Mají-li se ženy cítit bezpečně ve veřejném prostoru, chování mužů se musí změnit

12. 3. 2021

čas čtení 5 minut
 

Únos a vražda třiatřicetileté Angličanky Sarah Everardsové zdůraznila obavy, které mnoho žen pravidelně pociťuje ve veřejném prostoru

Všimli jste si, v kolika českých filmech je žena zmlácená nebo podrobená jiné formě násilí (Amy Mackinnon, před lety, studentka českých studií v Glasgow)

"Máme opravdu plné zuby toho, že neustále musíme jednat tak, abychom se vyhnuli násilí. A že musíme každý den pořád hodnotit každý svůj obyčejný krok, jestli to není riskantní, každou hodinu svého života." Poslankyně Rosie Duffield ve čtvrtek 11. března v Dolní sněmovně.


Mnoho žen na mých sociálních sítích je zděšeno, že se totéž mohlo stát i jim, píše Rachel Hewitt. Je zapotřebí politického řešení k neutralizaci pokusů mužů vyhradit si veřejný prostor výhradně pro sebe.

V americkém průzkumu z roku 2008 konstatovalo 99 procent z dotazovaných 811 žen, že zažily šikanu v ulicích, většinou od mužů. Kdykoliv jdu běhat, málokdy uběhne týden, abych nemusela poslouchat náhodné muže jdoucí po ulicích, jak na mě posměšně křičí. Ráda běhám, ale je to spojeno se strachem.

 
Tento strach je založen na  vědomí, že šikana v ulicích může předcházet fyzickému útoku nebo i vraždě. V roce 2016 během pouhých devíti dní byly v USA muži zavražděny Ally Brueger, Karina Vetrano a Vanessa Marcotte, když byly venku běhat. Žena nikdy nemůže předem vědět, zda verbální útok bude eskalovat, tak musíme předvídat nejhorší možné scénáře a považovat každého muže, který na nás volá, za potenciálního násilníka nebo vraha.

Verbální šikana v ulicích je způsobem, jímž muži označují veřejný prostor jako svůj majetek a ženy se tak stávají nevítanými narušiteli mužského území. Behaviorističtí psychologiové zaznamenali, jak muži-chodci vytlačují ženy z jejich osobního prostoru na přechodech nebo u bankomatů, jak výlučně mužské skupiny zaujímají na chodníku víc prostoru a jak muži dělají daleko více protispolečenského hluku než ženy (pozn. JČ: znám to z pražského Starého Města, kde v době mimo pandemii v ulicích v noci trvale řvou muži-opilci). Muži považují za daleko přijatelnější mluvit do mobilů u pokladen v supermarketu nebo ve vlacích. Na ženy působí tento antispolečenský hluk velmi nepříjemně a stejně nepříjemné je jim muset proti tomu protestovat. Nikdy nevíme, k čemu může takový protest vést.

Není to nový problém. Muži se už dlouho snaží vylučovat ženy z veřejného prostoru a učinit jejich pobyt v něm nepříjemným. V devatenáctém století byly hostince a restaurace v Británii a v USA téměř výlučně prostorem pro muže. V těchto oficiálně segregovaných místech byly ženy tolerovány jen tehdy, když tam byly k tomu, aby sloužily mužům - jako prostitutky nebo jako číšnice. Stejnou logiku muži uplatňovali ve všech veřejných prostorách: označovali je jako prostor mužů a znamenalo to, že když do nich ženy vstoupily, musely tolerovat od mužů šikanu.

Mnoho mužů dodnes věří v takovouto společenskou smlouvu. Šikanou a obtěžováním žen činí muži veřejné prostory svým vlastnictvím - předpokládají, že když do nich ženy vstoupí, souhlasí s šikanou od nich. A povinnost bránit šikaně padá daleko častěji na ženy než na muže. Mnoho žen bude seznámeno s radami, jak se mají na veřejnosti chovat: držet v ruce cestou domů klíče, neposlouchat hudbu, neopít se, chodit jen po dobře osvětlených místech, křičet v případě fyzického útoku "Hoří" a nikoliv "Znásilnění",  protože výkřik "Znásilnění" nikdo nebere moc vážně. Namísto toho, aby se chlapci a muži učili, aby nás nešikanovali, aby na nás fyzicky neútočili a aby nás nevraždili, odpovědnost za bránění proti násilí mužů byla přesunuta na chování žen.

Víme, že ženy znásilňuje a vraždí jen menšina mužů. Ale mnoho mužů se podílí na trvalé, nízkoprahové, nezaznamenané šikaně, která naznačuje útok a ohrožuje ženy, o nichž muži usoudí, že jim vstoupily do jejich prostoru.

Zkušenost žen s šikanou v ulicích je nejsilnější v době dospívání, kdy mnohé náctileté dívky se uchylují do svých pokojů doma jako "do jediného místa na světě, kde se cítím bezpečně". V roce 1976 jeden soudce v Americe odmítl řešit šikanu žen na ulicích, protože "je to všeobecně přijímané chování, které je příliš časté, takže by to soudnictví nezvládlo".

Někteří muži se v dobrém úmyslu ptají, jak mohou změnit své chování, abychom se mohly cítit klidnější a bezpečnější, a radí se jim, aby přešli na druhou stranu ulice a nechodili v noci za námi. Avšak potřebujeme řešení, která jdou nad chování jednotlivců a řeší mužskou šikanu žen a jejich zastrašování jako systémový problém.

Podrobnosti v angličtině ZDE  

-2
Vytisknout
7104

Diskuse

Obsah vydání | 16. 3. 2021