O tom velkém mlčení…

19. 9. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 9 minut

A také o českém zvyku, vědět přesně, jak má kdo vystupovat…

"Věnováno básníku a dlouholetému knihovníkovi Národní knihovny v Praze- Jardovi Novotnému řečenému "Rumcajs", který toho tolik nestačil říci…"

 

"Promrzlými tvářemi padají k našim nohám
Jsou nám vydáni na milost, mohou však být i kočovnými nájezdníky
Když dokážeš si představit hořící kostel, mohou nás soudit a odsoudit
Naše šlépěj propadá vrstvami historie, otisk, naléhavá výzva
Smyk v některém z ustaraných záhybů chmýří mezi nás "

(Jaroslav "Rumcajs" Novotný, Sněží, Příbram)

Mám jednu celoživotní špatnou/strašnou vlastnost: Vlastně všechny soukromé a pracovní skupiny, sociální bubliny, občas i přátele, přítelkyně, rodinu… - dokáži vždy něčím naštvat a urazit. Být velmi kritický a mít největší nároky na ty, které mám nejraději, s tím jsem se narodil a s tím nejspíše i zemřu.

 

Většina lidí má nad mou maličkostí jakési celoživotní povznesení a ignoruje mne. Sociologicky je to pochopitelné: Nikdy jsem se statusově ani mocensky nedostal tam, kde se mé postoje tolerují, očekávají a komentují. V mládí mi to dost vadilo, dnes již se tomu spíše směji. Moc dobře vím, že o chování k člověku vždy rozhoduje vnějšek, forma a hlavně zvyk.

Ta mně nakloněná menšina se snaží pochopit můj všelijaký hněv, při pocitu "nespravedlnosti světa" a věřte mi, že nikdy není vedena proti klientům. Většinou bojuji proti zástupcům zkostnatělého systému byrokracie, striktního dodržování nesmyslných pravidel a obyčejné úřední a lidské hlouposti. To však úplně stačí být velmi neoblíben…

Já se celoživotně nemohu zařadit do žádné politické, myšlenkové, profesní skupiny. Jakýsi senzor v mozku má právě na spřízněné lidi kolem sebe ty nejvyšší mravní požadavky a právě v situaci, kdy (mnohdy pouze v mé superkritické hlavě) selhávají - následuje tvrdá kritika od mojí osoby. K sobě samému je to však velmi podobné a tak jsem opravdu sám sobě mnohdy největším nepřítelem…

A ještě jedna věc je pro mne velmi důležitá: Vždyť jde přece o pomoc lidem v krizi a emoce do sociální práce patří. Klienti, se kterými pracujeme, jsou přece ve stresové zátěži neustále, tak určitý konflikt v jejich zájmu ( třeba i hlasitý) - přece není nic tak strašného…

Tady se však nejvíce mýlím, lidé v dnešní době vše berou velmi osobně, konkrétně a vyžadují od druhých v sociální oblasti hlavně klidné, věcné, konstruktivní jednání. A tak u těchto lidí většinou tzv. končím.

"Pane Velemane, to bylo naprosto profesně nezvládnuté, příliš pocitově angažované, emoční, chováte se hůře než klient - za kterého bojujete, jste psychopat, nafoukaný solitér, který si říká sociální pracovník, kolikrát jsem to již slyšel.."

Většina kolegyň a kolegů v sociální oblasti často naprosto nechápou moji snahu stále něco řešit, psát, kritizovat, popisovat, rozebírat, hádat se, zbytečně vše hodnotit a vlastně mají pocit, že nemám co dělat. Nedělám věci zbytečné, formální, jen pro spisovou kontrolu, jdu tvrdě za svým cílem směrem k zakázce klienta, a tak se zdá, že mám dostatek času. Kolegyně a kolegové mají pocit, že vše vychází z jakési mé profesní nedostatečnosti a špatného pochopení své profesní role, kdy je zásadní postup přes tzv. případovou sociální práci a desítky často nesmyslných metodik, které Vám stěžují práci, poznat důležité od nedůležitého, to je největší téma zejména řídícího managementu.

A těmito velmi kritickými články vlastně dehonestují jejich těžkou práci…Totální nepochopení, které by snad i šlo vysvětlit, jenže následuje - mlčení…

Nakonec se paradoxně dostávám do konfliktu třeba i s lidmi z Iniciativy Hlavák, které si vážím za neskutečnou práci tam, kde stát naprosto selhal. Přitom od roku 2014 ve své generační bublině se stále snažím apelovat na své spoluhráče z roku 1989, abychom dokázali kriticky reflektovat svoji naivitu v roce 1989 a přiznali si často sobecké vyklízení pozic z občanských a politických aktivit a přenechání společnosti těm nejhorším z naší generace. Většinou zvítězili pochopitelně mladí veksláci pod hlavičkou SSM, kteří s pomocí svých celoživotně kolaborujících, normalizačních rodičů a prarodičů obsazovali vše důležité po roce 89. Dnes tvoří oligarchii, která se celé společnosti směje do očí.

Moje snaha psát o "Klinice" (Sešity sociální práce v roce 2017) - to byl hlavně apel na pochopení změny společenských problémů, které mají silný sociální kontext. Ti mladí lidé, které jsem tam nenápadné sledoval, byli tak podobní mému mládí a v sociální práci se zde zjevil úplně jiný přístup směrem ke klientům. Byl jsem až fascinován možností komunitní práce bez politických vlivů - jako sjednocujícího prvku v sociální práci. Najednou mladé intelektuálky a mladí intelektuálové byli schopni hovořit se sociálně deklasovaným člověkem bez domova jako rovný s rovným a vznikají zde opravdové (ne mocenské) vazby.

Klienti, které znám a kteří jsou stále ve střehu, zde opravdu najednou vnitřně ožívají, jsou součástí lidské sounáležitosti a  rychle získávají v této skupině lidí mnohdy ztracené sebevědomí a sociální kompetence. Tady se mi ukázaly v praxi tehdy jen vyčtené limity klasické sociální práce v zavedených institucích nebo grantových neziskovkách, které mají povinnost zejména sloužit politikům a dělat jim fíkové listy. Dodnes mne velmi mrzí, jak málo profesionálních sociálních pracovníků si tohoto jevu všimlo. Snad jediná Jiřina Šiklová o této skutečnosti hovořila. Na můj článek v odborném tisku následovalo - mlčení.

Zato si Kliniky velmi dobře všimla politická moc, reprezentována zejména politiky na Praze 3. Dodnes jsem přesvědčen, že tato úspěšná alternativa ke klasické institucionální sociální práci a zejména ekonomické páky a vlivy všech napojených obchodníků s chudobou na tento výnosný byznys, to bylo hlavním důvodem likvidace "Kliniky", jako alternativy mimo tržní prostředí.

A právě, tito mladí lidé z Kliniky byli osobnostně promíchání s Iniciativou Hlavák - další moje srdcová záležitost. Stačilo však jedno emočně nevhodné chování v úloze dobrovolníka (dodnes si stojím za důvodem tohoto chování, jelikož podílet se a asistovat při jednoznačné diskriminaci romských rodin nemohu nikdy jako sociální pracovník akceptovat) a vše, co jsem zažil, jsem popsal do Britských listů. A spustila se neskutečná lavina až nenávisti ze strany většiny dobrovolníků a opět to následné mlčení na který jsem celoživotně zvyklý…

Někdy až úzkostně se snažím psát všechny texty mimo pracovní dobu, ono opravdu na to většinou není čas, ale nikomu nevysvětlite, že můj každodenní boj za jednotlivé klienty, aby měli vyplaceny včas životně důležité dávky a tyto články jsou právě důležité v té komplexitě problému. Tady se právě musí doplňovat konkrétní, osobnostní informace se systémovou kritikou...Že to skoro nikdo v sociální oblasti třeba ve vedoucích pozicích nedělá a vše supluje pracovně bezvýznamný referent - je smutná realita. A opět - mlčení.

A tak dál sleduji, jak vždy jedním, dvěma články vzbudím naději třeba v odborech na úřadě práce za jejích podporu zaměstnanců, abych dalším článkem, kdy velmi se velmi ostře postavím proti diskriminaci Romů, Ukrajinců, lidí na ulici kritikou i do svých řad, následuje ze strany těchto pracovníků - mlčení.

Totéž s politiky, několik let jsem spolupracoval a podporoval svoji sousedku,  obrovský talent české, politické scény. Snažil jsem se jí zasvětit do terénní sociální práce. Avšak stačila tvrdá, veřejná kritika jejího povolebního pragmatismu a zejména "boj" s její naprosto personálně děsivou politickou buňkou a následovalo jako vždy - mlčení.

A tak mi zbývá jediné:

Nemlčet k sociální katastrofě dnešní doby, způsobené špatnými politiky a občanskou pasivitou a ustrašeností nás všech. Jeden z nejodvážnějších lidí této země Ivan "Magor" Jirous kdysi prohlásil, že jediná dobrá věc komunismu, bylo promíchání různých sociálních skupin navzájem, což je donutilo se opravdu poznat bez společenských a ekonomických předsudků…

Bojím se, že s volbami, při kterých budu příští týden kvůli finančním důvodům (za pár tisícovek navíc) počítat ty strašné volební plachty,  sjednocení společnosti nepomohou tyto volby ani trochu (spíše naopak).

Nikdy od roku 1989 nebyly politické partaje, které se staly pomalu rodinnými kluby (všude kandiduje otec, matka, syn, dcera…), tak mimo skutečné problémy obyvatel této země.

A už MLČÍM!


1
Vytisknout
3577

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2022