ČSSD řešila teď křižovatku, na které nestála!

16. 6. 2017 / Miloš Dokulil

Ta dnešní politická situace v ČR vypadá opravdu zvláštně. A nemálo zvláštní také je. Poslední parlamentní volby vyhrála – jak známo – ČSSD, vytvořila koaliční vládu se dvěma dalšími politickými partnery, vcelku neměla žádné nepřekonatelné problémy během toho vládnutí, ale přitom jako jediná během tří výchozích let té koaliční vlády začala dost brzy očividně, ne-li navíc stále výrazněji ve voličských preferencích ztrácet. Přitom jako kdyby se tak dálo výhradně na účet dalšího koaličního partnera, hnutí ANO. Toto hnutí (aniž bylo politickou stranou!) začalo posléze vykazovat při průzkumech voličských preferencí takové procentuální výsledky, že se to muselo (a stále musí) zdát být pro všechny další možné politické konkurenty alarmující. Vypadalo to na jaře 2017 tak, že vítězem příštích parlamentních voleb bude zřejmě a bezkonkurenčně hnutí ANO. Ten stav se výrazně nezměnil ani před počátkem léta…

A opět si letmo připomeňme, že po roce 1989 se v ČR již nejednou začalo profilovat nějaké nové uskupení, které začalo mít příznivý ohlas, aby přesto posléze zničehonic neuspělo. (Třeba Věci veřejné byly dokonce mezi 2010-12 vládní stranou, a přesto dnes jsou spíše na okraji politického spektra.) Hnutí ANO naprotitomu, ačkoliv je zatím rovněž na počátku své politické kariéry, jako kdyby „běžné tradici navzdory“ (a tomu, že nedisponuje jinak běžnou organizační strukturou politické strany, s odpovídající členskou základnou) získávalo jen další a další pozitivní politické body a rostoucí popularitu na veřejnosti. Přitom jako politické hnutí figuruje na naší veřejné scéně teprve adresně od roku 2012. Pochopitelně má program spíše kritický než nějak přímo konstruktivně a konkrétně zaměřený. Výslovně ovšem útočí na stávající politické strany. V tezích hnutí se mj. dočteme: „Aby skončilo systémové rozkrádání státu pod dohledem stávajících politických stran.“ Právě na „politické strany“ mívá vždy spadeno nespokojený volič.

Pokud se ve vládě premiéra Sobotky spíše dařilo víceméně skoro všem ministrům, pak ministerstvo financí se mohlo v každém roce během této vlády představit s něčím, co samo prezentovalo jako výrazné pozitivum. V čele tohoto ministerstva byl donedávna Andrej Babiš, současně zakladatel a šéf hnutí ANO. Pokud byly již dříve možná oprávněné výhrady k některým jeho krokům či přímo způsobu činnosti, potom oťukávat možnost veřejné kritiky vládního partnera půl roku před dalšími parlamentními volbami je přinejmenším nevčasné, ne dost funkční, ne-li také nešťastné. I kdyby taková kritika byla oprávněná, snadno ji lze interpretovat jako výraz nervozity politického oponenta. Možná již volbou hnutí ANO za jednoho z koaličních partnerů a svěřením ministerstva financí právě A. Babišovi bylo okamžitě zaděláno na vážný problém pro ČSSD v dalším sledu času. Navíc rovněž tím, že při koaličním vládnutí se mnohé vzájemné ideové rozdíly nemálo stírají. A zároveň jednotliví politikové bývají potom vnímáni spíše jako osobnosti prezentovaného vládnutí než jako reprezentanti nějaké ideologie.

Nebylo šťastné, že premiér Sobotka se rozhodl k tomu kroku z hlediska termínu parlamentních voleb tak pozdě a neměl od samého začátku svého veřejného vystoupení proti A. Babišovi ujasněno, co doopravdy a jak si vlastně představuje. (Jinak by nezačal vágně operovat s demisí celé vlády.) Když konečně došlo ke kompromisnímu řešení vládní krize, nemělo to znamenat navíc žádnou změnu ve stávajícím kurzu vládnutí. Pokud se ovšem od počátku premiér Sobotka obával možnosti, že A. Babiš bude moci okamžitě vyrukovat s nově získanou rolí mučedníka, tak v tomto ohledu se obávanému předpokladu nevyhnul. Aniž mohl hned reálně vůči této roli účinně postavit nějakou přitažlivou a neutralizující protihodnotu.

Asi i proto, že oslabené pozice ČSSD do příštích parlamentních voleb se výrazně promítly (ne zrovna takticky šťastně!) rovněž jako problém osobních kvalit politika, grémium ČSSD nakonec rozhodlo prezentovat přeskupením sil a dalším štěpením úloh pro jejich aktéry. Čili navenek oslabením pozice Bohuslava Sobotky ve všem, co zatím ztělesňoval. Aniž se takto cokoliv přiměřeně řešilo vůči potenciálně nejsilnějšímu konkurentovi do těch voleb, tj. vůči hnutí ANO nebylo podniknuto nic, co by – aspoň výchozím způsobem – mohlo znamenat zbrzdění stávajícího trendu ve volebních preferencích. Personální změny ve vrcholných orgánech ČSSD jsou orientovány dovnitř vlastní strany, nikoli přímo a adresně navenek; tj. na to voličstvo, které v tom čase po volbách z roku 2013 jaksi nepochopitelně změnilo své preference (nebo aspoň nálady či představy o tom, co a jak činit v politice dál).

V tomto ohledu straně či hnutí, které si může osobovat jakoby nějak opoziční nátěr, potom stačí mít mluvčího, s nímž se takto snadno jeho případný volič ztotožní. (Výrazně profilovaný „mučedník“ A. Babiš, že?) Už ta potenciální opozice navozená ČSSD vůči předsedovi hnutí ANO jako kdyby byla – aspoň zčásti – „programem“ pro toto hnutí. Takto ovšem může často získat výchozí body (nejednou „bianco“!) rovněž nová tvář. Naprotitomu stávající strana u moci musí před možné či očekávané nespokojence předstoupit nikoliv jenom se známými tvářemi; nýbrž měla by dokumentovat, čím vším nově prezentovaným umí otupit onu mnohdy jen pocitovou a často podvědomou nespokojenost; a že si takto, svými nečekaně novými přístupy k citlivým otázkám, zaslouží znovu důvěru voličů. Jenže co dělat v případě, že se automaticky může zdát, že není co měnit? Jen odlišně funkcemi nasvícenými známými tvářemi změnu voličských nálad ovšem nenastavíme. A víc v tom asi nejednou bude ta nálada než argumentačně podložené přesvědčení o výrazně negativním účtu stávající ČSSD koaliční vlády. Taky do toho zapadne léto. Rovněž pak nebude už dost času na vyvracení případných mylných interpretací dřívějších opatření, když volby budou už „za chvíli“. K dispozici přitom v ČSSD nejsou ani nové „spasitelské“ tváře, ani přitažlivé nové či renovovaně nastavené programy… Co pak, když konkurenčně-koaliční hnutí ANO má tak výrazně našlápnuto v těch průzkumech k vítězství v těch příštích volbách? (Mj. též: https://blisty.cz/art/87173.html. Ale i třeba, kromě dalších úvah v BL: https://blisty.cz/art/86851.html.)

0
Vytisknout
2936

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2017