Je vůbec jasné, oč nám ve čtvrtek půjde?

15. 6. 2011 / Miloš Dokulil

Pouhých několik hodin před začátkem čtvrtka (16. 6.) se může zdát, že už nemůže jít o nic jiného, než že se "po čtvrtku" jedni chytnou za hlavu ("Co jsme si to nadrobili?"), zatímco druzí se budou moci směle bít v prsa ("Jak jsme to medle zaonačili!"), a ti třetí budou s nadhledem vyprávět, že na jejich slova došlo, i když žádné moudro k doličnému problému nevyslovili ("Copak to mohlo dopadnout jinak?"). Je možná zatím ještě dost jedno, kdo z nás chce fandit vládě (a prezidentu republiky), anebo naopak odborům (a jejich vůdčím představitelům). Možná že tak úplně jedno zase přitom není, že vláda má nemalou odpovědnost jak za výkonnou moc vcelku, tak také za výkonnost v ekonomice, o újmě veřejnosti v dopravní obslužnosti nemluvě. A také odboráři zřejmě nemohou nevědět, že už byli nemálo důrazně upozorňováni, že jim bude vystaven účet za prohospodařený čas.

Zkusme pořád ještě zůstávat zcela neutrální (pokud to vůbec jde!). Vláda ujišťuje, že chce s odbory vážně jednat. Přitom ale jedním dechem konstatuje, že o některých záležitostech jednat vůbec nemůže (a nebude; ne že "nechce", ono to ani nejde!). Mohlo by být třeba otázkou, zda (a proč) opravdu musíme mít v ČR naprosto jednotnou daň na úplně všechno, i když zrovna v oblasti kultury to podváže řadu aktivit ne právě potěšitelně, a ví se to docela očividně (ani EU nás k takovému kroku nenutí!). Říkali už před dávnými lety protřelí propagandisté, že něco stokrát opakovaného nepozorovaně přeroste v pravdu. Ti, co jako na flašinetu klikou točí a opakují do omrzení, že zkrátka každý haléř potřebujeme na penzijní reformu, si jistě stěží myslí, že tomu je tak doopravdy. Jinak by možná tak setrvačně nestavěli na odiv to "mistrné trojsloupoví" této reformy. (Přitom bychom zřejmě neměli vládě upírat zjevnou snahu šetřit tak, abychom se co nejrychleji přiblížili normě pro eurozónu, což jsou 3 % HDP jako možný roční schodek státního rozpočtu. Tuto normu za rok 2010 splnily v rámci této zóny jen čtyři státy: Estonsko, Lucembursko, Finsko a Dánsko.)

Na druhém pólu jednacího stolu, u něhož zatím k žádným pozitivním výsledkům nedošlo, jsou teď odborové organizace. Ne všechny. Nepůjde o generální stávku. Ale jako kdyby právě o ni šlo. Mluví se o 70%, ne-li 80 % nespokojených občanů-voličů. Přitom by bylo možná dobré vědět, kolik účastníků mezi čtvrtečními stávkujícími budou tvořit přímo samotní odboráři a kolik bude sympatizujících. Odbory jako kdyby tentokrát chtěly (a měly) zastupovat málem všechny občany. Samozřejmě že veřejnost ví, jak byli představitelé odborů překvapeni, když se minulou sobotu dostavili "na vládu" k jednání, k němuž pak nedošlo. (O tomto soudním předběžném opatření, doručeném přímo v budově vlády, se jistě ještě bude často mluvit.) Samotné vyhlášení stávky z odborářských úst bylo natolik sugestivní, že možná si mnozí z nás ani neuvědomujeme nic jiného než to, že ta stávka bude čtyřiasvacetihodinová a že nejeden z nás bude mít problémy třeba kvůli dopravě do práce. Co však konkrétně odboráři chtějí? Jen lepší porozumění pro své požadavky "na odpovědnější vládnutí" u vládních činitelů? Je tu něco, od čeho nemohou ustoupit ani o tu příslovečnou "píď" zrovna tak, jako se takto kategoricky vyjádřila i vláda (třeba ve věci jednotné daně)? Anebo fakticky tu půjde jen o nepřehlédnutelný nátlak, který vehementně napomůže k tomu, aby se vláda zabývala přednostně platy zaměstnanců v dopravě?

Také se nemálo uvažuje o celkovém charakteru chystané stávky. Zda v ní půjde o "politické" nebo jen o "mzdové" požadavky. Ať už mohla být výchozí motivace skromnější (vyšší mzdy, když některé ceny zjevně rostou), tak ty paušální útoky "jedním dechem", na vládu a její úsporná opatření přerůstají v rukavici hozenou vládě. --- Lze se někdy dívat na politiku jako na zvláštní "hru", ale ta je nemálo "bojová"; vždyť jde o moc nebo o její udržení. Přitom právě proto, že nejednou odborové organizace jako kdyby hrály jen formální úlohu při rámcových ujednáních podniků s odbory jako zástupci zaměstnanců, teprve když se objeví zcela evidentní a dramatický spor, mohou právě odbory -- prostřednictvím svých funkcionářů -- nemálo dosvědčit, že bez nich "ani ránu"! Odboráři mají přitom jednu výhodu: normálně nenesou za nic zodpovědnost (alespoň pokud jsou kryti Ústavou a jinými zákony státu).

Samozřejmě že lze počítat, kolik lidí ve čtvrtek přišlo (ať už z jakýchkoli důvodů!) blokovat komunikace či jinak projevovat stávkujícím dopravákům své sympatie. Jistě také dojde na řečnické projevy na klíčových místech, především v Praze. Jenže přímo na náměstích se nikdy žádné řešení automaticky nezrodilo. Takže hned po čtvrtku budeme všichni tam, kde jsme byli před čtvrtkem. Můžeme mít za to, že jak vláda, tak odbory chtějí jednat ve prospěch "republiky". Nejdřív ale bude třeba vyčíslit ztráty za prostávkovaný den (aniž bude kdokoliv moc zohledňovat individuální příkoří, jemuž byl v tom dni vystaven). Pak ale -- pokud se nemýlím -- budeme ve věcech samých opět jakoby v budově Úřadu vlády, kde se zatím oba možní partneři žádoucích rozhovorů zrovna minulou sobotu vůbec "jaksi" nesešli... Přitom obě strany na něco čekají... Jenom budou "bohatší" jen o jeden prostávkovaný den...?

0
Vytisknout
4661

Diskuse

Obsah vydání | 15. 6. 2011