S čím kdo zachází...

15. 6. 2011 / Pavel Urban

(polemika s články ZDE a ZDE.)

Jan Čihák napsal dobrý a zasvěcený článek. V jedné věci s ním ale nesouhlasím. Píše, "o velmi pochybné a hanebné roli, kterou v rozpadu Jugoslávie sehrály západní mocenské struktury ... čím déle se Balkánem zabývám, tím intenzivnější mám dojem, že to bylo celé krutá domluvená "habaďůra", což si myslí i velké množství místních lidí."

Tou velmi pochybnou a hanebnou roli má být co? Dobrá, Německo tolerovalo chorvatské nacionalisty i pašování zbraní. Obhájci této politiky by ovšem mohli tvrdit, že se snažili zachránit Chorvaty a Muslimy před genocidou z rukou Srbů coby materiálních dědiců jugoslávské armády. Proti tankům a samopalům se holýma rukama bojovat moc nedá.

Že právě tato podpora podnítila chorvatské, slovinské a muslimské separatisty k rozbití Jugoslávie ? Tak jednoduché to není. Jugoslávie byla po celá osmdesátá léta státem v postupném rozkladu. Její faktický rozpad ale zahájilo Srbsko, když v roce 1990 nadřadilo svoji ústavu ústavě federální a posléze zastavilo platby do federálního rozpočtu. Tím fakticky zlikvidovalo jugoslávský dinár, jeden z posledních civilních svorníků federace. A zároveň jasně odhalilo bezmoc federální vlády.

"Tmel Jugoslávie" tedy byl jejím hrobníkem podobně, jako Chorvaté či Slovinci. To spíš Muslimové měli pověst těch, kteří se snaží federaci udržet. Pravda je, že Chorvaty v roce 1991 nepodpořili. Samostatnost vyhlásili až o rok později a do občanské války šli nepřipraveni. V porovnání se Srby, ale i Chorvaty.

Na rozdíl od Chorvatů a Muslimů ale byli Srbové připraveni mávat jugoslávskou vlajkou, pokud se jim to hodilo. Tomu odpovídá i logika původního článku Václava Dvořáka. Stará Jugoslávie Srby utlačovala, Tito "pokračoval v umenšování srbského živlu". Pak se však stal jakýsi blíže neurčený zázrak a Jugoslávie se stala "mnohonárodním sociálním státem, jehož koncepce konkurovala tvořící se Evropské unii".

Teoreticky to mohla být pravda. Problém je, že tato "konkurence" sice měla své "Francouze" hrající politický primát, ale Chorvaté a Slovinci nebyli ochotni hrát finanční roli Němců. A přitom hrát druhé housle v situaci, kdy se jejich ekonomiky orientovaly spíše na Západ než na zbytek Jugoslávie. Vezmeme-li v úvahu realitu na počátku devadesátých let, pak to byla pro rodící se EU asi podobná konkurence, jakou by dnes představovala pražská Slávie se všemi svými problémy pro Real Madrid.

Spíš než k Evropské unii by se stará Jugoslávie dala přirovnat ke starému Rakousku. A Srbové k rakouským Němcům. Také oni byli kromě alpských zemí rozptýleni po celé monarchii a tvořili její "tmel". (Později aspoň její neuherské části.) Ve druhé polovině 19. století však docházelo k "umenšování jejich vlivu" díky vzestupu Čechů a Slovinců, čemuž monarchie čelila jen omezeně a vzestup slovanských národů sám o sobě přímo podporovala. "Tmel" začal oprýskávat, odkládat rakouské vlajky a hledat vlastní alternativy. (V tomto případě spojení s Německem.) Adolf Hitler nebyl zdaleka jediný, kdo pokládal Habsburky za největší přítele Slovanů, ne-li rovnou slovanskou dynastii. Srovnejme to s obrazem J. B. Tita dle Václava Dvořáka.

Ve skutečnosti je dnešní poražené a oslabené Srbsko silnějším hráčem, než byla na počátku devadesátých let celá Jugoslávie. Přinejmenším dokáže vybírat od svých občanů daně. Stát, který nedokáže ani tohle, může jen těžko bránit cizím zájmům, ať už německým či jiným. Těžko může být sociální, neboť nemá z čeho. A už vůbec nemůže vlastními silami bránit své občany před etnickým násilím.

Hitler Jugoslávii porazil během dvou týdnů. Ale tu porážku fyzicky zajistila útočící německá armáda. Armáda, která předtím dokázala porazit i Francii za dobu rovněž krátkou. O padesát let později stačilo k rozbití Jugoslávie tolerovat výcvik a vyzbrojování záškodníků a teroristů. Za co takový stát stál ? Už jen to, že něco takového bylo vůbec možné, dokazuje, že Jugoslávie už nebyla životaschopným státem.

Za těchto okolností by nebylo nic divného, kdyby západní státy podpořily rozpad Jugoslávie ve snaze udržet tento proces aspoň trochu pod kontrolou. S nadějí, že zabrání krveprolití, nebo jej aspoň umenší. Zda se to aspoň trošku povedlo, těžko říci. Není ale důvod předpokládat, že by vyteklo méně krve, pokud by byl prostor staré Jugoslávie na zahraničních politických mapách i nadále vybarvován jedním flekem.

Ještě v jednom ohledu dnešní Srbové připomínají někdejší Němce, tentokrát z Německa. Po první světové válce si Němci stěžovali, že jim celý svět křivdí. Díky spojenecké propagandě, která je vylíčila jako ztělesnění všeho ďábelského. Byla to pravda. Ale sami Němci této propagandě hodně pomohli. Vpád do Belgie, chování německé armády na okupovaném belgickém a francouzském území, civilní oběti ponorkové války, tohle všechno si spojenecká propaganda nevymyslela. A pokud ano, pak její výmysly korespondovaly s realitou. Němci za války obětovali politické ohledy "vojenské nutnosti". Není divu, že když vojenská nutnost zavelela kapitulovat, byla většina světa zaujata proti nim.

Své Arkany měli možná i Chorvaté a Muslimové. Ti však ze sebe nedělali mediální hvězdy mezinárodního formátu. Během postjugoslávských válek možná došlo i k horším masakrům, než byl ten srebrenický (dle běžného úzu). Žádný z nich ale nebyl tak otevřenou fackou všem západním politikům a diplomatům, kteří se snažili budit dojem, že ve věci Bosny dělají něco smysluplného. Chorvatští a muslimští nacionalisté se vždy snažili aspoň předstírat, že berou vážně západní hodnoty a západní doporučení. Srbové se naopak někdy přímo vyžívali ve zdůrazňování své nezávislosti na tom, co si o nich v zahraničí myslí. Prezident Miloševič se občas snažil, ale jeho ovečky mu v tom moc nepomohly. Opravdu se bez rad PR agentur nedalo odhadnout, jaký obraz to na Západě vyvolá ?

P.S. Václav Dvořák píše o vzbouřených Srbech z chorvatské Slavonie a Kninské Krajiny. To ovšem nebyli Srbové, ale pravoslavní Chorvaté. Aspoň podle jeho vlastní logiky, která vylučuje, že by se lidé mohli národně identifikovat podle náboženského klíče.

0
Vytisknout
4498

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2011