Bilance voleb

Nepřátel se nelekejte, pravdy každému přejte...

1. 2. 2018 / Richard F. Vlasák

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Parafráze citátu z protestsongu z 15. století naznačuje, že se pokusím naše poslední dění zasadit do příběhu delšího, než je víkendové doufání i zklamání. Jsem dalek hledání „osmičkových roků“, nebo „ďábelských čísel“ (účast u voleb 66,6% obyvatelstva), pokud ovšem nevyjdeme z našeho zoufání a trápení, pokud se budeme živit v opilé radosti nebo se předhánět ve vyvěšování černého flóru, zařadí se rok 2018 mezi roky zlomové. Nacházím naději; naději, která je kromě humoru hlavní zbraní proti plíživému hadovi apatie a strachu. Podlehneme-li jeho smaragdovým očím, staneme se kořistí, zmatenou, vyděšenou a neschopnou. Ten Zlý v nás si „pošmákne“. Věříme-li však, že Husova slova o hledání pravdy mají být základem pro pochopení prezidentského hesla, musíme jednat nyní, jednotně – jinak o Pravdě bude rozhodovat peníz, lež a nenávist. Vidím-li sjednocování občanské společnosti, návrhy pomoci druhým, pokoru a pokání v táboře prof. Drahoše, není má naděje snílkovská, ale velmi reálná.

Jak jsem již zmínil v článcích o čtvrtém odboji, jde o demokracii jako prostor pro solidaritu, svobodu a odpuštění. Demokracie není dokonalá, ale jiné režimy tato slova vylučují už ze své podstaty. Jinými slovy jde také o to, jestli opět nebudeme muset platit u lékaře, jestli nebudou privatizovány nemocnice a jestli se do důchodu nepůjde až v sedmdesáti. A to ani nehovořím o pronásledování pro rasu, náboženství nebo přesvědčení. Jde vůbec o možnost spolu mluvit.

Položme si základní otázky: 1) kdo prohrál; 2) kdo remizoval; 3) kdo zvítězil 4) co bude dál.

1)    Kdo prohrál tyto volby: voliči Miloše Zemana, kteří nalétli kmotrům a oligarchům, „kolototočářům“, nabízejícím značku MZ, ale ve skutečnosti prodávajícím Okamuru v obleku. Jen ta možnost hodit „šutr do výlohy“ je uvedla v zapomnění, že za výlohou jsou lidé. Jen ta amnézie, že zkušeným politikem u nás může být jen kolaborant s komunisty nebo s tuneláři! Někteří z voličů se neptali na položené sliby, protože jejich dodržování nevyžadovali. Všichni z nich, každý  kdo v různé míře podlehl strachu z cizího, z islámu, z uprchlíků. Nejstarší recept na získání totální moci funguje dokonale, a je jedno co se píše za letopočet.

Prohrál Miloš Zeman sám, protože zradil svůj vlastní sen o ČR jako zemi skandinávského střihu.

Prohráli voliči Jiřího Drahoše, kteří jej volili jen pro nenávist k Zemanovi, tomu jak oni říkají a hlavně píšou na facebooku „mastodontovi, opilci, ubožákovi, debilovi...“ Vůbec, znovu se ukázal dlouhodobý problém společnosti – opovrhování slabšími, staršími, méně vzdělanými a jeho zrcadlový efekt, opovrhování mladými a humanitně vzdělanými, lidmi angažovanými nezištně ve prospěch druhých. Obojí je špatně, obojí má stejný kořen – nepřijetí sebe samého a následně druhých jako bližních. Neschopnost odpustit si neúspěch, odpustit nepřijetí.

2)    Kdo remizoval: voliči Miloše Zemana, kteří vidí náš stát jako do sebe uzavřené mentální teritorium – to je jich koncept (v 21. století těžko uskutečnitelný) a mají na něj právo. Kmotři, kamarádi P. Dlouhého, kteří jako M. Schön zadával nenávistné inzeráty do novin. Daniel Beneš, šéf ČEZu, který nepotřebuje, aby se rozkrývaly podivné zakázky kolem dostavby Temelína (pro jistotu byla paní Drábová i v týmu JD, co kdyby...), nebo  aby se přecházelo na úsporné zdroje energie v průmyslu (milé jsou šarády pro domácnosti nebo solární baronie, které měly jen ten účel, aby obyvatelstvo proti obnovitelným zdrojům napružilo). Oligarchové jako Petr Kellner, kteří vynucují pro svůj byznys dobré vztahy s čínským (až to vedlo k udušení liberálního křídla v soc. demokracii) a ruským byznysem nebo A. Babiš, jenž chce mít klid na vládnutí. Vůbec, tento mocenský pakt Kellner - Babiš je smrtelným nebezpečím pro českou demokracii. Jde o lidi, kteří nepotřebují technologický progres v ČR, rozvoj občanské společnosti a evropské právo, protože to všechno ohrožuje jejich beztrestnou a pohodovou existenci, o „kšeftu“ nemluvě.

Remizovali konzervativní katolíci a evangelikálové, kteří nepochopili, že slovo „křesťanství“ znamená víc, než jen říkat, kdo do ústavního soudu nepatří a potom nedokáží vydýchat „masarykovské“ pojetí zbožnosti J. Drahoše. Svými podmínkami přispěl k časnému vítězství Miloše Zemana Pavel Fischer. Zapotili se intelektuálové typu Bohumila Doležala, pro něž je bezpodmínečné mít zkoušku z politického stranictví, než se přihlásíte o nějaký post; nebo Matěje Stropnického, podle nichž se Drahoš nevyjadřoval dostatečně pro uprchlíky nebo Jakuba Patočky, kteří říkali, že Drahoš byl vlastně konzervativní kandidát, což rozpoznávali z obrázků s vojáky a pochybných poradců. Ti všichni, kdo říkali, on Drahoš není ta nejlepší volba, ale lepší než Zeman. Jinými slovy neměli pozitivní program a je potřeba říci, že v některých momentech jim i sám „kandidát dobra“ dával svými činy, slovy za pravdu. A ještě jinak, nerozpoznali, oč v tomto klání skutečně šlo, ale podle svých skupinových nebo stranických preferencí zapomněli na zájem republiky a vlastně se k volbě J. Drahoše nutili proti svému svědomí. 

Juchají fierlingerovské typy v sociální demokracii Chovanec, Zimola, Foldyna. Tetelí se političtí podnikatelé počínaje Nejedlým a fašounkem Okamurou, pokračuje mluvčím, pardon viceprezidentem Ovčáčkem a panem  Mynářem (koupím vilu levně, zn. Praha - Střešovice).

Ovšem také „bakalovská“ média a Deník skupiny Penta, pokud jejich zájmem bylo pouze roztříštit výše zmíněný mocenský pakt, a ne přispět k záchraně liberální demokracie jako systému pro všechny a ne jen pro starý režim, který je součástí dnešního marasmu.

Jinými slovy, remizující v tomto klání poznáte na základě intencí jejich snah a podle konečného výsledku, jehož ještě nejsme svědky, a který je plně v rukou těch, kteří vyhráli. Ano, lstivý had tyranie nezvítězil, remízoval, protože vnutil zdánlivým vítězům vizi světa, kde vše funguje podle starých not, pořádků a nesmí fungovat nikdy jinak. Vizi světa starou jako lidstvo samo; vizi, v níže se nemusíte o nic snažit, jen plout s proudem, kde právě poslední slovo mají ti, co mají „peňauze“.

3)    Kdo vyhrál? Občané ČR, jimž není osud země lhostejný. Voliči Miloše Zemana, kterým prostě vadí svět pánů a poddaných, durdíje jeho pokrytectví a svatouškovství starého režimu. „Když hovno pozlatíš, je to pořád hovno,“ říkají a mají pravdu a s nimi Zeman, který ve šťastných chvílích myslí jako demokrat. Že těch šťastných chvil je málo a že více zrazuje dobré v sobě, je bohužel očividné a lidsky smutné. Vítězství patří voličům Drahoše, kteří pochopili, oč v tomto boji vlastně šlo a že se jedná o drahý klenot demokracie, tedy mysleli i na voliče protivného kandidáta. Spojili se zleva doprava. 

Zvítězil i Jiří Drahoš sám. Už svým státnickým projevem po skončení voleb nebo klidným rozhovorem pro Český rozhlas dokázal, že mu šlo a půjde skutečně o slušnost a demokracii, jeho sjednotitelská role je nepřehlédnutelná (že ji pokazili v posledním TV souboji radové, velící ke zteči, je jiná). Zvítězili pánové Horáček a Hilšer, když se jasným a jednoznačným gestem podpořili Jiřího Drahoše. Zvítězily demokratické strany, pokud ve svém rozhodování prošly i reflexí svých předchozích chyb.

Obzvláště cenný postoj prokázal poskytnutým rozhovorem Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu (velká škoda, že nekandidoval sám).

Zvítězily církve, biskupové a řeholní společenství, když překonali antipatie a postavili se za morální řád, který je nad měšťanskou demokracií s její pofidérní morálkou. Vítězství je mladých stranických organizací – od mladých konzervativců po mladé zelené. Gesto s „véčkem a trikolórou“ si hrdě mohou přišít zástupci občanské společnosti skautů, YMCA, ale třeba i někteří umělci, pro něž skutečně šlo o podporu Jiřího Drahoše a zakopávání příkopů ve společnosti.

Zvítězili intelektuálové, novináři, sociologové a politologové, kteří přesně pojmenovali společenské a politické pozadí celé pře a přitom zachovali profesionalitu.  Zvítězila ČT.

4)    Co bude dál? Toto vítězství může být středem étosu pro republiku po Kellnerovi a Babišovi. Zde se rodí, vyrůstá skutečně něco velikého, protože je to od počátku zkoušeno v trpělivosti, odvaze a smíření. Toto hnutí ztratilo důležitou kótu, jíž je prezidentský úřad, ale čeká ho řada bojů a do nich nesmí jít v skleslé, v poraženecké náladě, protože tím by potvrdilo logiku starých věcí. Půjde nyní o sociální demokracii jako stranu práce a svobody, o zachování veřejnoprávních médií (koketérie ředitele Zavorala s Babišem si pardon nezaslouží), senát, o ústavu – ne, nebudu opakovat článek o čtvrtém odboji.

Ano, opět půjde o angažmá občanské společnosti; své místo, soudě podle vyjádření pana rektora Millera, naprosto pochopily university – ano, občanským vzděláváním a dialogem v obyvatelstvu mohou navázat na tradici národního obrození a TGM.

Kde v tomto snažení vidím církve? Pokud budou kolaborovat se starým režimem jako kardinál Duka nebo se poníženě národovecky plazit jako někteří představitelé Církve československé, ztratí smysl existence a stanou se skrytými spojenci Zlého.

Sbory a farnosti vidím jako prostory akceptace, tedy vzácného přijetí lidí různých postojů a názorů lidí, kteří se jsou schopni vnímat jako bytosti sobě rovné před tváří Boží. Vidím je jako místa účinné pomoci nejslabším, kde se zprostředkovává poselství o bezpodmínečném odpuštění druhým, například dialog mezi rozeštvanými členy rodin. Od přednáškových cyklů o demokracii, přes pomoc ve vzdělávání chudých, až po diskuse různých politických stran mají možnost ukázat, že jsou dědici duchovních hodnot svatováclavských a husovských a tady věrní v následování Ježíše Krista, který „tady bydlil s námi“. Mohou být živým Slovem božím v porušeném světě.

Zasadím-li celé současné dění do příběhu dějin – vidím obrovskou šanci dát světu příklad ne nepodobný snahám žen a mužů, kterých si ceníme v českém putování časem. Ne, nejde jen o porážku hada v nás a kolem nás, ale především o nový cíl.

0
Vytisknout
2943

Diskuse

Obsah vydání | 6. 2. 2018