Věříte Babišovým médiím?

16. 9. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 25 minut
Před několika dny přišly některé deníky, například Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, s falešnou první stranou (placenou inzercí), kde se ptají, zda Češi věří médiím. Zřejmě šlo o taktiku, kterou našel Babišův  tým, jenž má na starosti vytváření falešného obrazu bývalého premiéra, aby připravil veřejnost na soudní proces o Čapím hnízdě, který se chystal začít. V obavě z možných škodlivých odhalení byla tato finta použita jako nástroj k oklamání Čechů.

 


Věta z bulvárního titulu Mafry Expres - "Stále se léčím, je to schizofrenie! Andrej Babiš junior pak vytáhl papír od Džamily Stehlíkové" - bezostyšně klame čtenáře. Jak všichni víme, lidé čtou desítky či stovky titulků, než na jeden z nich kliknou a přečtou si celý článek. To znamená, že většina informací, o kterých si myslíme, že je známe, pochází jen z přečtených titulků a nikoli z celých článků, které se tématem zabývají hlouběji. A tak lišáci z Mafry přišli s tímto zavádějícím titulkem o Babišově synovi, který vypadá, jako by přiznal, že trpí schizofrenií. Ale v článku se celou větu dočteme až ve 14. odstavci patnáctiodstavcového článku: "Ano, stále se léčím. Se svojí diagnózou nesouhlasím, je to ale schizofrenie. Učinili ho pod lživým názvem doktorky Protopopové". (https://www.expres.cz/zpravy/andrej-babis-mladsi.A220916_095114_dx-zpravy_stes)

To, na co by se měla česká veřejnost skutečně ptát, je, zda ještě věří Babišovým médiím. 

Když Babiš koupil Mafru, veřejně prohlásil, že se nebude hrabat v obsahu svých novin. Stejně jako většina toho, co z jeho úst veřejně zazní, to byla lež. Na veřejnost se dostala nahrávka, na které byl slyšet jeho poněkud autoritářský a arogantní rozhovor s novináři z jeho nově mediální hračky, kdy jim říká, že je majitel a že se mu nelíbí nějaký článek, který ho kritizuje. (https://echo24.cz/a/i4HhS/babis-prohlasuji-na-zdravi-mych-deti-ze-nikdy-nezasahnu-do-prace-mafry)

O pár let později se na veřejnost dostala další nahrávka, která ukazuje, jak jeden z redaktorů Mladé fronty Babišovi říká, že má připravené materiály o ministru zdravotnictví Miloslavu Ludvíkovi či o ministru vnitra Milanu Chovancovi (oba ČSSD). Diskutují o tom, zda s jejich publikováním nepočkat až na období před volbami. Mafra přitom patří do holdingu Agrofert, který Babiš vlastnil, ale poté ho kvůli zákonu o střetu zájmů převedl do svěřenských fondů AB private trust I a II. (https://www.info.cz/zpravodajstvi/strategie/babis-nepoprel-ze-je-na-nahravkach-na-internetu-mafra-vyhodila-redaktora)

Šéfredaktor Mladé fronty Jaroslav Plesl tehdy sehrál roli, kterou ho pravděpodobně naučil Marek Prchal, a to štěkat na své kolegy v médiích, kteří se ho snažili konfrontovat. Místo toho, aby podal nějaký věrohodný důkaz o tom, že mu Babiš nediktoval, co chce, aby jeho noviny psaly, dělal Plesl to, co mu jde: urážel, odváděl pozornost, neprojevil nic ze své dříve oslavované odvahy. 

Samozřejmě snad kvůli obrovskému platu a pozici, kterou by mu žádná jiná mediální společnost už nedala, protože Plesl je dobrý ekonomický komentátor, ale příšerný šéfredaktor - což je názor, který mám právo vyslovit, protože jsem byl nejen šéfredaktorem 14 českých časopisů a jedněch novin, ale také proto, že každé médium, které jsem řídil, se dostalo ze dna trhu na vrchol. 

Vezmu-li jako příklad deník Metro, který nyní patří Mafře: když jsem tento bezplatný list přebíral, byl tak hrozný, že jsem v rozhovoru pro specializovaný mediální časopis Marketing a Média řekl, že Metro je tak hrozné, že ho berou jen starší lidé, kteří si kvůli nízkým důchodům nemohou koupit slušné noviny. Když se toto tvrzení stalo titulkem článku o mém převzetí funkce šéfredaktora, vzpomínám si, že se mě Plesl zeptal, jestli jsem se nezbláznil. Praxí takového rozhovoru o tom, že nové vedení přebírá nějakou firmu, je říkat ty amerikanizované falešné a umělé věty oznamující, jak bude všechno skvělé. 

Protože jsem na české mediální scéně známý jako jediný mediální manažer, který nikdy neustoupí neetickému požadavku majitelů a raději přijde o práci (https://www.reflex.cz/clanek/archiv/13799/komu-patri-mlada-fronta.html), protože se nedám koupit za vysoké platy (díky rodinnému dědictví jsem byl vždy finančně nezávislý na svých zaměstnavatelích), nehodlal jsem časopisu Marketing a Média lhát. Opravdu jsem si myslel, že Metro je čirý odpad. A věděl jsem, že veřejnost ocení, když řeknu, co si myslí i oni sami. A že tímto sdělením předávám informaci, že ho kompletně změním.

Švédští majitelé byli spokojeni se svými novinami, které začaly vycházet v roce 1995 ve Stockholmu a v roce 1997 se rozšířily do Prahy, aby si vyzkoušeli, zda je možné z nich udělat první mezinárodní noviny. Jejich formát byl jednoduchý: šéfredaktor vybíral, které zprávy z místních služeb národních zpravodajských agentur (tady ČTK) by měly být upraveny do velmi krátkých textů jako nejdůležitějších zprávách dne. Polovinu stránek pokrývaly levné reklamy na věci jako "prodlužte si penis" nebo "zázračný lék proti vypadávání vlasů". Redakci tvořili pouze šéfredaktor, redaktor a kluk, který se staral o počítače. Levné. Ale výsledek byl také levný. 

Takže jsem to chtěl okamžitě změnit. Švédové mi řekli, že nechtějí nic měnit, protože je to ziskové. 

Navštívil jsem ústředí novin ve Skandinávii a jejich kanceláře v Londýně a všiml jsem si, že mají hromady vydání Metra z 22 zemí, ve kterých v té době působili. Když jsem hledal českou verzi, zjistil jsem, že na rozdíl od výnosnějších vydání z Francie, Španělska, Hongkongu nebo Portugalska jsou české noviny Metro, které byly na obou místech, stále v plastovém obalu. Nějakou dobu je prostě neotvírali. "Syn z prvního manželství", pomyslel jsem si. Myslel jsem tím, že po uvedení na trh v Praze se Metro rozšířilo do mnohem slavnějších a bohatších měst, takže to bylo, jako když muž zbohatne a vezme si novou, mladší, krásnější ženu a má s ní děti. Studie ukazují, že děti z druhého manželství mají tendenci dostávat více pozornosti a péče. 

Takže jsem využil té neviditelnosti a neuposlechl jejich příkazů. Vyhodil jsem starý formát a sám jsem vytvořil grafickou podobu a obsahový formát, který si Metro zachovalo dodnes. (http://www.marketingovenoviny.cz/marketing_4467/),

Trvalo dva měsíce, než generální ředitel Sakari Pitkänen zjistil, že jsem bez povolení provedl revoluci v jeho novinách. Co hůř: byl to on, kdo ten formát a grafický design před lety vytvořil. Začala mezi námi válka. Pokusil se mě vyhodit, ale majitelé viděli, že Metro poskočilo nejen ve čtenosti, ale i v prodeji reklamy. A že jsem zlikvidoval ty levné nízkoúrovňové inzeráty na inzeráty největších firem. 

Moje místo zůstalo a brzy jak Mafra z Mladé fronty Dnes (Metropolitní expres), tak majitel časopisu Reflex Axel Springer (24h) a třetí titul - Kurýr - spustili nové bezplatné noviny, aby konkurovali mým. (https://mam.cz/zpravy/2006-04/v-praze-budou-ctyri-bezplatne-deniky/) Měli mnohem více prostředků a obrovské redakce plné reportérů, zatímco mně se podařilo využít nových příjmů a úspěchu deníku Metro k vytvoření redakce s alespoň, jenže pouhými, deseti reportéry. Nehledě na to ty tituly během několika měsíců zanikly, zatímco Metro poskočilo na první místo ve čtenosti mezi všemi novinami v Praze. 

Jsem hrdý na to, že jsem z pátých novin udělal nejčtenější noviny ve městě. A naši čtenářskou obec už netvořili jen senioři, stávali se z nich dobře naladění vysokoškoláci a obyvatelstvo vůbec, které ztratilo předsudky, jež mělo vůči tomuto bezplatnému deníku před změnami. Konkurenti zkrachovali velmi rychle a Mafra se rozhodla, že když proti mně nedokáže vyhrát, tak koupí moje noviny a vyhodí mě. 

Plesl byl v té době zástupcem šéfredaktora Lidových novin, spolu s mým blízkým přítelem Davidem Shorfem, který se zaslouží o to, že jsem v českých médiích. Byl to právě David, kdo mě pozval ke spolupráci přímo do Lidovek v roce 2000. Shorfa jsem poučil o novinářském stylu Toma Wolfa a on se nadchl pro možnost vnést tuto novinku (přestože existovala od roku 1965, český mediální styl psaní byl strnulý a byrokratický, zřejmě jako důsledek stylu mluvení a psaní komunistického režimu) do svých novin. Také jsem ho seznámil s novinářským stylem gonzo. Pro ty, kdo jej neznají, gonzo styl žurnalistiky zahrnuje reportéra jako součást příběhu pomocí vyprávění v první osobě. Předpokládá se, že slovo "gonzo" bylo poprvé použito v roce 1970 k popisu článku o Kentucky Derby od Huntera S. Thompsona, který tento styl zpopularizoval. Jedná se o energický styl psaní v první osobě za účasti autora, v němž je autor hlavním hrdinou, a svou sílu čerpá z kombinace společenské kritiky a sebeironie.  

Dodnes se tento styl v českých médiích příliš nepoužívá a já jsem si ho přizpůsobil svému stylu, do článku vložím sám sebe, míchám a používám své osobní zážitky jako dirigentskou linku příběhů. Tato technika, kterou jsem si ušil na míru, využívá i dalšího formátu novinářského psaní, který je v českých médiích velmi vzácný, a to stylu hojně využívaného v anglosaském světě, kdy se v příbězích nezačíná mluvit přímo o tématu, ale začíná se popisovat situace, do které jsou zapojeni lidé, a teprve poté se vstupuje do pointy článku. Něco jako dokumentární film, popisující obrazy a situace, s nimiž se reportér setkal, týkající se předmětu článku.

Co jsem si z Toma Wolfa i Huntera S. Thompsona ponechal, je výrazná přítomnost autora v textech, vyprávění v první osobě a míchání osobních příběhů s tématem článku, i když jsem to adekvátně přizpůsobil svému ostrému jazyku a nestydlivosti ohledně osobních záležitostí. Dodnes mě mnozí čtenáři vytrvale napadají za takovou přítomnost v příbězích, které píšu, neboť tito čtenáři prostě neznají tento existujících a uznávaných stylů novinářského psaní. (https://www.theguardian.com/books/2005/sep/03/tomwolfe)

Protože ti dva (Plesl a Shorf) jsou (nebo alespoň v té době byli) nejbližšími přáteli, kteří strávili všední odpoledne hraním squashe (což jsem nedokázal pochopit, protože práce v novinách vyžaduje plné nasazení), s Pleslem jsem se mnohokrát setkal a jednal s ním. Možná podvědomá žárlivost vůči mně za to, že jsem tak blízko jeho zřejmě nejbližšímu příteli, ho vedla k tomu, že mě neustále popichoval svým typickým provokativním stylem. 

S Pleslem jsem se seznámil hned v prvních dnech své práce v českých médiích, při různých tiskových konferencích Vladimíra Železného k tehdejší sérii obvinění týmu Ronalda Laudera z "vykrádání" TV Nova. S kauzou Železný jsem se úzce spojil, když mě Shorf požádal, abych napsal pro názorovou stránku Lidovek komentář o tom, jak jako cizinec hodnotím "Vovkovo" vystoupení v pořadu Volejte řediteli v sobotu k obědu. Můj článek se jmenoval "Volejte spasiteli" a Železného rozčílil. První sobotu zopakoval mé jméno 13krát, druhou 8krát a třetí 9krát. Zřejmě se ho můj článek natolik dotkl, že se po pěti měsících vrátil, aby mě znovu napadl. Dalším znamením, že jsem se navždy spojil se Železným, bylo, že když jsem požádal společného přítele, zda by mi poskytl rozhovor do mého tehdy nového časopisu Nekorektní, bylo mi řečeno, že se rozplakal. Ze vzteku. Můj kamarád tvrdí, že jsem Železnému prý hluboce ublížil.

Můj článek v LN se lišil od normálu, protože všichni psali proti Železnému pomocí přídavných jmen a subjektivních soudů, zatímco já jsem napsal celostránkovou analýzu toho, jak Vovka postavil svůj program tak, že vypadal přirozeně a autenticky, ale ve skutečnosti to byla dobře nacvičená a naplánovaná herecká práce. 

Po zhlédnutí naráz jedenácti nahraných dílů pořadu (což mi umožnilo všimnout si aspektů, kterých bych si nevšiml, kdybych pořady sledoval každý týden, a ne najednou) jsem si například všiml, že dvě dívky, které seděly vedle něj na stole, kde vypadaly, jako by si psaly  telefonáty diváků, v každém pořadu vstaly a odnesly mu lístečky, které po několika minutách on vzal a předstíral, že odpovídá na čerstvé otázky právě položené dívkám na telefonu. Uvědomil jsem si, že kousky papíru byly položeny v pravé horní části stolu, zatímco Železný odpovídal na papírové poznámky, které byly v pravé dolní části stolu. 

To samo o sobě není zločin ani nic závažného, ale ukázalo to, jak Železného ješitnost vedla k tomu, že chtěl vzbudit dojem, že má televizi natolik pod palcem, že dokáže z hlavy odpovědět na puntičkářské otázky, například kdy se bude opakovat epizoda seriálu Columbo nebo zda Esmeralda podvede svého manžela. 

Co však Železného rozčílilo, kromě ironického tónu mého článku (je snazší bránit se proti přímým útokům než proti humornému textu, který vás zesměšňuje s využitím hloupých aspektů vaší přetvářky), bylo to, že mi připadal podezřelý jistý pan Sýkora, jehož dopis proti existenci České televize (psal se rok 2001, čerstvě po vzpouře ČT proti Jiřímu Hodačovi a pokusu Jany Bobošíkové o "puč") zněl až příliš podobně, jako by ho skutečně napsal sám Železný. Opět mi to umožnilo uvědomit si to, že jsem právě sledoval tolik dílů Volejte řediteli najednou, že můj mozek zachytil něco, co by mi nedošlo, kdybych je sledoval s týdenním odstupem: použití slova "poněvadž". Myslím, že i díky tomu, že jsem cizinec, jsem si toho slova všiml, protože jsem ho předtím neslyšel příliš často. Uvědomil jsem si, že Železný sám toto slovo používá velmi často. Mohla to být špatná stopa, ale rozhodl jsem se pátrat dál. Požádal jsem Lidovky, aby mi dali ještě pár dní čas, a zašel jsem za lingvistou panem Deutschmannem, který pracuje pro Evropskou unii, a poradil se s ním. Znovu jsme se podívali na ty epizody a on udělal poznámky o Železného stylu řeči. Slova, která používal častěji, volbu stavby věty, oblíbená přídavná jména atd. 

Když jsme to analyzovali, viděli jsme, že v dopise, který napsal pan Sýkora, se používá stejná frázovitá forma, přídavná jména a příslovce, dokonce i "kadence" jako u Železného. 

Pro jistotu jsem se také vypravil do města, odkud měl pan Sýkora pocházet (pan ředitel se o něm zmínil před přečtením), a hledal jsem ho. Na úřadu jsem našel 3 osoby s tímto jménem a kontaktoval je. Nikdo z nich ten dopis nenapsal.

Takže jsem ve svém článku obvinil Železného nejen z toho, že je falešný, ale i z toho, že falšuje dopisy, aby přiživil svou válku proti České televizi. To ho rozčílilo. Do té doby byl napadán tak, že se mohl bránit, protože obvinění se týkala subjektivních věcí, jeho charakteru nebo toho, zda je správným majitelem televize, kterou řídil. Ale já jsem ho obvinil z něčeho zcela konkrétního. 

První sobotu se snažil naznačit, že neexistuji, že mé jméno a fotografie jsou falešné, že Lidovky použily tuto fintu, aby proti němu psaly pomocí někoho, kdo nebude shledán pronásledovaným nebo napadnutelným. Také proto, že cizí jméno by článku dodalo větší váhu. Druhý týden zkusil xenofobní přístup a ptal se diváků, zda si myslí, že je správné, aby do "naší země" přijel Brazilec a říkal "nám", jak se máme chovat. Starý populistický nacionalistický přístup. (https://www.youtube.com/watch?v=LXMnxTZSynY)

Kontroverze se však chopila jiná média a dva lidé, kteří s Železným v tomto pořadu přímo spolupracovali (jeden z nich v té době žil v Londýně a pracoval pro BBC), prohlásili, že byli svědky toho, jak psal dopisy, které pak ve vysílání předstíral, že mu je poslali diváci, jak jem napsal.

S tímto dalším potvrzením mých obvinění se Železný pokusil o další trik. Řekl, že mu bohužel pan Sýkora nedovolil zveřejnit jakýkoli kontakt, který by umožnil těm, kteří ho obviňují, že onen dopis nenapsal, mluvit přímo s ním. V tu chvíli se prý nečekaně ozval zvuk zvonícího telefonu během vysílání jeho pořadu. Vovka předstíral překvapení a ozval se hlas: "Pane řediteli, já jsem Martin Sýkora, ten, co vám napsal ten dopis." A pokračoval krátkým prohlášením, že autorem je on a že Brazilec lže". Železný mu poděkoval a předstíral, že tím, že měl falešný telefonát a mluvil anonymní hlas, který se vydával za pana Sýkoru, diváky přesvědčil. 

V důsledku toho jsem ale pak shromáždil jakýsi fanklub ze všech těch novinářů, kteří se snažili Železného potopit. A byl jsem poslán sedět přímo před tehdy konfliktního ředitele TV Nova na jeho tiskových konferencích. Přicházel jsem dříve než ostatní, abych mohl sedět hned v první řadě a přímo naproti místu, kde se chystal během konference sedět. Aby si mě všiml a cítil se mou přítomností rušen, nosil jsem s sebou vždy fluorescenční modrý plastový kufřík, který jsem koupil v papírnictví (měl sloužit dětem k ukládání papírů). Po celou dobu si mě nemohl nevšimnout. 

Při prvních takových tiskových konferencích stál Jaroslav Plesl vzadu v místnosti jako reportér časopisu Euro a pokřikoval na ředitele velmi silné otázky. Plesl byl jediným novinářem v místnosti, který byl ochoten konfrontovat Železného s podstatnými údaji a inteligentními slovními hříčkami, které Vovku zahnaly do kouta. Věděl jsem, že potřebuje trochu vypilovat, ale dělal svou práci způsobem, na který jeho kolegové ještě nebyli připraveni. Měl odvahu. 

Naše další kontakty byly směsí přátelství a pošťuchování. Říkal například, že si myslí, že jen předstírám, že jsem gay, abych za to získal pozornost, a vytvářím "macho" image tohoto pohlaví, protože mám velmi mužské chování a hlas. Také mě naučil slovo "zrůda" a jak používat tučně zvýrazněné iniciály jednotlivých odstavců článku k posílání šifrovaných zpráv. 

Když Babiš koupil Mafru, Dalibor Balšínek byl Pleslův a Shorfův šéf. Jak už to u každého šéfa bývá, nebyl úplně oblíbený u svých nejbližších spolupracovníků. Nejspíš proto, že toužili po jeho postavení. Sám jsem jako šéfredaktor zažil tuto přirozenou závist a konkurenci těch, kteří by mohli zdědit moji pozici. Oba mě začali zásobovat zákulisními informacemi proti svému šéfovi. Nerozumně jsem jim uvěřil a jejich uniklé informace zveřejnil. Měl jsem vzít v úvahu, že to nejsou neutrální zdroje a že mě pravděpodobně využívají ve hře o trůny. 

Až do chvíle, kdy mi řekli, že Lidové noviny mají dluh tři miliony korun a že pokud to takhle půjde dál, budou do konce roku zavřeny. Kvůli starému kamarádšoftu zavolal Balšínek svému kamarádovi na Aktualně.cz, kde jsem měl komentářovou rubriku, která tuto informaci o dluzích a osudu LN zveřejnila, a byl jsem zcenzurován. Můj článek byl stažen a nakonec jsem o rubriku přišel. 

Jednou mi přišel e-mail od někoho, kdo se podepisoval jako Karel Čapek, že pracuje pro LN, a poskytl mi kompromitující informace o Balšínkovi. Podle stylu psaní jsem tušil, že jde o Plesla. Nakonec Balšínek sebral odvahu a odhalil Babišovy meandry s redakcí, odešel a otevřel si vlastní web Echo24. Měl jsem poslechnout svého oblíbeného reportéra Ondřeje Féra, který mi opakovaně říkal, že Balšínek není nic z toho, co mi říkali moji kámoši. 

Nakonec si Plesla, poté co byl šéfredaktorem časopisu Týden, najal Babiš, aby vedl jeho hlavní noviny. Plesl byl na návštěvě u mého mladého a talentovaného přítele, hudebníka a videoprofesionála Adama, který se stal jeho a Shorfovým blízkým přítelem také, a při rozhovoru o mně přišli na nápad požádat mě, abych napsal dlouhý článek o své plodné a notorické kariéře v českých zemích. Udělal jsem to, ale článek o něm mluvil stejně upřímně jako tento a zmiňoval i epizody, jichž jsem byl svědkem a které neprospívaly image jeho nového šéfa Babiše, takže článek leží dodnes v jeho e-mailové schránce.

Tím vším chci říct, že mě překvapuje míra podřízenosti, kterou vidím v Pleslově působení ve vedení MFDnes. Čekal jsem, že bude tím odvážným novinářem, který z MFD udělá zdroj skvělých reportáží a důležitých kauz. Místo toho se z ní staly amorfní noviny, odkladiště chaotických a špatně sladěných textů, které nemají na novinářské scéně vůbec žádnou relevanci. 

Přemýšlel jsem, jestli jen příliš zestárl, jestli byl unavený z jednání v nově založené rodině, nebo jestli ho snad jen příliš neoslnila nová pozice a vysoký plat. Stejně jako jsem se divil, jak si našel čas na to, aby v pracovní době hrál squash, divim jsem se i teď, kdy si zjevně najde čas na to, aby pořizoval své nesčetné fotografie z cest a přírody na Instagram, a navíc péše na svých sociálních sítích jízlivé a kyselé komentáře, které znějí velmi krajně pravicově. Nikdy jsem ho ale nepodezříval, že tuhle mizernou práci dělá kvůli nedostatku talentu nebo že  hraje Babišovu agendu kvůli submisivitě. Můj závěr z toho, co vím z našeho osobního jednání, je, že mu to myslí podobně. Vidí se v Babišovi. Dříve fandil Václavu Klausovi, teď migroval k novému naštvanému populistovi. 

Zdálo se mi, že sám je pořád naštvaný, místo aby mluvil, křičí, místo aby diskutoval, každého napadá, místo aby vyšetřoval, podezírá. Ztotožňuje se tedy s hněvem, který je základem současné více než desetileté vlny krajně pravicového populismu, který nenávistným konzervatismem rozděluje společnosti po celém světě. 

Nicméně když vidím, jakých neetických praktik je Mafra schopna, stydím se za něj. A za všechny kolegy, kteří by rádi dělali seriózní novinařinu, ale jsou jen šrouby z korporace prodávající Babišovy manipulativní zájmy. 



1
Vytisknout
2129

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2022