Pro ČSSD byl a je řešením triumvirát?

15. 6. 2017 / Miloš Dokulil


Takže především: kdepak byl a je problém? Vždyť poslední parlamentní volby přece vyhrála ČSSD? A docela slušně (nebo v mezích možností?) si pak touto stranou vedená vláda (mající premiéra z ČSSD) vedla jako vláda koaliční. Víc jak tři roky jí proběhly bez závažných afér.


Jenže ani v ČR již nepanují parlamentně zaběhané poměry ještě z poslední třetiny 20. století. Že by existující politické strany vykazovaly také nějakou činnost „zdola“ (v místních organizacích). A že by zároveň nějak čitelně i „shora“ prezentovaly politiku jaksi „vpravo“, „vlevo“, či „ve středu“, případně nějak a něčím konkrétně poblíž jednomu z těch tří tak vágně a obecně zadaných „směrů“, vnímaných ale kupodivu pokaždé nějak adresně, ne-li navíc tradičně, že by se to dalo brát jako „klasika“. (Nechť mi jsou prominuty ty uvozovky pro něco pokaždé nějak provizorního, ne-li zrovna na něčem nepřehlédnutelném „vysezeného“!) Když ony ty politické strany, pokud získají moc nebo podíl na ní, jako kdyby zároveň dávaly nějak záruky o svém příštím konání; a to ne snad jen tím stranickým praporem, ale snad ještě více jeho zrovna profilovanými mluvčími, kteří přitom – paradoxně – ne vždy zároveň nesou za své razantní výroky zodpovědnost. (Jak jinak by v ČR mohla být stále tak úspěšnou politickou stranou třeba KSČM?)

Abychom se příliš nerozptylovali tou jaksi již odumírající politicky zaběhanou minulostí. Stačí možná připomenout současný francouzský model. Ve Francii bylo vždycky v těch posledních dvou stoletích dobře vidět vyprofilované „pravice“, „levice“, i ty „středy“; ne-li další síly „vpravo“ či „vlevo“ od toho pomyslného „středu“. A kupodivu zhruba před rokem stačilo tam dát najednou a výrazně najevo, že se začala rodit síla a program, který chce být dramaticky odlišný od těch tradičních (vícekrát okoukaných a omšelých). Když se k tomu přidalo i organizování politických složek zdola, najednou tu bylo nemalé překvapení. Alespoň pro ty tradiční strany. Ta rok stará strana zřejmě druhým kolem zrovna probíhajících parlamentních voleb jen dovrší svůj triumf. (Ne že by ten model byl již uplatňován obecně.)

Jenže si teď letmo připomeňme naše domácí poměry. Podnikatelský záměr v politice, prezentovaný jako pouze obecně nemálo vágně charakterizované „hnutí“ a nedávno založené jakoby k ozdravění české politiky A. Babišem se stalo – právě jako pouhé „hnutí“ – jedním z podílníků na té poslední (a stávající) vládě. V rámci Sobotkovy vlády její tehdejší ministr financí Babiš zajistil dokonce jeden finanční rok republiky s aktivně proběhnuvším rozpočtem. A najednou tu byly předpovědi, že příští parlamentní volby na podzim 2017 vyhraje s vydatným předstihem před konkurenty právě hnutí ANO. Posléze v předjaří 2017 začali mít s tím své starosti rovněž předáci ČSSD, strany, která vyhrála poslední volby, aniž měla teď záruku, že snad bude aspoň podílníkem v příští vládě. Ještě nám to zřejmě nevyvanulo z paměti. Byla tu na jaře 2017 předzvěst vládní krize. Kvůli Andreji Babišovi málem došlo k demisi Sobotkovy vlády.

Může významně ve veřejném mínění a ve volební přízni něco znamenat ta velkorysá Sobotkova rezignace na post předsedy ČSSD? Koho a jak to může oslovit? Zatím se totiž zdá, že případné rezervy voličské přízně jsou jenom právě mezi těmi, kteří zatím v tak enormních počtech naznačují, že budou volit zrovna hnutí ANO. Pak ale možná překvapující rezignace premiéra Bohuslava Sobotky na přirozeně doprovodnou funkci šéfa strany může být spíše zvenčí vnímána jako znak nejistoty, ne-li slabosti ČSSD v konfrontaci se stávající politickou situací; nikoli jako doklad síly vlastní reprezentace navenek. Takže Milan Chovanec je případným signálem jen „dovnitř vlastní strany“. A samostatné vyčlenění předvolební kampaně osobnostně rovněž do jiných úst (těch Zaorálkových) stěží bude automaticky dalším výrazným k ČSSD přitahujícím trumfem vůči snad nerozhodnutým voličům, když se ta původně ve více směrech orientovaná kritika A. Babiše (která mohla vrhnout nemalý stín na kredibilitu hnutí ANO) nestala v mezičase předmětem soudního postihu.

„Triumvirát“ (tj. „trojmužství“; občas podniknuté ve starém Římě) bylo kdysi uplatňováno, pokud nebyly zatím k dispozici síly a prostředky k tomu, aby jen jeden, ten nejsilnější z té trojice, uchopil moc. Takže: měla-li ČSSD zrovna vzdáleně podobné rozpaky, jen je pro širší veřejnost musela takto posílit. Aniž navodila cokoliv mobilizačně účinného, čím by své slábnoucí preference mezi voliči adresně posílila. Pouhé jakoby rozšíření počtu možných vůdčích „ikon“ strany ještě nebude naléhavým a inovačním poselstvím o překvapivě novém a spolehlivém Spasiteli a jedinečných zárukách, jež předem takto nečekaně poskytuje. (Macronovský fenomén takto nevzniká.) Díky triumvirátu zázrak může nastat jen stěží. (Ne že bych mínil nad ČSSD takto lámat onu příznačnou hůl. Jenže čím víc je potenciálních adeptů na dosažení hranice 5 % k získání mandátů v Parlamentě ČR, tím hůř se bude teď dařit pozitivně oslovovat Lubomíru Zaorálkovi možné další voliče ČSSD, zvláště když hnutí ANO má stále své sympatizanty docela jisté.)

 

0
Vytisknout
2972

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2017