Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Ubíjení i nezdolnost

22. 9. 2023 / Pavlína Antošová

čas čtení 6 minut

Prózy Ladislava Fukse (24. 9. 1923 – 19. 8. 1994) prostřednictvím bizarního děje odkrývají vztahové panoptikum, které provokuje svou dvoupólovostí: Kromě hrůzy se v něm hlásí o slovo groteska. K určujícím prvkům zpravidla patří duševní poruchy – buď u nositelů moci, nebo u jejich obětí, a nezřídka na obou stranách. Málokdy jsou přítomny světlejší tóny; ale pokud se v autorových špičkových dílech vyskytnou, zazní nezapomenutelně.

Kopfrkingl v románu Spalovač mrtvol (1967) chce řídit vlastní život, a vidině postupu dokonce neváhá obětovat životy nejbližších. Přitom si nedovede utvořit stálý vlastní názor a stát si za ním. Kuriózně zpočátku přejímá postřeh svého židovského lékaře: „Násilí se nikomu nadlouho nevyplácí. S tím se může vystačit jen na krátkou dobu, ale dějiny se jím psát nedají." A zároveň podléhá zvrácené ctižádosti, která s sebou nese naprostou posedlost chmurnou profesí, a také hladký posun od obdivu vůči Tibetu až k nacismu – od akcentování porobených až k chiméře vzestupu mezi vládnoucími. Pokrytectví této zvrhlé postavy se zrcadlí v karikované dvojici, kterou Kopfrkingl potkává ve chvilkách volna; muž se ženou jedná i mluví tak, jak vrchní zřízenec krematoria tajně přemýšlí.

Podoby autoritativních a chladných otců se nevyhnutelně a pochopitelně rozvíjejí také v dalších textech – zvlášť výrazně to platí o románu Příběh kriminálního rady (1971). Titulní postava – Viktor Heumann starší – vraždí kvůli konceptu cti. Jeho činy se do jisté míry pohybují na hraně – mladšímu synovi už nebude hrozit poprava. Ale brutalita, kterou pan rada uvnitř vězeňské cely skrytě předvede čerstvě zadrženému zločinci (v románu, nikoli v televizní inscenaci), ukazuje dřímající sadistické sklony. A poslední věta, kterou pak synovi řekne – „Mysli na kostel" – vyznívá parodisticky také proto, že Heumann podvědomě odhalí, čeho sám není schopen; a nejen v náboženském, ale (a to zejména) ani v lidském slova smyslu. Otec z románu Variace pro temnou strunu (1966) – rovněž vysoký policejní úředník – se fyzicky vraždy nedopustí. S Heumannem jej však spojuje umění pouštět hrůzu (například stanout za tmy na prahu zhaslého pokoje), a také opožděná snaha projevit laskavost, ve své podstatě absurdní až směšná.

Postavy ovládaných dospívajících mladíků si svůj úděl zkrášlují sny, příznačně o cestování. Židovský chlapec v povídce „Kchonyho cesta do světa" (Mí černovlasí bratři (1964)) i uvnitř okleštěného státu doufá v cestu do Palestiny, která by jej především zbavila vyšinutého profesora zeměpisu. A podobně se Viki Heumann upíná na vidinu prázdnin v Istanbulu a ve Smyrně, prožitých po boku takzvaně dobře narozeného, nikoli však zcela bezduchého spolužáka. Povídková i románová postava touží ve vysněných zemích zůstat. Přesto mezi nimi figuruje zásadní rozdíl: David Kohn zůstává pouze obětí, zatímco Viktor Heumann mladší se dopustil vraždy.

Velmi zvláštní předěl mezi viníkem a ublíženou bytostí představuje zejména hrdinka románu Myši Natálie Mooshabrové (1970). Její travičství se pohybuje na hraně reality a přeludu – s výjimkou posledního činu, který už dodatečně zpochybnit nelze. Dva světy (ten, ze kterého ji vytrhli a ten, do něhož byla vehnána) se společensky liší, a přece se jeden druhému podobá strnulým konceptem výchovy: Dítě je považováno za malého dospělého. Uzurpátorský premiér fiktivního státu (země, která nese určité rysy habsburské monarchie, a přitom se z ní už létá do vesmíru) na scénu přímo nevstoupí. Přesto však někde v pozadí tahá za nitky, dokud může. Tvoří vlastně variantu Fuksových „otcovských" postav – až na to, že s chladnou dominancí přistupuje dokonce k celému národu. Ze společenského hlediska se v tomto konceptu (spíše než literární postavě) jasně odráží zkušenost s komunistickou diktaturou. A skrývá se v něm předpověď jejího konce, který se ve skutečnosti naštěstí neodehrál tak dramaticky.

Fuksova tvorba však také opsala pozoruhodný oblouk od vyzrálého debutu Pan Theodor Mundstock (1963) až k románu Vévodkyně a kuchařka (1983). V obou těchto prózách se – pokaždé úplně jinak – dostává ke slovu naděje. Pan Mundstock i při rozkolísanosti, vedoucí až k duševní poruše, najde svou někdejší systematičnost. A pokusí se ji využít ve prospěch dospívajícího chlapce, u něhož snad zvýší šanci na přežití válečných hrůz. Vévodkyně (kterou Fuks vytvořil jako skrytou autoprojekci) chce jedinečným interiérem svého nově zřízeného hotelu zanechat stopu své epochy – tedy přelomu 19. a 20. století, jmenovitě ve Vídni – a zároveň upozornit na přírodní a vesmírný cyklus, jenž všechny etapy lidských dějin přesahuje.

Spisovatelovo krédo svými činy naplňují – nebo slovně vyjadřují – ojedinělé a vzácně laskavé postavy mužů, kteří se formálně nestali otci. To se týká nejen pana Mundstocka, ale i dirigenta Artura Jacobsona, jenž se párkrát mihne v románu Variace pro temnou strunu a chlapce Michala nabádá: „Prožívej své sny, sny lásky, prožívej je klidně a bez obav, prožívej je, jak nejvíc můžeš, z celého srdce, z celé duše, uslyšíš ty nejvyšší struny, jež jsou v každém z nás a nikdo nám je nevezme... Stůj na vlastních nohou a dokaž říct své, drž opratě, buď citlivý, ale ne přecitlivělý k vlastnímu životu, je to tanec mezi vejci."

Ze životopisného hlediska samozřejmě zůstávají sporné některé Fuksovy kompromisní činy vůči komunistickému režimu. Pokud ale spisovatel nikoho přímo nepoškodil (a zdá se, že ne), mohla by tato skutečnost vytvořit ostrou dělící čáru. Samozřejmě chápu, že lidé, jejichž blízcí v minulém režimu trpěli, vnímají souvislosti poněkud jinak; ale takoví mezi nynějšími posuzovateli tvoří menšinu, pokud se mezi nimi vůbec vyskytnou. A jednomu ze zásadních českých prozaiků, jenž dodnes nemá v Praze ani pamětní desku, mezinárodní význam nikdo neupře.

Česká literatura