20. 4. 2022
Spojencům ve Spojených státech a Británii po léta říkali, kde jsou jejich slabá místa v boji s Ruskem, zatímco vojenská pomoc byla co do rozsahu omezená. Jakmile začala invaze bezprostředně hrozit, vojenská pomoc byla zadržena, protože západní hlavní města si nemyslela, že je dost času na výcvik ukrajinských sil v jejím používání.
Ukrajinské pozemní síly minimálně od roku 2019 vznášejí na své spojence stejné požadavky: Protivzdušná obrana středního dosahu, protitankové zbraně, kontrabaterijní radary, systémy proti odstřelovačům, systémy proti dronům a základní vybavení pro mobilizované síly. Jak mi několik dní před válkou vysvětlil generálporučík Ruslan Komčak, místopředseda ukrajinského výboru pro národní obranu a bezpečnost, Ukrajina chtěla bojovat s mobilní obranou, manévrovat, aby čelila osám postupu nepřítele, oslabovala ruské obrněné jednotky, útočila na ruské dělostřelectvo mimo jeho zorné pole a poté si vynutila opotřebovací bitvu v obtížném terénu.
Ukrajinský plán se ukázal jako správný, ale nedostatek vojenské pomoci v přípravě na konflikt je přišel draho. Rusko zaútočilo podél několika os s velkými obrněnými údery na jih od Běloruska, jihozápadně od Bělgorodu, severozápadně od Rostova a severně od Krymu. Když válka začala, Ukrajina nemohla bezpečně přemístit své síly pod nepřátelskou vzdušnou hrozbou. Měli dostatek protitankových zbraní pouze k otupení jedné osy postupu a rozhodli se je použít k obraně Kyjeva. Protože jim chyběly prostředky k útoku na ruské dělostřelectvo, přihlíželi, jak se jejich města proměnila v trosky. Podařilo se jim ubránit hlavní město, ale ztratili významné pozice na jihu a východě. Pokud Ukrajina dokáže otupit příští ofenzivu na Donbasu, bude muset obnovit své síly pro vleklý boj.
Vzhledem k tomu, že vojenská pomoc byla navýšena tak pozdě, hlavní města Západu upřednostnila zbraně, které byly okamžitě použitelné při otupení ruského postupu. Tato pomoc byla zásadní pro ubránění Kyjeva. Nyní, když se hlavní úsilí Ruska přesunulo na Donbas, se však okamžité požadavky Ukrajiny mění a jejich mezinárodní spojenci se zavazují tyto požadavky splnit, posílat tanky T-72, obrněné transportéry a stálý proud protitankových zbraní, přenosných systémů protivzdušné obrany a loitering munitions. Ale vzhledem k tomu, že riziko pádu Kyjeva pominulo, mají spojenci Ukrajiny příležitost znovu získat iniciativu poskytnutím vojenské pomoci, která vyžaduje delší dobu přípravy - a tím připravit Ukrajinu na hrozbu po nadcházející ofenzívě.
Ukrajinci se připravují na ofenzívu směřující na sever od Mariupolu a na jih z okolí Charkova. Čeká je těžký měsíc bojů. Ruské jednotky nyní oceňují, proti čemu stojí, a s menším počtem zásobovacích linií by měly být schopny zajistit větší koncentraci letectva a dělostřelectva. Cílem bude obklíčit ukrajinské jednotky v operačním prostoru společných sil na Donbasu. Ukrajinské síly jsou si zároveň přiměřeně jisté, že je udrží, i když je to bude dost stát. Ukrajinské jednotky mají nyní pouze jednu frontu, na kterou se musí soustředit, kde se těší početní rovnováze s ruskými silami a rozmístily zde mnoho svých nejlepších vojáků. Měly by uvalit na své protivníky vyčerpávající opotřebovací válku.
Bez ohledu na to, zda Ukrajina udrží Donbas do konce měsíce, bude Rusko stát před rozhodnutím. Ukrajina nemá motivaci přijmout příměří, které by se rovnalo povolení umožnit Rusku postupně anektovat její území. Ale bez hmatatelného úspěchu, který by byl oznámen na přehlídce ke Dni vítězství 9. května, bude muset ruská vláda rozhodnout, zda je ve válce, či nikoli. Moskva poslala většinu své dostupné bojové síly na Ukrajinu. Pokud bude potřebovat rotovat jednotky, bude muset mobilizovat zálohy a ponechat si svůj poslední turnus branců. To by pravděpodobně předznamenalo velký posun v rétorice Moskvy a oddálilo by obnovenou ruskou ofenzívu o další nejméně dva měsíce, zatímco by byly vybavovány a připravovány nové jednotky.
Ukrajinské jednotky budou do té doby také značně vyčerpány. Otázkou je, zda se Západ dokáže aktivně pohnout, aby odradil Rusko od eskalace k letní ofenzívě, nebo pokud se to nepodaří, zajistit, aby byly ukrajinské jednotky vybaveny a připraveny na další kolo bojů o Donbas. To bude vyžadovat školení s novými systémy, rekonstrukci některých ukrajinských jednotek a také výměnu klíčového vybavení. Pokud ukrajinští spojenci tento proces nezahájí nyní, riskují, že budou znovu lapeni mezi to, co Ukrajina potřebuje, a to, co může její armáda včas absorbovat.
Ukrajinské letectvo se postavilo na statečný odpor, ale bylo pomalu opotřebováno a omezováno rozšiřováním ruských bojových leteckých hlídek a protivzdušné obrany. Dokud Ukrajina nezíská další letouny, Rusko bude mít stále větší volnost k náletům hluboko uvnitř Ukrajiny, útočícím na její logistická centra a výcviková zařízení. Náhrada MiGů-29 ukrajinského letectva však představuje několik výzev. Letadla západní konstrukce by byla neúnosně pomalým řešením, a to nejen kvůli důsledkům pro výcvik pilotů, ale také kvůli infrastruktuře údržby a výcviku pozemního personálu.
Další komplikací je, že většina moderních západních letadel bude mít namontované komunikační a další zařízení, které je citlivé, a jeho odstranění z letadel za účelem odeslání na Ukrajinu bude nějakou dobu trvat. To je mimochodem jedna z hlavních překážek vyslání polských MiGů-29, které Varšava nabídla na začátku konfliktu. Tato letadla mají modernizované vybavení NATO (především komunikační a avionické), které by bylo nutné odstranit, aby se zabránilo jeho prozrazení. Samotné draky letadel pocházejí ze staršího, méně účinného modelu a jsou také silně opotřebované.
Existují však alternativy. Egypt si nedávno pořídil 46 MiGů-29M nejnovějšího ruského standardu spolu s dodávkou aktivních radarově naváděných střel R-77, o které Ukrajina opakovaně žádala. Egypt si také objednal Su-35, ale když tyto letouny vzlétly proti egyptským Rafalům postaveným ve Francii, jejich podřadnost se stala zcela zjevnou. V důsledku toho je pravděpodobné, že by egyptské letectvo uvítalo výměnu svých MiGů-29M za F-16 vyrobené v USA. Egypt již létá se značným počtem F-16 a již má infrastrukturu pro rozšíření své flotily F-16. Neexistují žádné obavy z toho, že by byly možnosti USA ohroženy přesunem pokročilých F-16 do Egypta: Americká vláda vyjádřila ochotu vyvážet F-16 do Turecka – navzdory přítomnosti ruských S-400 na turecké půdě – i na Tchaj-wan.
V prvním měsíci války na Ukrajině nebyl dostatek času na prozkoumání takových možností. Sjednání tak komplikovaného obchodu vyžaduje značné diplomatické úsilí a jen málokdo očekával, že Ukrajina ustojí počáteční útok. Nyní, když je konflikt vleklý, jsou však takové možnosti životaschopné – ve skutečnosti životně důležité. MiG-29M, i když je účinným stíhačem protivzdušné obrany, postrádá dolet, aby mohl bojovat nad Donbasem, zejména tváří v tvář rozšiřující se ruské protivzdušné obraně. Západní Ukrajině by to ale poskytlo ochranu. Dodávka loitering munitions Switchblade-600 by mezitím měla dát ukrajinským silám nástroj k obtěžování ruské protivzdušné obrany, což by mohlo vytvořit příležitost pro agresivnější letecké operace všech ukrajinských letadel a celého letectva.
Přestože je okamžitá potřeba neustálých dodávek protitankových střel, přenosných systémů PVO a dalších raket protivzdušné obrany, ukrajinské pozemní jednotky budou nevyhnutelně sužovány intenzitou ruské palebné síly, bez ohledu na to, jak nešikovně nasazované a vedené jsou ruské formace v boji zblízka. Ukrajinské vojenské priority se pravděpodobně změní, protože se přesunou do manévrové bitvy s cílem zničit ruské síly a dobýt klíčový terén, spíše než vést poziční městskou obranu, aby byl poražen počáteční neúspěšný pokus o ruský převrat. Vynikají tu tři požadavky: Protivzdušná obrana, chráněná mobilita a dělostřelecká munice.
Přestože Ukrajina vlastní systémy protivzdušné obrany, budou mít potíže s poskytováním mobilní podpory pozemním silám, pokud je nelze navést na cíl pomocí podpůrného radaru. Rusko úspěšně vyřadilo z provozu mnoho širokopásmových průzkumných, palebných a radarových radarů podporujících ukrajinské protiletadlové baterie. Ukrajinské střely země-vzduch nadále představují vážnou hrozbu pro pronikající ruská letadla, ale budou méně účinné při poskytování mobilní obrany ukrajinským silám blíže ruským hranicím. To je umocněno skutečností, že některá z podpůrných vozidel pro ukrajinské systémy PVO mají chronický nedostatek náhradních dílů a proto je nelze použít v jejich mobilní roli.
Ukrajina má již několik let jasno v tom, že se potřebuje zbavit původně sovětské protivzdušné obrany. Žádost z Kyjeva se minimálně od roku 2019 týkala amerického a norského pokročilého raketového systému země-vzduch, protivzdušné obrany středního doletu NASAMS. I když je tento systém méně známý než Patriot, je široce používán a je to systém protivzdušné obrany, který poskytuje pokrytí Bílého domu a dalších vysoce hodnotných aktiv ve Washingtonu, DC. Toto by byl nejschopnější a nejvhodnější systém, který by NATO mohlo poskytnout. Členové NATO v Evropě sami nemají protivzdušnou obranu a darování systémů by proto bylo obtížné, ale výrobní linka zůstává otevřená. Přestože by ukrajinské obsluhy musely být na systém vyškoleny, lze to provést mimo Ukrajinu.
Poskytnout Ukrajině taktickou mobilní protivzdušnou obranu jako je NASAMS by Ukrajině umožnilo manévrovat v blízkosti ruských hranic a znovu dobýt města při přepadávání ruských zásobovacích linií, jak se to úspěšně podařilo v letech 2014 a 2015. Ukrajinské síly by musely zůstat mobilní, aby nebyly silně oslabeny ruským dělostřelectvem pálícím přes hranice ze samotného Ruska. Ukrajinská mobilita by také musela být chráněna, protože rychlý pohyb nutně vystavuje vozidla léčkám.
Existuje značné riziko, že země NATO vytáhnou všechna opotřebovaná obrněná vozidla, která mají ve skladu, a začnou je odesílat na Ukrajinu. To by bylo sotva užitečné. Vyhlídka na to, že Ukrajina obdrží nesčetné množství vozidel se zcela odlišnými požadavky na náhradní díly, charakteristikami a úrovní opotřebení, by byla logistickou katastrofou. Přebilo by to již tak namáhané logistické schopnosti ukrajinských ozbrojených sil. Navíc se mnoho vozidel této kategorie již nevyrábí, a tak by byla omezená dostupnost náhradních dílů. Školení k používání těchto systémů by následně bylo neefektivní. Místo toho by spojenci NATO měli standardizovat kolem co nejmenšího počtu typů obrněných vozidel (pro které je stále otevřena výrobní linka) a zaměřit se na poskytování množství. Přesný typ zvoleného vozidla je méně důležitý než konzistence a dostupnost dílů. Konečně ukrajinské pozemní síly potřebují dělostřelectvo. V první řadě budou potřebovat munici pro raketomety Grad a 152mm houfnice, kterou může NATO čerpat ze starších sovětských zásob.
Zásobování Ukrajiny značným objemem nových typů obrněných vozidel a některých speciálních zbraňových systémů je mnohem složitější než pouhé dodávky vybavení. Vzhledem k tomu, že školení musí probíhat mimo Ukrajinu, bude to s největší pravděpodobností vyžadovat přístup "školíme trenéra". Na ukrajinské straně bude utajování tras, kudy by se doručovalo vybavení – a kde by se ukrajinské jednotky rekonstituovaly a vydávalo se vybavení – zásadní a zároveň obtížné. Přesné podrobnosti o tom, jak by to mohlo být provedeno, je lepší nediskutovat na veřejnosti.
Nicméně stojí za to konstatovat, že i když je s tím spojeno mnoho obtíží, ukrajinští spojenci se také potřebují zbavit toho, že neznají všechny podrobnosti o tom, jak Ukrajinci budou řídit proces obrany země. Ukrajinská armáda prokázala svou způsobilost v plánování a schopnost tyto plány realizovat. Mezinárodní partneři by udělali dobře, kdyby se poradili, ale měli by přestat hádat, co Ukrajina může a co nemůže dělat, pokud jde o organizaci uvnitř svých hranic.
Rusko funkčně zablokovalo přístav Oděsa, zatímco ze svých lodí odpalovalo velké objemy řízených střel, aby zasáhlo cíle na jižní a západní Ukrajině. Pokračující hrozba z námořního křídla nejen že svírá ukrajinské síly, ale může se stát vážným problémem, pokud se Rusku podaří dobýt Donbas a poté přesune své hlavní úsilí na Oděsu, spíše než na sever do Kyjeva. Prioritou by mělo být ohrožení ruského námořnictva.
Nejlepším prostředkem k tomu je poskytnutí protilodních řízených střel. Británie již naznačila záměr tak učinit, ačkoli systém, který hodlá poskytovat, ještě nebyl oficiálně zveřejněn. Zbraňové systémy jako Harpoon by vyžadovaly pečlivou diskusi s Ukrajinci. Riziko, pokud by Ukrajinci odpálili cíl bez údajů o kvalitě stopy, je, že by raketa mohla zasáhnout neruské cíle v Černém moři. Z tohoto důvodu se partneři NATO mohou rozhodnout, že systémy kratšího dosahu jsou lepší volbou. Bez ohledu na to, zda jsou poskytovány konkrétně střely Harpoon, srovnatelný systém nabízející podzvukovou schopnost středního doletu by byl ideální pro narušení ruských námořních operací. I když má příliš malý dosah na to, aby narušil ruské zásobování Sýrie nebo širšího Černého moře, držel by ruské lodě v ohrožení u pobřeží a značně by zkomplikoval jakoukoli blokádu Oděsy.
Poskytování vojenského materiálu Ukrajině by mělo být řízeno především řešením praktických problémů. V doktríně NATO roste důraz na hlubokou bitvu, která utváří další boj a boj po něm následující, aby byl v závěru zajištěn úspěch. Na Ukrajině se osvědčilo poskytování taktického výcviku ze strany Spojených států, Británie a Kanady. Poskytování letální pomoci však bylo zahájeno příliš pozdě, což zhoršilo problémy, kterým Ukrajina čelila v bezprostředně hrozící bitvě. Dnešní odpor Ukrajiny získal čas a příležitost nejen odvrátit další ruské zisky na Donbasu, ale také utvářet následující bitvu. Pokud budou spojenci Ukrajiny jednat dnes, mohou odradit ruskou letní ofenzívu, nebo se na ni alespoň připravit. Pokud tuto příležitost utvářet další kola bojů promeškáme a ukrajinští spojenci zůstanou právě teď fixováni na blížící se bitvu, pak NATO riskuje, že bude muset Ukrajině poskytovat stále prestižnější protitankové řízené střely a přenosné systémy protivzdušné obrany, jejichž vlastní zásoby se zmenšují a nepodaří se jim překonat některé ze širších problémů, které omezují schopnost ukrajinské armády optimálně bojovat. Je čas znovu získat iniciativu.
Celý text v angličtině: ZDE
Diskuse