Uprchlická krize není o uprchlících. Je o nás samotných

6. 2. 2018



Byl jsem dětským uprchlíkem, přiznává čínský umělec a aktivista Ai Wei Wei. V roce, kdy jsem se narodil, 1957, Čína potrestala více než 300 000 intelektuálů, spisovatelů, učitelů a novinářů a kohokoliv, kdo se odvážil kritizovat novou komunistickou vládu. Tito intelektuálové byli posláni do pracovních táborů na "převýchovu". Můj otec, Ai Qing, tehdy nejznámější čínský básník, byl poslán do vyhnanství, kde musel v pracovním táboře  čistit záchody. Trest trval dvacet let.


Toto moje osobní zázemí osvětluje můj postoj k dnešní uprchlické krizi, píše Ai Wei Wei. Proto se tak hluboce ztotožňuji s všemi těmi nešťastnými lidmi, kteří jsou zatlačováni do extremní situace vnějšími silami, jimž jsou neschopni se bránit. Jejich situaci jsem zdokumentoval ve svém filmu The Human Flow (Lidský proud):



Filmovali jsme dva roky a cestovali jsme do 23 zemí a do 40 uprchlických táborů. V době, která uplynulo od uvedení filmu do kin, se v mnohých z nich situace podstatně zhoršila.  


Na základě pozorování a studia nedávných i historických uprchlických událostí jsou některé závěry více než jasné:

Ani jediný uprchlík neopustil svůj domov z vlastní vůle, i když žil v chudobě. Příslib hospodářské prosperity není důležitější než domov. Lidé odešli z domova, protože k tomu byli donuceni násilím, které způsobilo smrt jejich rodinných příslušníků, příbuzných a spoluobčanů. Často nebyl zničen jen jediný dům, byly rozsáhlým bombardováním zničeny celé vesnice. Ti lidé prostě nemohli zůstat. Utéci bylo jedinou možností jak si zachránit svůj život a život těch, které milují.

Často se argumentuje, že mnoho lidí, kteří se snaží dostat se na západ, jsou hospodářští migranti. Avšak tento názor ignoruje rozpor mezi dnešními fyzickými hranicemi a reálnými a hospodářskými hranicemi našeho zglobalizovaného světa. Také se odmítá přiznat, že v důsledku globalizace měly některé státy z ní obrovský prospěch přímo na úkor lidí v mnoha částech světa, kteří jsou zranitelní a lehce vykořisťovatelní.

V tuto chvíli západ - který měl obrovský prospěch z globalizace - prostě odmítá nést svou zodpovědnost, i když drastická situace mnoha uprchlíků je přímým důsledkem zlovolné chtivosti po majetku, která je přímou součástí globálního kapitalistického systému.

V přírodě existují dvě metody, jak si poradit se záplavami. Jednou z nich je postavit přehradu. Druhou je nalézt správnou cestu, kudy by voda mohla dál téci. Postavit přehradu neřeší zdroj záplav - přehrada by musela být stále vyšší a nakonec by musela zadržovat obrovské množství vody. Přirozeností vody je téci. Lidskou přirozeností je hledat svobodu a tato lidská touha je silnější než jakákoliv přírodní síla.

Mohou hmotné překážky uprchlíkům zabránit v příchodu? Namísto stavění zdí bychom měli zkoumat, co způsobuje, že se lidé stávají uprchlíky, a hledat řešení, aby byl proud zastaven přímo u zdroje. To bude vyžadovat, aby nejmocnější státy světa změnily to, jak přetvářejí svět a jak používají politickou a ekonomickou ideologii spolu s vojenskou mocí, čímž rozvracejí celé společnosti. Jak to, že si myslíme, že chudí lidé, lidé vyhnaní z domova anebo okupovaní mohou existovat, když jsou jejich společnosti zničeny? Mají prostě zmizet? Dokážeme uznat, že jejich pokračující existrence je zásadní součástí naší sdílené lidskosti?

Uprchlická krize není o uprchlících, je o nás. Západ opustil svou víru v humanitu a podporu pro cenné ideály včleněné v Univerzální deklaraci lidských práv. Obětoval tyto ideály krátkozrakému zbabělství a chtivosti po penězích.

Potřeba si uvědomit, že my všichni jsme součástí jediného lidstva, je nejzásadnějším krokem pro to, abychom mohli dál na této planetě Zemi existovat. Vím, jaké to je, když jste uprchlíkem a když zažijete dehumanizaci spojenou s tím, když vás vyženou z domova a z vaší země. Nejdůležitější hranice jsou v nás - v našich myslích a srdcích. To jsou hranice, které rozdělují lidstvo.

Kompletní článek v angličině   ZDE
0
Vytisknout
3359

Diskuse

Obsah vydání | 8. 2. 2018