Jihoafrická republika se stává něčím novým. A není to dobré

29. 5. 2024

Africký národní kongres, Ramaphosova strana, je politicky dominantní od prvního demokratického hlasování v zemi v roce 1994. Ve středečních parlamentních volbách může poprvé ztratit parlamentní většinu.

To je neprobádané území. Bývalý jihoafrický prezident Jacob Zuma při několika příležitostech prohlásil, že A.N.C. bude vládnout, "dokud se Ježíš nevrátí". Nyní Zuma doufá, že sesadí stranu, která umožnila jeho nechvalně proslulé úplatkářství. Byla založena v prosinci loňského roku a uMkhonto weSizwe, neboli M.K. – pojmenovaná po bývalém vojenském křídle A.N.C. – ho představuje jako svou tvář. I když ho nejvyšší soud země diskvalifikoval z kandidatury, strana zmobilizovala tisíce jeho příznivců pro svou populistickou platformu. Pokud se jí podaří překonat vnitřní frakční bitvy a právní potíže, může představovat jedno z největších rizik pro podíl hlasů ANC a donutit ji ke koalici.

Vznik strany je jedním z mnoha morbidních symptomů v dnešní Jihoafrické republice. ANC je zbaven svého účelu, je stínem svého dřívějšího já, a zemi, kterou dlouho spravoval, trápí kolabující infrastruktura, systémová korupce, slábnoucí centrální autorita a násilná kriminalita. Třicet let po skončení apartheidu se Jihoafrická republika nachází uprostřed další složité transformace. Co bude dál, není jasné. Vzhledem k roztříštěnosti země je však nepravděpodobné, že by to bylo dobré.

Jak jsme se sem dostali? V únorovém projevu o stavu země Ramaphosa alegorizoval trajektorii země po apartheidu prostřednictvím fiktivní postavy Tintswalo, ženy narozené v roce 1994, která bude těžit z derasizované expanze sociálních služeb, jako je vzdělávání, bydlení, elektřina a zdravotní péče. Jak mnozí poukázali, tato demokratická dividenda přetrvávala přinejmenším prvních 15 let historie Jihoafrické republiky po apartheidu, kdy byl hospodářský růst silný, podmínky na mezinárodním trhu příznivé a státní správa kompetentní.

Zlom nastal v roce 2009 – v roce, kdy Zuma převzal moc, a rok po globální finanční krizi. Následoval všeobecný úpadek životních šancí, politických očekávání a ekonomických vyhlídek. Hegemonii ANC prolomila řada epizod, které otřásly konsensem: Masakr v Marikaně v roce 2012, při němž policie zabila 34 horníků; založení organizace Economic Freedom Fighters (Bojovníci za ekonomickou svobodu) v roce 2013 bývalým mládežnickým vůdcem ANC; vyloučení Národního svazu kovodělníků z největší odborové federace v zemi, která je formálně spojena s ANC; a rozsáhlé studentské protesty v letech 2015 a 2016.

Veškerý tento vývoj zpochybnil koncepční základy postapartheidního uspořádání, v neposlední řadě duhismus, zakládající mýtus mladého státu o nerasové, kooperativní demokracii na pochodu pokroku zaměřeném na uzdravení dědictví apartheidu a kolonialismu. Tato univerzalistická vize, shrnutá v prohlášení Charty svobody ANC z roku 1955, že "Jihoafrická republika patří všem, kdo v ní žijí", byla postupně podkopávána přetrvávajícími nerovnostmi a státem zaplaveným korupcí. Na jejím místě se otevřela prázdnota.

Přes všechnu ztrátu podpory ANC se zatím neobjevila žádná politická síla, která by ji zaplnila. Bojovníci za ekonomickou svobodu, vedení militantem Juliem Malemou, byli kdysi jedním z nejzajímavějších účastníků volebního prostředí. Jejich celostátní profil se však zastavil a tam, kde vládli – například v koalici s ANC v Johannesburgu a Durbanu – má méně než inspirativní výsledky. Tvrzení, že strana je autentičtějším vykonavatelem národně osvobozenecké politiky ANC, ochotným řádně konfrontovat to, co označuje za bělošský monopolní kapitál, ztěžuje její odlišení. To nemusí být problém, spekuluje se, že usiluje o místo ve vládě jako mladší koaliční partner.

Druhá hlavní opoziční strana, Demokratická aliance, se vydala jinou cestou. Zatímco Bojovníci za ekonomickou svobodu si stěžují, že demokracie po apartheidu udělala jen málo pro to, aby získala zpět politickou a ekonomickou kontrolu pro černé Jihoafričany, Demokratická aliance zdůraznila bělošské výhrady k vládě s černošskou většinou. Poté, co už dávno opustila strategii kultivace černošského vedení ve straně, se její kampaň většinou skládala z alarmistických varování před pokračující vládou ANC – kterou její spojenci nazývají Zimbabwefication – a zároveň flirtovala se separatistickými náladami v její baště v provincii Západní Kapsko.

Jihoafrický politický život kdysi probíhal na základě předpokladu společného občanství; politici se neshodli na otázkách vládnutí a distribuce, ale existovala sdílená, i když někdy zdráhavá oddanost demokratickému procesu a víra v účast každého Jihoafričana v politice. Nyní politickému spektru dominuje takzvaná národnostní otázka. Otázka, kdo jsme, nahradila programatičtější otázky o tom, v jaké společnosti chtějí Jihoafričané žít.

V tomto vakuu politické imaginace se identita stala dělící čárou společnosti. Napravo od hlavních stran jsou otevřeně šovinistické síly. Strany jako ActionSA, vedená bývalým starostou Johannesburgu, kombinují invektivy proti zákonu a pořádku s protiimigrační politikou. Tento postoj sdílí i Vlastenecká aliance, formace vedená bývalým gangsterem, který upevnil svou základnu – voliče, kteří jsou většinou barevní, jak se říká multietnickým Jihoafričanům – prostřednictvím oživeného barevného nacionalismu. Rise Mzansi, vedená bývalým ekonomickým novinářem, který se přirovnává k francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi, se od tohoto scénáře odchyluje. Její omezená přitažlivost pro městské profesionály však jen málo zmírní sílící pocit, že rozštěpení země je nepřekonatelné.

Uprostřed globální nespokojenosti s liberální demokracií není Jihoafrická republika jediná, kdo je svědkem toho, jak revanšismus přetváří politický terén. Reakcí veřejnosti byla obecně rezignace. V roce 1994 hlasovalo pro Mandelovu vládu více než 12 milionů Jihoafričanů při volební účasti 86 %. Po staletích útlaku, vykořisťování a bojů byli lidé naplněni nadějí, že demokracie přinese lepší život. Do posledních celostátních voleb v roce 2019 klesla volební účast o 20 procentních bodů a více než dva miliony voličů ANC byly ztraceny. Znechuceni neschopností vlády zlepšit jejich životy se mnozí z nich na politiku jednoduše vykašlali.

Tento proces odklonu od konfliktu, který se projevuje klesající účastí v odborech, občanských sdruženích a politických stranách, je těžko slučitelný s obrazy multirasového, multietnického a mezitřídního hnutí proti apartheidu, které vedlo svět k přesvědčení, že Jihoafričané jsou jedinečně obdařeni vysokou úrovní sociálního uvědomění a dobré vůle. S tím, jak tento národní příběh ztrácí soudržnost, země se objevuje v novém světle. Stejně jako Tintswalo, i nová Jihoafrická republika dospěla a je na pokraji toho, aby se stala něčím jiným. Právě teď prostě nevíme čím.

Zdroj v angličtině: ZDE