Jsou opravdu pochybnosti o současném evropském boji proti CO2 ekvivalentní představě o placatosti Země?

28. 11. 2022 / Vladimír Wagner

 

Nejdříve bych uvedl i podtitul příspěvku v Respektu, celé znění titulu i podtitulu bylo: „V Egyptě proběhl klimatický summit OSN. Může za změnu klimatu hlavně lidská činnost? A pokud ano, bude to pro vás důležité téma během kampaně? Budete to vysvětlovat lidem?“ Je vidět, že anketa Respektu opravdu nebyla tak primitivní, jak se ji účastníci rozhovoru na Britských listech snažili představovat. Většinou to také oslovení kandidáti, na rozdíl od účastníku rozhovoru, pochopili správně a vyslovují se o svém postoji ke způsobu přístupu k řešení environmentálních problémů a energetice.

Samotný přístup k úloze antropogenních emisí ve vývoji klimatu a jejich srovnávání s rozhodnutím otázky o kulatosti či placatosti Země je velice scestný. Určit, že Země je koule, a dokonce určit její poloměr, umožňuje jednoduchý experiment, který provedli již staří Řekové a může jej realizovat kdokoliv z nás. Na druhé straně budoucí vývoj klimatu a podíl jednotlivých složek, které se na něm podílejí, je velmi komplikovanou otázkou. Řeší se s využitím složitých modelů a simulací, které se opírají o řadu experimentálních dat zjišťovaných s významnými nejistotami. Stejně tak mají nejistoty teorie, které leží v základech zmíněných klimatických modelů. Výsledky jejich předpovědí, které se uvádějí například ve formě různých scénářů klimatického panelu, jsou tak v poměrně širokém rozmezí. Ty s nižším podílem vlivu CO2 si oblíbili „klimaskeptici“ a ty extrémně katastrofické naopak klimatičtí aktivisté. Pokud se navíc proženou prostřednictvím aktivistů z obou stran sporu, tak dostaneme nulový vliv antropogenního CO2 na klima v podání Václava Klause a spálená Země, pokud se nezavřou všechny uhelné elektrárny do deseti let, v podání klimatických aktivistů.

Ještě komplikovanější situace a skoro šílený vliv aktivistického zjednodušování je v otázkách, jakým způsobem a do jaké míry rizikům spojeným s emisemi CO2 čelit, a jaký energetický mix se má realizovat. Ono se to ostatně projevuje i v daném rozhovoru. Albín Sybera zde prohlašuje, že náš energetický mix žil z ruského plynu. Je to nesmysl odporující faktům. V elektroenergetice například v roce 2019 bylo 41,3 % elektřiny, 36,1 % z jádra a pouze 9,5 % z plynu. Přičemž velká část plynové výroby elektřiny proběhla v rámci kogenerace. Albín Sybera dále uvádí, že ten relativně vysoký výkon ve fotovoltaice, který se realizoval těsně před rokem 2010, prosadil Martin Bursík a bylo to pak ostře kritizováno a diskreditováno. Ovšem už nedoplnil, že kritika byla hlavně zaměřena na zákony prosazené Martinem Bursíkem v roli poradce ministra, které vedly k fotovoltaickému boomu a extrémním dlouhodobým dotacím na tyto zdroje. Zároveň Albín Sybera vyjadřuje názor, že tato diskreditace obnovitelných zdrojů hrála na ruku oligarchů stojícím za plynovými a jadernými zdroji a Jan Čulík doplňuje, že to je hlavně Křetínský. Problém však je, že všechny naše jaderné zdroje má ČEZ a jediný velký paroplynový blok Počerady má také ČEZ. Je vidět, že rozhovor obsahuje celou řadu nepravdivých konstatování a nepřímé označování nejvýznamnějšího českého (i francouzského či slovenského) nízkoemisního zdroje jako velkého zla také není příliš racionální.

Jak už jsem zmínil, představa studentských klimatických aktivistů o hořící Zemi má k realitě stejně daleko jako představa Václava Klause o nulovém vlivu antropogenních emisí CO2. Problém navíc je, že jimi prosazovaná energetická koncepce založená čistě na obnovitelných zdrojů nemůže vést k nízkoemisní energetice u nás i v Evropě. Zvláště, když se to spojí s ultralevicovými názory o nutnosti nařízených extrémních omezení a přikázanému životnímu stylu, násilné střídmosti či samovýrobě. Zde bych připomenul, že o levicovosti studentský aktivistů se nemluví proto, že by se u nich viděla snaha k návratu k husákovskému socialismu, ale obav s jimi prosazovaných myšlenek, které by v konečném důsledku mohly vést k režimu podobnému kambodžskému Pol Pota nebo čínskému Velkému skoku.

Tím se dostávám k tomu, proč jsou podle mého názoru Britské listy považovány za levicové. Jedním z důležitých důvodů je, že právě v oblasti, která se diskutuje v rozhovoru má redakce levicový až ultralevicový postoj, který uplatňuje i při výběru a odmítání článků. Postoj, že není podstatná odbornost autora, ale jeho správný ideologický postoj k dané problematice a odmítání článků, které neodpovídají postoji redakce, do značné míry vytvořily jednostranně (levicový) obraz obsahu Britských listů v tomto směru. Není to tak striktní, jako je tomu v Deníku Referendum, kde se jiné názory na energetiku, než jsou ty hlásané zelenými aktivisty a Greenpeace, publikovat nesmí vůbec, ale systematický tlak na cenzuru v dané oblasti, kterou třeba po hodně dlouhou dobu v Britských listech pociťuji i já, většinu autorů s jinými názory spolehlivě vytlačil.