Snaha symbolicky vytěsnit extremismus povede ke zvýšení teroristické hrozby

Manuál k mírumilovné výrobě terorismu

17. 8. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Globální média - po právu - přetřásají fakt, že americký prezident aplikoval své "alternativní" vidění reality a odmítl odsoudit evidentní rasismus a neonacismus, které stojí v pozadí protestů v Charlottesville a prokazatelně také za teroristickým aktem vůči nenásilným protirasistickým demonstrantům. Vlna pobouření proti tomu, že prezident USA není ochoten okamžitě vystoupit proti nejnebezpečnější formě západního extremismu, je velká a vyvolává protiakci. S jistou dávkou uspokojení se na sociálních sítích rozjela kampaň na identifikaci rasistů a neonacistů, kteří jsou následně trestáni za svou účast ztrátou zaměstnání, nebo dokonce exkomunikováním vlastní rodinou. Taky máte ten uklidňující pocit, že svět se nezbláznil a že se umíme statečně postavit nebezpečí extremismu? Měli byste mít spíše důvodné obavy, že extremismus právě dostal velmi silnou infuzi adrenalinu...

Po událostech v Charlottesville zaplavila internet a sociální sítě řada fotografií, na nichž jsou dobře vidět tváře účastníků pochodňového průvodu, který - se záminkou protestovat proti odstranění sochy jižanského generála Roberta E. Lee - byl setkáním bílých rasistů a příznivců nacistické ideologie. Fotografie nedospěle vyhlížejících tváří společenských outsiderů, případně obézních karikatur na reprezentanty "nadřazené" rasy, vyvolaly řadu komických komentářů lidí, kteří měli potřebu se proti pravicovému extremismu vymezit. 

Je potěšitelné, že tolik lidí není apatických a snaží se projevit své antirasistické postoje. Určitou pochybnost vzbuzuje jejich digitální povaha. Mnohem větší nebezpečí ale spočívá v tom, jak se společnost s vlastním extremismem vypořádává. Jedna věc je odmítnout extremismus a postavit se proti němu; druhá pak snaha potřít, vytěsnit ho z našeho světa jako cizorodý prvek, což lze symbolicky udělat tím, že nešťastníka, pomateného frustráta, vyhodíte z práce nebo ho úplně exkomunikujete.

Co se asi stane s člověkem, který je evidentně hluboce přesvědčen o nadřazenosti bílé rasy, židozednářských konspiracích, plánu na vytlačení bělochů černochy či muslimy nebo na další mnohé konspirace, které ovládají myšlení těchto skupin? Vyléčí člověka, který měl potřebu se uchýlit k násilné, brutální ideologii, když přijde o práci a možná poslední pouto, které ho s touto společností váže? Nebo pro něj naopak bude mnohem jednodušší nasednout jednoho rána do auta, za poslední peníze natankovat, vybrat si nějakou rušnou ulici a pokusit se zabít a zranit co nejvíce lidí? Případně si sehnat zbraň, jít do libovolné školy, a povraždit tam co nejvíce dětí? Vše s pocitem posledního zadostiučenění mučedníka, jenž vidí masovou vraždu jako akt vzpoury proti nesmyslnosti světa, jenž ho odmítl přijmout a jenž - v osobě každého jeho příslušníka - představuje otevřeně nepřátelské a z jeho pohledu krajně nesnášenlivé prostředí?

Pokud jsou události z Charlottesville a zejména teroristický útok, který se tam odehrál, v něčem poučné, pak v možnosti odhalovat kořeny rasismus, které jsou stejné u islamistických i pravicových extremistů: většinou osobní frustrace z průběhu vlastního života, zdánlivě či fakticky nulová perspektiva, více či méně nabobtnalý pocit nespravedlnosti, hledání obětního beránka a přirozená inklinace k již připraveným ideologiím, které dokáží tuto frustraci uchopit a obrátit ji v akt společenské vzpoury. 

Jak to, že ještě nikoho nenapadlo zabývat se faktem, že s určitými přirozenými výjimkami tvoří aktivní jádro extremismu, bez ohledu na jeho ideologii, mladí muži řekněme v první polovině svého produktivního věku? Že to jsou oni, kdo na sebe bere zlo - činnost jako cestu k dobytí pochybné slávy, když to jinak nejde. Kdyby skutečně panovala potřeba minimalizovat extremismus a ochránit společnost před terorismem, musely by bezpečnostní politiky států s touto skutečností pracovat a snažit minimalizovat riziko tím, že jednoduše zmenší celkový počet potentních extremistů a teroristů tím, že jim dají alespoň nějakou perspektivu. Rázem se ale z bezpečnostní politiky stává politika sociální, což je sice naprosto v pořádku, nicméně zcela mimo možnosti resortního politického uvažování.

Extremismus vzniká uvnitř společnosti, jako reakce na tenzi mezi potřebou sebeuspokojení, pocitem přijetí a společenskou identifikací a nedostatkem vedoucím k vymezení se proti světu, který to neakceptuje. Hledání kořenů v ideologiích je mylný koncept. Stejně tak snaha symbolicky vytěsnit extremismus mimo společenské hranice tím, že exkomunikujeme extremisty. Jakkoliv mírumilovné se takové přístupy mohou zdát, jde o recepty, jak extremismus a jeho zločinné projevy dále udržovat v dobré kondici.
1
Vytisknout
3784

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2017