Nebezpečný nacionalismus evropské levice

19. 6. 2017

čas čtení 9 minut
Spíše než vyzdvihovat euroskeptiky populistické pravice by evropští levičáci měli podpořit politiku středolevicového francouzského prezidenta Macrona s cílem vytvořit silnější eurozónu. Alternativou je rozdělená levice a silnější pravice, píše v listu Spiegel Michael Sauga.


Otec Říjnové revoluce byl mrtev teprve několik měsíců, když jeho nástupce pouhými několika krátkými větami postavil státní doktrínu té doby z nohou na hlavu. Zatímco Lenin učil, že komunismus může být zaveden teprve po úspěšné globální revoluci, Stalin dal přednost socialistickému rozvoji vlastního státu. Na stranickém sjezdu v roce 1925 tvrdil, že v Sovětském svazu může být vytvořen proletářský ráj společně s rolníky, pod vedením dělnické třídy, a založil tak teorii o "socialismu v jedné zemi", která od té doby bude dělit komunistické hnutí na nacionalisty a internacionalisty.

Pokud nás pohled nešálí, minulý konflikt se dnes na politické levici v Západní Evropě vynořil znova. Zatímco umírnění středolevicoví sociální demokraté jako Emmanuel Macron nebo německý Sigmar Gabriel pracují na evropské ekonomické a finanční vládě, aby napravili společnou měnu, rostoucí společenství radikálnějších levičáků prosazuje opak: Návrat k národnímu státu.

V Británii je lídr Labour Party Jeremy Corbyn jen poněkud více nakloněn EU než jeho oponentka z Konzervativní strany Theresa Mayová. Ve Francii prezidentský kandidát Jean-Luc Mélenchon vedl kampaň proti euru, bohatým a "německému jedu" a získal 20 % hlasů. A v Německu levicoví názoroví vůdci nyní hovoří stejně vehementně o údajném "Bruselském stroji zbavujícím nás demokracie", jako kdysi mluvili o finančním kapitálu. Sociolog Wolfgang Streeck například, který kdysi radil vládě bývalého kancléře Gerharda Schrödera ohledně reforem pracovního trhu, dnes kritizuje Macronovy myšlenky jako "pučistickou cestu k evropské jednotě". A bývalý lídr strany Die Linke Oskar Lafontaine tvrdí, že by dal přednost zrušení měnové unie, protože "Evropu spíše dělí než by ji spojovala".

Pravice je nová levice

Tito levicoví nacionalisté tvrdí, že jsou pokrokoví a třídně uvědomělí. Považují se za šampióny izolovaných důchodců a nezaměstnaných Jihoevropanů a vedou bitvu pod praporem demokracie. Ale nedokážou zakrýt fakt, že jejich odpověď na nevyřešenou evropskou měnovou krizi je v jádru stejná jako ta, kterou dávají Marine Le Penová a Geert Wilders. Tak jako přední pravicoví populisté kontinentu věří, že budoucnost Evropy leží v minulosti, v hranicích a kapitálové kontrole spolu se znovuzavedením německé marky, francouzského franku a španělské pesety - jako by tohle všechno mohlo napravit ekonomické konflikty na kontinentě coby nějaký druh lázeňské léčby.

Pravice je novou levicí, cvrlikají radikální kritici v módní kampani s moderními vizuály. Ale pravda je, že jsou všichni na špatné a nebezpečné cestě. Evropské národní státy jsou příliš slabé, aby udržely krok s globální ekonomikou, která se propojuje; a nostalgické romantizování dob před eurem pěstované těmi, kdo dnes pomlouvají Brusel - od španělského Podemos až po Frauke Petryovou v pravicově populistické straně Alternativa pro Německo - má toho jen málo společného s realitou.

Začněme od faktu, že kontinent během 80. a 90. let byl přinejmenším stejně ekonomicky rozdělen jako dnes. V tehdejší době byly úrokové sazby v jihoevropských zemích obecně o několik procentních bodů vyšší než severních, protože investoři se museli neustále obávat o přizpůsobení směnných kurzů.

Jižní Evropa má dnes větší vliv

To oslabovalo ekonomiku a zasahovalo nejhůře nejnižší společenské vrstvy. Byli to jihoevropští dělníci, důchodci a majitelé malých firem, kdo nejvíce trpěli, když v důsledku jedné z mnoha devalvací v Portugalsku nebo Itálii ceny opět vzrostly a sežraly lidem úspory. Ovšem, bylo to v době, kdy v oběhu byly lira a drachma, kdy se jižní Itálie a Řecko oddělily od moderní Evropy.

"Chceme vzít věci opět pod kontrolu," tvrdí levicoví euroskeptici se stejnou vehemencí, jaká doprovázela konzervativní kampaň za brexit. Ale vliv, který dnes mají Jihoevropané na měnovou politiku, je větší než v minulosti. Německo rozčiluje, že takzvaný Klub Med má v Evropské centrální bance většinu. Ale v době před eurem formálně nezávislí centrální bankéři v Římě nebo Paříži museli napodobovat prakticky každé rozhodnutí o úrocích přijaté jejich protějšky v Bundesbance ve Frankfurtu, protože německá marka dominovala měnovým obchodům na kontinentě.

K těm kdo profitovali z evropské měnové diverzity patřily mezinárodní finanční trhy. Směnné kurzy možná byly určovány Evropským měnovým systémem, ale vzhledem k faktu, že v každý okamžik mohlo docházet k přizpůsobení, období ekonomického propadu nabízela dobrodružným investorům příležitost spekulovat na možnost devalvací měn. Předním příkladem je maďarsko-americký finanční magnát George Soros, který vydělal miliardy dolarů, když v roce 1992 vsadil proti britské libře.

Ale nic nezaměstnává radikální kritiky EU více než nadvláda velkých financí. A to vyvolává ještě důležitější otázku, zda skutečně chtějí nahradit spoléhání se na údajný diktát fiskální strohosti z Bruselu spoléháním na Bundesbanku a globální spekulanty.

Eurozóna potřebuje nápravu, ale jde to

Mélenchonové a Lafontainové mají pravdu, když tvrdí, že měnová unie je navržená mizerně. Pouze špatně identifikují důvody. Problém není v tom, že Brusel má příliš mnoho pravomocí - je to tím, že jich má příliš málo.

Eurozóna je druhým největším měnovým prostorem světa, ale nemá vlastní rozpočet, nemůže určovat výši daní a nemůže si půjčovat nebo sledovat vlastní ekonomickou politiku. Místo jednoho ministra financí eurozóny v Bruselu za problematiku zodpovídají tři různí komisaři - lidé, jejichž jména nikdo nezná, protože nemají reálnou moc.

Skutečnou moc vykonává 19 ministrů financí členských států, kteří přijímají všechna důležitá rozhodnutí za zavřenými dveřmi - bez adekvátního parlamentního dohledu, ale zato s jasným zřetelem na své národní rozpočty, zájmové skupiny doma a příští národní volby.

Výsledkem je, že věci, které je třeba udělat, udělány nejsou. Ministři financí slibují například již šest let zavést celoevropskou daň z finančních transakcí. Ale kvůli odporu domácích bankovních lobby se poplatek dosud nestal realitou. Rok za rokem německý ministr financí Wolfgang Schäuble a jeho protějšky v eurozóně zdvořile naslouchají doporučením Evropské komise ohledně národních daňových a výdajových politik - jen aby je okamžitě zapomněli. Nepřetržitě argumentují francouzským rozpočtovým deficitem a německým obchodním přebytkem, ale nikdo neuzná fakt, že nové vypůjčování v eurozóně zřízené podle Maastrichtské smlouvy bylo čtyři roky pod hranicí 3 % a že kolektivní obchodní přebytek není ve srovnání s německým ani poloviční.

"Automatické stabilizátory"

Proto vytváření institucí v eurozóně, které historicky prokázaly schopnost být účinnými nástroji krocení kapitalismu, je ve skutečnosti hluboce levicovým projektem. Pokud by existovala taková věc jako evropské pojištění proti ztrátě zaměstnání nebo evropská daň, eurozóna by konečně dosáhla toho, čemu ekonomové říkají "automatické stabilizátory": V krizových situacích by automaticky proudily peníze z bohatších regionů do chudých.

Pokud by eurozónu spravoval ministr financí a kontroloval vlastní parlament, měnové společenství by konečně mělo demokratickou strukturu. A pokud by měla vlastní rozpočet, předseda Evropské komise by se už nemusel obracet na státní rozvojové banky pokaždé, když chce stimulovat investice.

Eurozóně teď chybí prakticky všechny nástroje, které britský ekonom John Maynard Keynes kdysi považoval za nezbytné pro vyrovnání ekonomických fluktuací a čelení ekonomickým krizím. Macron chce tento nedostatek napravit. Realizace jeho plánů by si vyžádala léta. Ale stálo by to za to, protože jak sociální demokraté dobře vědí, dějiny nemíří k předem určenému bodu. Spíše platí, že cesta je cíl.

Euroskeptici na levici musejí odpovědět na otázku, zda opravdu chtějí utéci do minulosti a přitom posílit pravici. To se už jednou ukázalo být těžkou chybou: Na konci 20. let němečtí komunisté inspirovaní Stalinovými nacionalistickými myšlenkami prohlásili internacionalističtěji smýšlející sociální demokraty za své zapřísáhlé nepřátele.

Rozdělení levice tehdy, jak už víme, přispělo k nástupu fašismu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
9973

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2017