Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

KVIFF 2025: O strachu ze smrti

11. 7. 2025 / Jan Čulík

čas čtení 5 minut

Film Mira Remy (zase Slovák! Jako by najednou došlo k úplnému vzkříšení slovenského filmu, o němž jsme si donedávna mysleli, že vůbec v postkomunismu neexistuje!) Raději zešílet v divočině (hlavní soutěž) je bez nadsázky zatím nejlepší film, jaký jsem z letošní karlovarské nabídky zatím viděl. Ano, je to náhodné, festival prezentuje myslím víc než tři stovky filmů a člověk z nich každý rok vidí vlastně jen zlomek, takže nevím, co všechno jsem neviděl. Přesto je nutno říct, že toto je zřejmě jeden z nejlepších filmů poslední doby. Film přijde do kin na podzim. Určitě na něj jděte podívat.

Stěžuji si letos v těchto recenzích, že filmy, které jsem z Karlových Varů zatím zhlédl, většinou vůbec nemají standardní děj, že se soustřeďují na určitou statickou situaci a v ní pak sledují lidi, kteří v ní uvízli, jak na ni reagují, co si s ní počnou a jaké mají vzájemné vztahy.

Film Mira Remy Raději zešílet v divočině je zase přesně takový, ale v tomto případě to nevadí, protože jak protagonisté tohoto filmu, jak způsob., jímž se na ně tento film dívá, je jedinečný, neuvěřitelně objevný, ironický, hluboký. Existenciální.

Hrdiny tohoto sedmasedmdesát minut trvajícího „dokumentárního“ (?) filmu jsou dva stárnoucí muži, dvojčata, František a Ondřej Klišíkovi. „Jurodiví podivíni, anebo charismatičtí pábitelé?“ ptá se festivalový katalog, žijící na Šumavě.

Oběma mužům, dvojčatům, je údajně kolem šedesátky, jsou však zedření dlouholetou fyzickou prací, kouřením a jeden z nich zřejmě i pitím, takže oba vypadají na osmdesát. Žijí dlouhá léta na svém šumavském zemědělském statku, spolu s býkem (kterého, kdy na ně zaútočí, porazí), slepicemi, psem a kočkou v domě a v prostředí, v němž je neuvěřitelný bordel.

Občasný komentář vysvětluje, že ačkoliv byli jako kluci velmi nadaní, na školy se nedostali údajně kvůli špatnému kádrovému posudku rodičů, a tak se vzdělali četbou sami. V jednu chvíli film cituje ze záběrů České televize, kdy dostávají oba bratři kdesi v Praze čestné uznání za svůj „boj proti komunismu“, že šířili samizdatovou literaturu. Chvíli to vypadá, že se film propadne v antikomunistickou propagandu, ale není tomu tak. Oběma dvojčatům je zjevně nějaký režim naprosto jedno. Kromě toho, jak konstatuje komentář, bylo to strašně dávno, jako by to nebylo. Jestliže oběma starcům (opravdu vypadají jako starci!) táhne na šedesátku, komunismus mohl zažít jen tak do pětadvaceti.

Ale oba muži jsou samorosti! Jako dvojčata nemohou bez sebe navzájem žít, přesto, že se často hádají, jeden bratr druhému vyčítá alkoholismus, na což druhý reaguje vztekle. Oba neustále kouří.

Dovolím si k této věci říci jednu možná tak trochu urážlivou věc. Ve filmech z úplně nevyvinutých zemí, tak říkajíc, viděl jsem filmy ze Srbska, ze Slovenska a z České republiky, pořád kupodivu všichni kouří, považuje se to za něco normálního, i když je to vražedný zlozvyk zkracující lidem život v průměru asi o patnáct let. Zajímavé, že se tohle v Čechách, v Srbsku, na Slovensku, vůbec neřeší, ačkoliv kromě sedřenosti v tomto filmu zřejmě i kouření způsobilo, že tito dva samorosti – ani ne šedesátníci vypadají na osmdesát.

Film velmi často podkresluje to, co se v něm děje., hudbou ze Smetanovy Mé vlasti, především z Vltavy a z Tábora. Že by to mělo zdůraznit, jak silně je český?

Ano, ten film mi přijde svým způsobem neuvěřitelně český. Český je především ten děsivý bordel všude na té venkovské farmě, ať už to jsou polorozpadlé ploty, kůlna, potrhaný ubrus na stole v kuchyni, potrhaný povlak na posteli, všechno. I oba tito starci mi přijdou neuvěřitelně čeští, svou pronikavou, provokativní inteligencí, svým humorem, jímž se definují jako naprostí individualisté, proti všemu. Krom humoru mají i básnické nadání – opakovaně ve filmu citují – zpaměti – zřejmě svou vlastní poezii. Pojednává o životě a smrti.

Bordel je všude možná také proto, že oni už fyzicky nemohou. V jedné sekvenci se oba bratři snaží orat pole, jeden, kterému mimochodem cirkulárka před časem uřízla pravou ruku, řídí traktor a druhý bratr se snaží držet v zemi pluh. Dlouho mu to nevydrží. „Už toho mám dost,“ nebo „seru na to“, je obvyklá reakce, když bratr odhodí vyčerpaně nástroj a padne na zem.

Oba vzpomínají na množství žen, s nimiž měli v minulosti údajně sexuální styk. Žádná s nimi však na farmě nezůstala dlouho, protože obě dvojčata jsou především zamilována sama do sebe.

A samozřejmě se oba muži obávají smrti. Uvažují, kdo z nich půjde první. Tento film je opravdu hluboký a má silný existenciální nádech. Týká se nás všech. Inteligentní, ironičtí, provokativní starci žijí, jak dokážou, ale vlastně neví proč a kvůli čemu. Vlastně skoro jako všichni. Starci klopýtají bezradně životem. Nevíme, proč tady jsme, život je absolutně krátkodobý, pomíjívý nesmysl, a pak umřem, říká jeden z nich. Film je to nesmírně atraktivní, protože se chytrou formou zabývá tím, co se týká nás všech.

KVIFF 2025