Haaretz: Benjamin Netanjahu, odporný mesiáš, který vede kult lži a smrti

3. 9. 2024

Pak ale vykouzlí další dechberoucí expozici krutosti, bezohlednosti a neschopnosti. Tentokrát se jedná o brutální popravu šesti izraelských rukojmích ze strany Hamásu, kteří mohli být všichni propuštěni a zachráněni, kdyby Netanjahu souhlasil právě s dohodou o rukojmích a příměří, kterou sám koncem května a znovu koncem července navrhl. Místo toho všechny podvedl a nakonec od ní odstoupil - i když ne bez svého charakteristického vykulení očí, jak moc mu na tom záleží.

Měsíce ho varovali, že svou vyhýbavou a falešnou neochotou uzavřít dohodu lehkomyslně odsuzuje rukojmí k jejich osudu. Ještě minulý čtvrtek mu ministr obrany Yoav Gallant jednoznačně řekl, že svým nepochopitelným a nesmyslným trváním na zachování izraelské přítomnosti na filadelfské trase mezi Gazou a Egyptem fakticky odsuzuje rukojmí k smrti. To mu bylo jedno. Ve skutečnosti žádná rukojmí, žádné starosti.

Záměrně a těžce ignoroval tato varování. Netanjahu „věděl, že izraelská rukojmí žijí na dluh ... jejich krev má na svých rukou“, řekl v neděli Gidi Weitzové z Haaretzu vysoce postavený člen Netanjahuovy vlády. Zdroj, který zbaběle zůstal v anonymitě, dodal, že všichni vědí, že Netanjahu je „narcis, zbabělec. Ale jeho nedostatek lidskosti se v posledních měsících naplno projevil v celé své ošklivosti“.

Je možné, že k plnému pochopení základů jeho modu operandi a duševního stavu byste se museli odchýlit od konvenční politické analýzy a nahlédnout do značkové publikace Americké psychiatrické asociace „Diagnostický a statistický manuál duševních poruch“ (páté vydání, 2013).

Protože nejsem kvalifikován k takovýmto postřehům, natož k diagnóze, zůstanu u jeho psychopolitického profilu. Netanjahu má akutní případ politické bipolarity. Je to zároveň člověk s bludy o své velikosti, samozvaný zachránce západní civilizace před „islamofašismem“, státník, který se objeví jednou za generaci a jehož současníci ho nejsou schopni plně docenit - a zároveň je to úzkostná, dezorientovaná, panikou ohrožená věčná oběť. Je přesvědčen o své politické prozíravosti, ale nikdy nepřestane naříkat, že je obětí nevděčného světa a ještě méně vděčných Izraelců, kteří nedokážou uznat jeho velikost.

Zda jde o duševní stav, nebo zda je plánovaný, nedokážu posoudit. Je to člověk, který je zodpovědný za nejhorší debakl v dějinách Izraele - barbarský teroristický útok Hamásu ze 7. října -, ale který je hluboce přesvědčen, že to byla chyba Izraelských obranných sil a zpravodajských služeb a že jen on to může napravit, a odmítá jakoukoli odpovědnost.

Zároveň předstírá, že je zkušeným a sofistikovaným globálním hráčem, a přitom tlačí Izrael do izolace, odsouzení a statusu vyvrhele. Je to člověk, který se neustále chlubí úspěchy Izraele, a přitom ho sám přivedl na úroveň destrukce hodnot a chaosu, která nemá v dějinách demokracií obdoby. Zároveň se honosí přednostmi izraelské demokracie a přitom podněcuje ústavní převrat a chová se jako autokrat.

Židovské dějiny, ačkoli v tomto ohledu nejsou jedinečné, mají tradici pseudomesiášů: šarlatánů, kteří se odvolávají na vznešené kvazináboženské fantazie, aby prosadili svůj podvodný program. Od Theudase, který se snažil přesvědčit židy, aby ho následovali přes řeku Jordán a došli vykoupení, než byl v roce 46 popraven Římany, přes Šimona Bar Kochbu, který vedl neúspěšné povstání proti Římanům v letech 133-135, až po Mojžíše z Kréty v roce 448 a Davida Alroye v Bagdádu ve 12. století. Pak tu byl nejslavnější falešný mesiáš ze všech: Šabbetaj Cvi (1626-1676), který vytvořil stejnojmenné hnutí a později konvertoval k islámu.

Podle téměř všech kritérií je pan Netanjahu falešným mesiášem - vlastně podlým mesiášem - jak ve svém sebeobrazu, tak v patolízalském kultu kolem sebe. Zatímco sám sebe arogantně považuje za prozřetelný dar židovskému národu a západní civilizaci, jeho propastná domácí i zahraniční politika a bezpečnostní bilance vykreslují přesně opačný, nejostřejší obraz.

Pokud jde o dohodu o rukojmích a příměří, které odmítl uzavřít, bylo to až příliš předvídatelné. Z politického hlediska potřebuje válku a válečnou atmosféru, aby se udržel u moci. Výjimečný stav a zbabělost je lepidlem, které drží pohromadě jeho vládní koalici a až do nedělní noci bránilo rozsáhlým demonstracím. Jeho aktivní koketování s eskalací je součástí stejné logiky: chránit ho před politickými spory, ospravedlnit jeho narativ, že jde o totální válku nebo „druhou válku za nezávislost“, jak ji nazývá.