Jak probíhala jedna exekuce v Austrálii

5. 12. 2012

Vážený pane šéfredaktore,

sleduji se zájmem i s podivením zřetelně zdivočelé praktiky, které pod heslem vymahatelnosti práva v Čechách exekutoři provozují a celý napojený systém je v tom významně podporuje. Je skvělé, že se vaše medium do záležitosti vložilo a doufám, že tato iniciativa dospěje přinejmenším k rozšířenému povědomí, co se vlastně odehrává a jak to postižené doslova likviduje, píše Petr Špelda.

K tomuto příspěvku mě přiměla opakovaná snaha p. Čulíka objasnit zastáncům či částečným obhájcům současného stavu, že povinností demokratického státu by především měla být ochrana postižených, ne tím, že by jim dluhy jen tak odpustil, ale tím že by dbal na přiměřenost jejich vymáhání a také na rozumně spravedlivé okolnosti jejich vzniku. Zcela zjevně však je toto mnoha lidem v právní čí soudní oblasti v ČR cizí. Proto se pokusím popisem případu z Austrálie, který osobně znám do podrobností, alespoň naznačit, v čem je rozdíl v přístupu tam . Dalo by se to shrnout do hesla -- Za blbost se často platí, ale nelikviduje!

Příběh se odehrál před asi osmi lety v Melbourne. Postiženým byl asi padesátiletý muž s velmi průměrně placeným zaměstnáním opraváře na částečný úvazek. Do dluhů se dostal dočasným výpadkem v příjmech a dále nevhodnou strategií splátek. Dluh nicméně nějakou dobu splácel, ale posléze se dostal do známé spirály narůstání splátek , dotyčná organizace odmítla přijmout částky pod minimum a následně dluh předala vymáhací agentuře.

(Což se ukázalo posléze dle názoru právníka jako nepovolená strategie, nicméně dotyčný, stejně jako mnoho dalších postižených, se s právníky včas neporadil.)

Vymahači zahájili tvrdou kampaň telefonováním a i vyhrožováním (ta společnost byla posléze vyšetřována a těžce pokutována kvůli opakovanému hrubému porušováni kodexu). A po jednom obzvláště ošklivém telefonátu to dotyčný postižený prostě vzdal a začal se před kontaktem telefonem či poštou skrývat.

Což přirozeně byla chyba a jsem si jist, že různí neomylní zastánci osobní odpovědnosti to zdůrazní, stejně jako pravděpodobně napíšou, že se celá věc dala možná řešit dohodou. Ale tak se věci vždy neodehrávají, jak už se v životě stává.

Celá záležitost nabrala standardní koloběh, pohledávka skončila u soudu, ten ji přiklepl, uznal část pokut (nicméně ne všechny! a to i přesto že se postižený nedostavil!). Následně, po dalších upomínkách, vše skončilo u šerifa návrhem exekuce.

Mimochodem o návrhu exekuce, stejně jako o datu, kdy k tomu má dojít, byla vedena korespondence. Obavy jednoho ze zastánců současného systému, že dotyčný majetek převede či prodá jsou irelevantní, protože soud má možnost zrušit takovou transakci i řadu let zpětně či alespoň zkonfiskovat její zisk.

Dotyčný, a to byla přirozeně velká chyba, nereagoval ani na tuto korespondenci, a tak mu jednoho dne na dveře zabouchal šerif a následně se dostavil advokát, a soudní pověřenec. Dotyčnému předali oficiálně dokumenty, nechali si podepsat, že o všem byl informován, sdělili mu tři možné termíny návštěvy exekutora a dali mu možnost si přivést svědka a svého advokáta (ten přítomný byl přidělen). Tak jsem se dostal do hry já, jako svědek.

V onom termínu, který si dotyčný vybral, mu úředník velice slušně vysvětlil, jak to bude probíhat .. a následně s pomocníkem sepsali významnější majetek. (Což téměř žádný nebyl, kromě staršího auta a pár šperků po rodičích.) Soupis nezahrnoval věci osobní potřeby, skromné zařízení bytu, dále pak položky, které označil, že nebyly jeho. Mimochodem tyto věci nesmí být zařazeny, exekutor pouze může pořídit jejich seznam a žádat u soudu jejich vydání ... resp. o soudní ověření pravdivosti informace o vlastnictví!

Následně byl dotyčný postižený vyzván, aby se dostavil k soudu k projednáni záležitosti. Soudce sice pokutoval dotyčného za ignoraci předchozích výzev, ale následně byl velice přístupný. Zejména, když vyšlo najevo jak k neplacení došlo, že celá řada splátek placena byla a také jak věřitelská organizace postupovala.

Soud nepovolil zařadit auto do exekuce, neb to byl prostředek vykonávání obživy a auto bylo v hodnotě menší než limit. Také byly vyřazeny pracovní nástroje ze stejného důvodu. Soud se spokojil s prohlášením o ne vlastnictví věcí, které nebyly jeho, jen mě nechal svědecky potvrdit že uvedený člověk existuje.

(Možná ale že u věcí významné hodnoty by se postupovalo povoláním těchto vlastníků. ) Úspory, do jisté výše, na důchod jsou ze zákona vyřazeny z exekuce. Nejzajímavější z hlediska porovnání s ČR bylo to, že dotyčný vlastnil svůj byt. Nicméně díky naprostému nepoměru mezi dluhem a hodnotou bytu se ani exekutor neodvážil toto zařadit do seznamu, protože věděl že by to přiklepnuto nebylo. Pouze žádal o soudní příkaz o přednostním vypořádání pohledávky v případě prodeje majetku, což soudce vydal.

K exekuci nakonec nedošlo, částečně také proto, že věřitel souhlasil s postupným vyrovnáním soudem stanovenými splátkami. K tomu se odehrálo další řízení, u kterého jsem nebyl ale vím, že výše splátek nebyla nijak likvidační.

Určitě by řízení probíhalo jinak, pokud by šlo o dlužníka, který neměl v úmyslu platit, či byl byt vybaven luxusem na dluh. Ale to nebyl tento případ.

Možná, že se zastáncům tvrdého postupu může zdát, že dotyčný vyvázl lacino či že to nebylo dostatečně odstrašující, ale já si to nemyslím. Dluh kolem 5000 tisíc byl navýšen o téměř 40 procent pokutami a poplatky, které by nebyly uplatněny, kdyby dotyčný nezazmatkoval a neschovával se. Jeho kreditní hodnocení bylo na 3 roky v kanále, což znamená, že nemohl mít nic na splátky, a to ani položky jako je splátka na mobil, a na 5 let téměř žádnou půjčku a celkově 7 let byly tyto informace přístupny všem institucím. V neposlední řadě zde byla mimořádně ponižující procedura a návštěva soudu... a to i přesto, že se všichni chovali korektně. Navíc, jak zdůraznil právník, by se původně něco dalo dělat i s částí zbylého dluhu díky tomu, že instituce nepostupovala zcela korektně.

Rozhodně není Austrálie země, kde je lehké řešit dluh, ale to není asi nikde. Řada lidí pro velké dluhy přišla o domy, auta či jiné předměty či se dostala na léta do finančních problémů. Ale existuje, i přes pravděpodobnou nedokonalost systému, ochrana. Ochrana, kde se státní instituce hájící především občana snaží ochránit před likvidaci i ty, kteří částečně z vlastní blbosti se k ní přiblížili, jak dokazuje tento příběh, kde musel být postižený doslova k soudu odtažen za pomyslný límec. A za tu blbost také zaplatil, ale nebyl zlikvidován.

To je zřejmě, co se šéfredaktor a další neustále snaží vysvětlit oněm já-nikdy-chybu-neudělám typům některých přispěvatelů.

0
Vytisknout
9489

Diskuse

Obsah vydání | 7. 12. 2012