Vážné otázky si zaslouží vážnou diskuzi

14. 6. 2011 / Vladimír Wagner

Ve včerejších Britských listech vyšel další příspěvek Františka Pesuta k problematice jaderných elektráren.

Otázka likvidace jaderné elektrárny po ukončení její činnosti a finančního zajištění tohoto procesu je velice vážným tématem. Stejně tak i zajištění likvidace dosluhujících mořský větrných farem o rozloze desítek kilometrů čtverečných, rozlehlých polí fotovoltaických elektráren, mezikontinentálních ropovodů či plynovodů nebo následků uhelné těžby či těžby uranu. Je zde prostor pro seriozní diskuzi.

Typickým znakem bulváru je, že uveřejní skandalizující lež, kterou si přečte velký počet čtenářů. Případné vysvětlení, že jde o lež, a seriozní popis skutečnosti už si přečte daleko méně lidí. A přesně jak jsem předvídal, bylo tomu tak i s lživým textem Františka Pesuta. Jeho popis havárie na elektrárně A1 v Jaslovských Bohunicích: " ...při havárii v JE v Bohunicích zaměstnanci o překot prchali z JE, odpojovali pluhy na polích a traktorem ujížděli od JE. Pouze jeden zaměstnanec ..." si přečetlo přes 4700 čtenářů. To, že ve skutečnosti celá událost probíhala úplně jinak ovšem už četlo v mém příspěvku pouze 2700 čtenářů a v příspěvku přímého účastníka událostí Antonína Bařinky už jen 1700 čtenářů. Ti se dozvěděli, že zaměstnanci z elektrárny neprchali, na místě byla a zůstala směna, která havarijní situaci řešila. Vedoucí skupiny, která zavážela palivo Viliam Pačes, který pomocí zavážecího stroje ucpal otvor, kterým unikalo chladivo, byl jištěn dozimetristou Milanem Antalíkem. V blokové dozorně byli další členové směny, kteří při řešení havarijní situace asistovali. V elektrárně zůstala i řada techniků, kteří pracovali na potřebných opravách. Ostatně ke zjištění, že popis Františka Pesuta je lživý, stačilo pár kliknutí na internetu. Velice mě mrzí, že redakce Britských listů neuznala za vhodné se omluvit za uveřejnění těchto lživých informací, kterými urazila řadu lidí, či alespoň připojit vysvětlující komentář k příspěvku Františka Pesuta. I když v jiných případech nemá s připojováním komentářů k příspěvkům žádné problémy. A navíc ihned uveřejnila příspěvek od stejného autora a v podobném duchu.

Likvidace jaderné elektrárny

A teď bych na rozdíl od příspěvku pana Františka Pesuta předložil alespoň pár konkrétních informací k dané problematice. Než se zaměřím na likvidaci elektrárny, dovolil bych si korigovat jeho tvrzení k prodlužování životnosti jaderné elektrárny. Prodloužení životnosti každého konkrétního jaderného bloku je velice intenzivně dozorovanou záležitostí. Než k tomu dojde, je třeba velké množství povolení a náročných kontrol. Všechny jeho komponenty před ní procházejí velice náročnými testy a řada z nich je vyměněna. Protože dostává modernější vybavení, jeho bezpečnost většinou významně vzroste.

Ohledně náročnosti likvidace jaderných elektráren i její ceny je v současnosti již řada zkušeností. Je sice pravda, že většina doposud postavených reaktorů je stále v činnosti, ovšem nemálo z nich už bylo odstaveno. Podle WNA (Světové jaderné asociace) bylo do současnosti odstaveno 80 komerčních jaderných reaktorů, 45 experimentálních a prototypových energetických a 250 výzkumných. Ty jsou v různém stupni likvidace. Ta trvá delší dobu a často není účelné spěchat. Pokud je reaktor v místě, kde pracuje několik dalších reaktorů a ostraha i dozor odstaveného zařízení je zajištěna bez navýšení nákladů, je často lépe počkat a likvidaci provést až po snížení aktivity radioaktivních částí. Přesto už je několik zařízení, která byla likvidována úplně. I když energetických zařízení je mezi nimi zatím málo. Jen pro zajímavost bych uvedl, že i u nás už úspěšně proběhla úplná likvidace jaderného zařízení. Jednalo se malý výzkumný reaktor ŠR-0 v Plzni, dnes už se v daném místě provádí úplně jiná činnost a po reaktoru už tam není ani památky. Ovšem ve srovnání s energetickými reaktory šlo o velmi malé zařízení.

Nejaderná část se likviduje stejně jako u jiných elektráren a průmyslových zařízení. Takže tam jsou velmi široké zkušenosti a asi těžko lze čekat větší nejistoty v odhadech. Slabě aktivní kovové části (třeba některé části chladicího systému) se dají využít po přetavení pro výrobu zařízení pro nové jaderné elektrárny. Většina zařízení, hlavně kovových části tak lze recyklovat. Musíme si uvědomit, že 99 % radionuklidů vzniklých při provozu je ve vyhořelém palivu. V ostatních částech je jen méně než jedno procento. A navíc se jedná o radionuklidy relativně krátkodobé, takže tento jaderný odpad nemusí ve většině případů do trvalého úložiště. Tomu, aby tomu tak bylo, se podřizuje i výběr konstrukčních materiálů.

Vysoce radioaktivní části, kterých je jen malá část, je třeba přepracovat a uložit do úložiště. Jako příklad, kdy se prokázalo, že úplnou likvidaci jaderné elektrárny lze provést rychle, úspěšně, ekonomicky a ekologicky s recyklací většiny kovových částí je likvidace bloku Gundremmingen-A, která byla prvním komerčním jaderným blokem v Německu. Ve světě existuje řada dalších případů. Jak rostou zkušenosti, tak se spíše ukazuje, že v řadě případů je likvidace levnější než se předpokládalo. Zvyšování cen, na které se někdy poukazuje, je tak často dáno hlavně inflací. Cena také závisí na tom, zda provádíme likvidaci na zelenou louku, či se areál využije pro další průmyslové účely a nemusí se bourat třeba administrativní budovy, chladící věže či jiné využitelné části. Srovnávání ceny stavby a likvidace jaderné elektrárny, které jsou od sebe časově dost hodně vzdálené, jsou trochu zavádějící. Ale alespoň řádově se jedná o sumy srovnatelné, přičemž cena likvidace je pří použití cen očištěných o inflaci i výrazně nižší.

V převážné většině států (i u nás) je za likvidaci jaderného bloku zodpovědný provozovatel a povinně na ni musí ukládat finance získané z prodeje elektřiny z něj. Vzhledem k tomu, že u jaderných elektráren se jedná o silné investory a firmy, které v energetice fungují dlouhodobě, je zde daleko vyšší pravděpodobnost, že vše bude z tohoto hlediska v pořádku, než třeba u elektráren fotovoltaických či větrných, kdy bývá často provozovatel společnost s ručením omezeným. Pochopitelně, než se z areálu odstraní veškerá radioaktivita, je pod neustálým dozorem úřadu pro jadernou bezpečnost. Docela pěkný přehled dané problematiky je nejen na odborných stránkách (z nichž jedna byla zmíněna) ale i na Wikipedii.

V současnosti jsou už i zkušenosti z likvidaci jaderné elektrárny po havárii. Jedná se o případ druhého bloku jaderné elektrárny Three Mile Island. Tam nakonec i zpola roztavenou aktivní zónu (chybělo 15 cm k protavení reaktorové nádoby) z reaktoru vyvezli a kontejnment dekontaminovali. K havárii došlo v roce 1979 a již v roce 1985 bylo vyvezeno 90 tun částečně roztaveného paliva a 150 tun dalšího silně radioaktivního materiálu, který byl i důsledkem havárie. Sanační práce oficiálně skončily v roce 1993 a stály okolo miliardy dolarů. S rozebráním vlastní reaktorové budovy se počítá až po ukončení provozu dosud funkčního první bloku. Současná likvidace obou bloků bude levnější.

Pokud se jedná o vyhořelé jaderné palivo, tak tam se ukládají finance na účet s předpokladem, že půjde do podzemního úložiště (tedy vlastně nejméně efektivní a nejdražší varianta). Pokud pokročilé reaktory toto palivo využijí k výrobě energie a nakonec půjde pod zem jen jeho zlomková zbývající část, tak se převážná část uložených financí ušetří. O stavbě prvního trvalého úložiště Onkalo ve Finsku jsem se na Britských listech nedávno zmiňoval.

Je vidět, že sice likvidace vysloužilé jaderné elektrárny není jednoduchá záležitost. Přesto už je s ní jistá zkušenost a lze případně dělat poměrně rozumné odhady její ceny a ty promítnout do ceny elektřiny. Pokud však tyto náklady chceme diskutovat, je třeba to dělat i v kontextu s náklady, které přináší výroba elektřiny z jiných zdrojů.

Které zdroje elektřiny v budoucnu?

Když už jsem se by nucen vyslovit se k jedné otázce okolo výroby elektřiny, zmíním se ještě o jednom článku, který se na Britských listech objevil. Nedávno zde vyšel další překlad Johna Michaela Greera: Most, který někam vede. Překlady jeho článků v Britských listech jsou velmi záslužnou činností. Už několikrát jsem zde oponoval názorům některých příznivcům slunečních zdrojů, že obnovitelné zdroje nepotřebují centralizovanou výrobu a velký průmysl (například 46203 zde). Mé důvody nechtěli přijmout, možná teď pozorněji prostudují stejné důvody, které jim předkládá John Michael Greer. I on konstatuje, že výroba solárních panelů se bez vyspělého průmyslu neobejde a že v nějakých malých samostatných zelených komunách bez dostatku energie by se klasické křemíkové nebo modernější z jiných materiálů vyrábět nedaly. Stejně jako počítače. Odstoupení od moderní technické civilizace znamená odstoupení od všech jejich vymožeností, včetně třeba internetu a i jeho dopadu na demokratizaci společnosti a zlepšení přístupu jejich členů k informacím. No a třeba i Britských listů.

0
Vytisknout
3610

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2011