O životě našich zemřelých
2. 11. 2022 / Boris Cvek
Zemřelí samozřejmě nejsou v hrobech. K člověku bychom se nikdy nechovali tak, že ho zakopeme pod zem, to by bylo jen odporné mučení. Existují jistě prastaré tradice posedlosti mrtvolami, tradice usmiřování ducha zemřelých, tradice otevírání hrobů, z nichž vycházejí nestvůry. Ale také existuje mnohem modernější tradice, křesťanská, spojená s vírou v duši, která není žádný netvor, ale skutečná identita zemřelého, která zůstává i po smrti a nezávisle na tom, co se stalo s tělem.
Není to jen antický stín, který se závistí hledí na fyzický život na zemi a prahne po krvi jako zdroji života. Duše naopak hledí dopředu, jejím cílem je konečné vykoupení, tělesná existence v duchovním těle v ráji. My se tomu pod vlivem osvícenství často posmíváme, nicméně ve srovnání se staršími tradicemi je tato tradice posmrtného života duše obrovský pokrok. Lze ale za pokrok prohlásit bezútěšný materialismus, hlásání nicoty a beznaděje? Bývá to chápáno jako přiznání si nevyhnutelné pravdy, jako by lidé už všechno věděli, všechno poznali, jako by jejich poznání nebylo vždy jen lidské. A to je právě iluze. Hlásat bezútěšnost ve jménu iluze o vlastní neomylnosti je zvláštní, velmi často dobře míněné, znetvoření touhy po poctivosti a pravdě.
Historicky jde o reakci na společenské a psychologické důsledky nejrůznějších představ o posmrtném životě. Středověká posedlost peklem, pak různé idylky s andělíčky, úniky před pozemskostí a pravdivostí do fantastického zásvětí, manipulace lidskými životy ve jménu posmrtné spásy atd. Chápat smrt jako naprostý zánik, nicotu, může být úlevné a poctivé, pokud čelíte fantasmagoriím o pekelných hrůzách. Je proto vždy nutné uvažovat o tom, na co se vlastně danými myšlenkami a představami reaguje.
Jisté je však jedno: nemůžeme vystoupit ze svého poznání, ze své lidské omezenosti a říci, jak věci jsou z hlediska nějaké definitivní pravdy o vesmíru a životě. Můžeme se ovšem snažit, abychom poctivě žili dobré životy. Můžeme vnímat to, že vesmír i lidský život je fascinující a tajemný. Můžeme doufat, že naši zemřelí stále žijí (jistě ne v zemi), můžeme tuto naději také očisťovat od starých atavismů a konfrontovat ji plodně s tím, co představuje nejnovější poznání. Bůh, v něhož věříme podle evangelia, je všemohoucí. U Boha, jak říká Pán v evangeliu, je možné vše. U toho Boha, jak čteme opět v evangeliu, který je Bohem živých, Bohem živého Abrahama, Jákoba a Izáka.
Na běžném pojetí víry v Boha mne vždy odpuzovalo, že se dívá dozadu: takhle věřili naši předci, to a to se dělalo, takto jsme víru formulovali. Živý Bůh a naši živí zemřelí jsou ale vpředu, v budoucnosti. Jak říká svatý Pavel v Prvním listě Korintským:
„Láska nikdy neskončí. Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine. Jen z části totiž poznáváme a jen z části prorokujeme; jakmile však přijde dokonalé, tehdy to částečné zanikne. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě. Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.“
Věříme-li v život našich zemřelých, věříme-li v to, že se s nimi jednou setkáme (a nikoli jako s nějakými nestvůrami z tradičních mýtů), věříme prostě jen v to, že láska nikdy neskončí. Že Bůh je láska a že láska zvítězila nad smrtí. Abychom to poznali a viděli už zde a nyní, to, že Bůh je v lidech a s lidmi, hledáme v našich bližních svatost. Proto také svátky všech svatých a svátky zemřelých spolu tak úzce souvisejí. Svatost není zásluha, ale dar, není k chlubení, ale k děkování, není triumfem, ale intimní zprávou o životě, který z Boží moci smrtí nekončí, ale směřuje ke svému naplnění.
Diskuse