Img

Co je shnilého na národním souznění vůči odmítání tzv. relokačních kvót

14. 6. 2017 / Ida Kostelecká

Reakce na článek think-tanku Evropské hodnoty z 13. 6. 2017: Junckerova komise by měla přestat vynucovat nefunkční kvóty


1. Bez ohledu na politický tlak, je faktem, že 1100 osob z celkového závazku relokačního závazku 2691 osob přijala česká vláda dobrovolně. I pokud jde o zbytek, jde o závazný právní akt, jehož neplnění se Evropská komise musí domáhat, protože jde o platnou legislativu a nelze připustit její svévolné ignorování ze strany některých subjektů. Nadto je to nepřijatelné ve vztahu k ostatním členským státům, které kvóty plnily. Nejde tedy ani tak o právo Komise, jako spíše o logickou nutnost a povinnost právo vynucovat. Pokud ČR neplní, ani k čemu se zavázala dobrovolně, ani v rozsahu v jakém byla přehlasována (což je pro závaznost předpisu irelevantní), je namístě se ptát, jak by měl vypadat závazek, který by splnila.


2. Legalistický výklad je takový, kde je dána přednost právní logice a systematice, před širším účelem a politickým kontextem. Zde ovšem nestojíme před výkladovou otázkou. Nejde o nějakou nuanci, kterou lze překlenou výkladem. Jde o neplnění právně závazného aktu, krom toho z části dobrovolného. Ostatně i v jiných členských státech jde o citlivou otázku a je obtížné po Komisi požadovat, aby dala přednost citlivosti v jednom členském státě před druhou.

3.  Rétorika, která tvrdí, že jde ze strany Komise o trestání ČS za neposlušnost je klamavá a svědčí spíše o neschopnosti třech členských států skousnout prohranou bitvu ve prospěch svých širších zájmů. Jsou to spíše tři členské státy, které spor hrotí. Komise stanovila hranici pro určení, že rozhodnutí naplňována nejsou opravdu hodně nízko (naplnění alespoň 1% a alespoň nějakou nabídku převzetí žadatelů (tzv. pledge) v období posledního roku. Komise tedy v zásadě třem členským státům až zoufale nabízela zcela symbolickou cestu ven. ČR by zřejmě stačilo k zastavení sporu k dosavadním 12 relokovaným přidat pouze nějakých 20-30 dalších. ČR ale zvolila mučednictví, které je nejen zbytečné ale hlavně falešné.

4. Falešné proto, že přes zřejmou neúčinnost mechanismu pro zvládání migrační krize a četné další oprávněné námitky dvě hlavní premisy mechanismu platí. Šlo o výraz solidarity s členskými státy nejvíce postiženými migrační vlnou (Řeckem a Itálií) odlehčením v podobě převzetí těch osob, u nichž byla největší pravděpodobnost na udělení azylu a konečně pomoc uprchlíkům samotným. V českém mediálním diskurzu se poněkud ztrácí, že relokační rozhodnutí jsou vytvořena pouze pro uprchlíky (resp. pro žadatele o azyl ze zemí s vysokým průměrem uznání azylu), tedy pro osoby prchající před pronásledováním nebo válkou, nikoliv pro ekonomické migranty, kteří přišli „pouze“ za lepším životem.

5.  Logika dublinského systému klade odpovědnost za migranty na členské státy prvního vstupu (Itálie a Řecka). To je legitimní ve standardní situaci. V situaci migrační krize, ale nelze legitimně požadovat po těchto členských státech, aby odpovědnost nesly v takové míře. Relokace jsou legitimní také vzhledem k tomu, že šlo o jednorázové opatření a soustavou jiných opatření došlo k zastavení migračního toku na jihovýchodní migrační trase (dohoda EU-Turecko, zavření balkánské migrační cesty). ČR se střelila do vlastní nohy, když odmítnutím pomoci zemím prvního vstupu migrantů (Řecku a Itálii) popřela logiku pro ni výhodného ale kolabujícího Dublinského systému, o jehož reformě nyní probíhá diskuze. Bude těžké odmítnout požadavky na systémové záruky ze strany jižního křídla (států prvního vstupu) v okamžiku, kdy některé členské státy odmítaly poskytnout jednorázovou pomoc v okamžiku krize.

6. Výhrady vůči návrhu revize dublinského systému, který obsahuje permanentní redistribuční mechanismus, mohou být oprávněné. Je však třeba vidět, že jednorázové relokační schéma k němu není nutně precedentem a také nikoliv příliš úspěšným projektem. Nadto, je evidentní, že současný dublinský a víceméně i schengenský systém zkolaboval. K jeho revizi je však třeba přistupovat konstruktivně s vědomím vlastních požadavků a limitů, které je třeba cílevědomě prosazovat. Zavilé odmítání jakékoliv redistribuce bez další představy o podobách nového systému ČR pouze izoluje.

7. Nefunkčnosti kvót se nemůže dovolávat ten, kdo se od počátku nesnažil je naplňovat. ČR promarnila příležitost ukázat nefunkčnost kvót na vlastním příkladu. Argument neúspěšných nebo probíhajících bezpečnostních prověrek je lživý, protože ČR již více než rok uprchlíky k relokaci po Itálii a Řecku nepoptávala a žádné prověrky tedy neprobíhaly.

8. Komise možná nedocenila „hluboké identitární a existenciální důvody v pozadí postojů vlády ČR“. Pravděpodobněji si je ale přeložila pouze jako skrytou xenofobii a rasismus, kterým se tváří v tvář migrační krizi a při absenci lepších řešení rozhodla neustupovat a tím méně to může učinit nyní. Citlivosti domácího prostředí se v každém případě nemůže dovolávat ten, kdo investoval velkou část svého politického kapitálu do jeho rozcitlivění, ba do vyvolávání hysterie a xenofobních nálad. Svým postojem česká vláda onu existenciální paniku a identitární obavu pouze potvrzuje a sdílí. Je třeba se opřít o rozum, nikoliv argumentovat obavami z obav.

9.  Představa Komise opouštějící svůj návrh jako nefunkční je pouze denním sněním. Jakkoliv jsou relokace nástroj relativně neúspěšný a pro stanovený účel neúčinný, samotné toto přesvědčení nezbavuje ČR právního závazku. Stejně tak je zavádějící vykreslení pouhé hrstky členských států, které rozhodnutí plnohodnotně naplňují. Přesnější je popis hrstky států, které rozhodnutí systematicky bojkotují. Společnost států, do které se ČR svým rozhodnutím dostala, ilustruje, z jakého ideového zázemí ono rozhodnutí vyrůstá. Za izolaci, v jaké se nacházejí Polsko a Maďarsko, se samozřejmě platí ztrátou vlivu nejen v oblasti migrace. Příslovečné provazy se ČR zkrátí v rukách i v řadě jiných oblastí, kde je v pozici žadatele, evropským rozpočtem počínaje.

10. Jisté je, že spor nepřispívá k silnější a jednotnější Unii. O tu ale musí usilovat nejen Komise, ale i členské státy. Migrační krize není vynálezem Bruselu, ale břemenem na jehož nesení se musí všechny členské státy podílet. Představa, že si každý může vybrat, jakým způsobem přispěje k řešení krize, je nerealistická, protože to, co se nabízí, často není to, co je potřeba. A zadarmo můžete jet jen, dokud nepřijde průvodčí. A ten právě přišel.


Vážení čtenáři,
 máme-li ve vydání Britských listů pokračovat, potřebujeme trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Možná si nemyslíte, že je v českém prostředí Britských listů zapotřebí. (Nenávist, kterou vyvolávají, však spíš napovídá, že ano.) 

Pokud takový názor zastáváte, pak samozřejmě finančně nepřispívejte.  

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

0
Vytisknout
3458

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2017