povaze nebezpečí, jemuž čelíme, není zase tak moc: vznikly by desítky milionů zaměstnaneckých míst a došlo by k oživení veřejného sektoru. Investice do čisté energie vytvoří daleko více pracovních pozic než udržování stávající fosilní infrastruktury. Nicméně Pollin si zároveň moc dobře uvědomuje, že v současnosti neexistuje žádný účinný mezinárodní mechanismus, který by dokázal nasměrovat globální ekonomiku na uhlíkově neutrální stezku. A mezitím emise skleníkových plynů navzdory příslibům mocných stoupají.

Takže všechno má svůj rub a líc, je jen zapotřebí si utřídit fakta. Suma sumárum: přechod na bezemisní ekonomiku přestává být pouhou fatou morgánou; byť se tento proces nepochybně neobejde bez problémů a zádrhelů. Bylo by ale kontraproduktivní soustředit se výhradně jen na negativa a ignorovat přitom dílčí úspěchy nebo pozitivní prognózy.

A pak je tu i morální stránka věci, vždyť ekonomika není všechno: opravdu se domníváme, že se drancováním přírodních zdrojů a ničením lokálních komunit dopracujeme k blahobytu a spokojené mysli? Anebo se jednou provždy zbavíme bezduchého materialismu, notabene když alternativou je katastrofa biblických proporcí?

0
Vytisknout
3299

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2019