Výrazné příběhy ve vypouklém zrcadle

16. 6. 2017 / Jan Choděra

(Recenze na novou prózu Samé milé pitvorky od Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky, vydané v nakladatelství Milan Hodek/ Paper Jam, Hradec Králové, březen 2017, 145 stran , ISBN 978-80-87688-65-6)

Obsáhlá tvorba autorské dvojice Zdena Bratršovská a František Hrdlička zahrnuje básnické, prozaické, dramatické i publicistické tituly, ale ten, kdo jejich literární produkci sleduje, si jistě povšiml, že nejčastěji vydávají povídkové a novelistické soubory (Cesta k močálu, Renáta nad hlavou, Kufr s milenkami). Takovým souborem je i jejich nová kniha, nazvaná Samé milé pitvorky, kde však jde spíš o hutné miniatury a veršované epizody než o klasický povídkový formát. Čtenář se možná pozastaví nad titulem celého souboru, ale ten vcelku odpovídá slovníkové definici, podle které je pitvora „podivný, děsivý, někdy též směšný tvor“. V daném případě vystupují v jednotlivých miniaturách lidé různého původu, věku a založení, kteří nevzrušeně vyprávějí o tom, co prožili. Vtip je ovšem v tom, že se bezděčně usvědčují ze sklonů a skutků, které jim na cti rozhodně nepřidávají – například ze samolibosti, ze sobectví, z umanutosti, z věrolomnosti apod. Tyto vlastnosti autoři samozřejmě neuvádějí explicitně, a tak ponechávají na čtenáři, aby sám vytušil, co jednotliví vypravěči skrývají či zkreslují.

Pro své miniatury volí autoři různé, pestré žánry. Čtenář se tu setká s anekdotami, s bajkami, s apokryfy apod. Situace, o nichž postavy vypovídají, se neodehrávají jen v současnosti, ale i v historickém a mýtickém rámci – například u vesnice, kterou oblehli husité, v tibetském klášteře, kde mniši rekonstruují výroky svého Mistra, nebo na královském dvoře, kam se navrátil Tristan. Je zřejmé, co autoři vyznávají: kulisy, v nichž žijeme, se mění, ale lidská povaha nikoli. Svými portréty do jisté míry navazují na postřehy francouzského advokáta a literáta La Bruyera. Nepopisují sice skutečné, nýbrž fiktivní osoby, ale podobně jako autor Charakterů je nijak nešetří – vykreslují je s břitkým humorem a sarkasmem, který občas hraničí až s cynismem.

Název knihy se kryje s názvem oddílu, v němž jsou zastoupeny zmíněné prozaické výpovědi. Ty se střídají s oddílem, který autoři nadepsali Samí dobří sousedé. I když vázaná forma některé čtenáře odrazuje, v tomto případě by se ochudili o řadu bizarních a hororových vyprávění, psaných v třetí osobě, které se odehrávají ve smyšlené české vesnici. Epizody se točí například kolem zvláštního dárku, který musí zakopat nemocná školačka, kolem očistného obřadu, který vykonají z vesnice vypuzené jeptišky, kolem pianina s neblahou pověstí, apod. Ani tyto texty sice neskýtají idylickou četbu, ale zato odmění čtenáře bohatou metaforikou, kterou dokážou autoři objevit i v syrové drsné skutečnosti („zelená krempa lesa“, „bonbon mládí cucají dosud“, „dostaveníčko s kurátorkou smrtí“).

Knihu zdobí dvě reprodukce z Goyova cyklu Caprichos; tento umělec posloužil údajně autorům jako inspirace. Jak vyplývá z tiráže, jde o druhé, přepracované vydání. Na obálce je přetištěna původní recenze Pavla Janáčka a knihu uzavírá doslov Jana Suka.






0
Vytisknout
2252

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2017