Vláda silnějšího

31. 1. 2018 / Albín Sybera


Před několika dny jsem v Praze nakupoval potraviny v jednom malém obchůdku, který odebírá výrobky od malých producentů sladkostí, pečiva, zeleniny či uzenin. V momentě, kdy jsem platil u pokladny, došlo k výpadku proudu a v celém obchodě se setmělo.

Paní pokladní, žena ve středních letech, znervózněla a začala se omlouvat a přitom pokračovala v načítání nákupu na pokladně, která nadále běžela na záložní zdroj energie. Abych odlehčil mírné nervozitě, se kterou pokračovala v načítání nákupu, tak jsem s úsměvem prohodil:


“Snad Vám nezačaly úřady vypínat dodávky energie, protože neodebírate potraviny od Agrofertu?”. Namísto smíchu jsem se však setkal s vážnou tváří paní u pokladny, která mi beze stopy pochopení pro můj zjevně nepovedený vtip odpověděla:

“Prosím Vás, nestrašte!”

Svou narážku jsem nemyslel vážně, ale paní pokladní, kterou jsem v obchodě potkal i v minulosti, ani v nejmenším nejevila zájem v mém žertu pokračovat. Naopak, z jejího obličeje bylo patrné, že o takových věcech se přece snad ani nežertuje.

Připadal jsem si, jako kdyby s realitou v ČR, kdy jsou malé a střední firmy běžně likvidovány ze strany silnějších korporací či zájmových skupin z jejich oboru, je jaksi smířena. Že je teď důležité držet si svůj běžný průměr a nevybočovat moc z řady.

Pokud možno nebýt vůbec viděn ze strany úřadů a už vůbec ne ze strany silných vládců (v jejím případě) potravinářského průmyslu. Být zkrátka tak malý, jak jen to jde – nemít vliv na realitu, vzdát se ji, jako něčeho, co tu prostě je. Být rád, že můžu pod tou dekou žít.

Přemýšlel jsem, že asi nebude těžké docílit, aby se podobně k takové realitě, která je utvořena shlukem mediálně-politických obrazů, prohlášení a kauz, či pseudo-kauz, stavěla většina společnosti v ČR.

Možná už to dokonce tak je. A je to vlastně velmi pochopitelný, lidský postoj. Není v něm prostor pro neopodstatněné hrdinství a je to něco, v čem jsou lidé i dobře vycvičeni žít.

Navíc je v něm dokonce prostor pro péči o vlastní blízké, děti, rodiče. Skoro by si člověk měl nutkání říct, jaký je to pokrok. Kdy se lidé za poslední staletí vlastně měli takhle dobře?

Vedle těchto úvah mi už zbývala jenom otázka jak dlouho to utáhne ČR ekonomicky? Jak dlouho vydrží fungovat model vlády silnějšího, několika málo konglomerátů, v zemi, která má něco přes 10 milionů obyvatel, je ekonomicky závislá na svých západních sousedech (které v rámci udržení vnitrostátnického mocenského paktu představitelé ČR nepřestávají kritizovat) a v inovacích pokulhává za evropskými státy srovnatelné velikosti?

Ve 20. století vydrželo Československo uspořádané do státních podniků čtyřicet let. Je ovšem možné, že nebýt tektonického pohybu v zemích východního bloku (na který Čechoslováci zřejmě měli pramalý vliv), tak by ekonomicky vydrželo ještě dalších 10-20 let.

Jak dlouho ale ČR takhle vydrží ve 21. století? Ve století, ve kterém jsou státy na sobě informačně, obchodně, logisticky mnohem více závislé a kdy koncept národního státu začíná být čím dál více zastaralý a nedostačující.

V době, kdy, jak poznamenal izraelský historik Harari ve svém bestselleru Sapiens, je identita jednotlivců čím dál více určována, tím, co kupují, tím, co konzumují, tím, co společně potřebují (str. 408 anglického vydání).

Jak dlouho může reálným potřebám světa 21. století konkurovat koncept národa definovaný obstarožními pojmy z doby Františka Palackého a vláda několika málo mocensky dobře zajištěných skupin.

V současné globální realitě nemá tato země moc co nabídnout, kromě svých lidí. A lidé toho mnoho nevymyslí, pokud jejich hlavní činností bude starost o to, aby vůbec v takové zemi mohli fungovat.


0
Vytisknout
9929

Diskuse

Obsah vydání | 6. 2. 2018