Směřují USA k diktatuře, občanské válce, anebo k obojímu?
14. 1. 2021
/
Daniel Veselý
čas čtení
6 minut
Pochybuji o tom, že Donald
Trump bude vzhledem k rozložení sil v Kongresu usvědčen z podněcování ke vzpouře proti americké vládě.
Tento krok je z morálního hlediska bezesporu správný, avšak reálné dopady ústavní
žaloby by mohly mít nežádoucí vliv na silně polarizovanou americkou
společnost. Ostatně spravedlnost a morální ekvivalence bývají slepé, neboť
všichni žijící američtí prezidenti by měli být potrestáni za své zločiny,
včetně Jimmyho Cartera a Baracka Obamy. Trumpovy zločiny, jež jsou předmětem impeachmentu, však mají jiný ráz: dosluhující nájemník Oválné pracovny,
jenž se nikdy netajil svými diktátorskými ambicemi, podnítil útok na samotné
srdce americké moci, a to se prostě neodpouští. Mám obavy, že se tato světová
velmoc nachází na osudové křižovatce vedoucí ke katastrofickému konfliktu.
Demokraté a několik
protitrumpovsky naladěných republikánů si s impeachmentem mohou pěkně
naběhnout. Jistě, ústavní žaloba byla bez problému schválena ve Sněmovně
reprezentantů, ale pak už jí v cestě stojí samé překážky. Přestože se líčení v Senátu bude konat
nejpravděpodobněji až po inauguraci Joe Bidena, kdy bude mít Demokratická strana v horní
komoře těsnou většinu hlasů, k odsouzení Donalda Trumpa jsou nutné dvě
třetiny senátorských hlasů. Pravda, v současnosti je sice pár republikánských
senátorů nakloněno potrestat Trumpa ústavní žalobou, včetně
šéfa republikánské většiny Mitche McConnella, jenže jich je stále příliš málo. Ale nechme se překvapit.
Třebaže v Republikánské
straně nyní panuje rozkol a dokonce není vyloučeno, že se protrumpovské křídlo
od GOP nakonec odtrhne, vrcholný orgán
strany Republikánský národní výbor (RNC) – až na pár disentních hlasů – stojí
neochvějně za oranžovým přízrakem a počítá s ním i do
budoucna. Koneckonců Republikánskou stranu, která byla už před sedmi lety dvěma politology z konzervativního think-tanku American Enterprise Institute označena
za radikální vzpouru rezignující na parlamentní politiku, nelze brát za
legitimní politickou sílu. To však sterilní neautentická opozice – jak se zdá – prozatím nepochopila. Obdobné je to s Trumpovými voliči: podle průzkumu
veřejného mínění YouGov 45 procent republikánů útok
na Kapitol podporuje.
Abych to shrnul: Donald Trump
podle mého skromného soudu ze vzpoury proti vládě USA usvědčen nebude,
což mu vynese kýžené politické body a povzbudí jeho četné příznivce. A pokud nakonec usvědčen bude, narodí se mučedník.
25.
dodatek americké ústavy, podle nějž je možné úřadujícího prezidenta zbavit
funkce kvůli jeho nezpůsobilosti ji nadále zastávat, byl smeten ze stolu
viceprezidentem Mikem Pencem. A to navzdory skutečnosti, že mu trumpovští
výtržníci před Kapitolem postavili symbolickou šibenici, skandovali, že ho pověsí, a nakonec jej naháněli po chodbách Kongresu. Loajalita věru až za hrob.
Totéž v bleděmodrém platí o
rozhodnutí Twitteru a dalších velkých technologických firem odebrat Donaldu
Trumpovi jeho amplion. Toto kontroverzní rozhodnutí kritizují dokonce i jeho
neskrývaní odpůrci jako je Angela
Merkel nebo Alexej
Navalnyj. Technologické giganty už dříve útočily na levici, zejména
na WikiLeaks, přičemž je kontraproduktivní reagovat na hrozbu fašismu v USA i
jinde posilováním jejich již tak obrovské moci, jak výstižně argumentuje
novinář Chris Hedges. Trumpovy voliče tento krok přesvědčí o tom, že jejich
drahý vůdce měl svatou pravdu, když se snažil omezit moc „Big Tech“, zatímco se jejich
antidemokratické postoje mohou ještě více radikalizovat.
Americká společenská smlouva
je v troskách, a to jsme teprve na začátku. Demokratická strana by se
musela vrátit ke svým kořenům, aby mohla zabránit nejhoršímu, tj. pádu do fašistického
barbarství. Jenomže jen letmý pohled na Bidenův vznikající kabinet příliš nadějí
nedává, když letitý washingtonský insider recykluje jednoho Obamova činitele za
druhým. A právě politika předchozích vlád, kdy se prohlubovala příjmová
nerovnost dosahující nyní absurdních rozměrů; kdy se outsourcovala pracovní místa do
zahraničí – a prováděla deregulace a nespravedlivé daňové škrty, umetla
prostořekému tlučhubovi cestu do Bílého domu: stačilo, aby se Trump slovy
Hillary Clinton zastal „zoufalců“, verbálně se postavil proti washingtonským
elitám a aby rafinovaně kanalizoval přetrvávající vztek, frustraci a bezmocnost
vůči minoritám a rasově nevyhovujícím.
Donald Trump umně oprášil
rasistickou republikánskou „Southern strategy“ a nabídl
převážně bělošským Američanům naději, že právě on je spasí; že jim vrátí starou
dobrou bílou Ameriku, která existovala někdy v 19. století. Mezitím svým vlastním voličům
ubližoval na všech frontách, když plnil
nadité kapsy těch nejbohatších dalšími dolary, aby ostatním zůstala jen ohlodaná
kost. Bidenova administrativa pod tlakem svého progresivního křídla patrně
přijme sadu kloudných opatření, nicméně k zásadním strukturálním změnám nedojde.
Spojené státy se mezitím staly
ohniskem
globální nestability: na domácí půdě operuje zhruba 181
ozbrojených milic,
které se chystají k útoku na 50 Kapitolů po celé zemi a rovněž k opětovnému
úderu na Kapitol ve Washingtonu, D.C. A kdo ví, zda se jim opět nepodaří
vtrhnout do některého z lokálních center moci, když uvážíme, že jedna z poboček
FBI den před ztečí na Kapitol v hlavním městě disponovala zpravodajskými informacemi o chystané „válce“.
Trumpova demoliční četa v zahraničí pokračuje
s neztenčenou zuřivostí: Bílý dům označil jemenské Húsije a kubánskou
vládu za sponzory terorismu, aby tak nastupujícímu kabinetu zkomplikoval
diplomacii hned na dvou frontách, nehledě na komplikace
spojené s největší humanitární katastrofou dneška v Jemenu. Ministr
zahraničí Mike Pompeo tento týden bez důkazů obvinil
Írán z toho, že poskytl Al Káidě novou domovskou základnu na svém území; má to snad být předehra k obávanému úderu na Írán, k němuž může dojít
kdykoliv během následujících dnů?
Souhlasím s filipínským sociologem
a environmentalistou Waldenem Bello, podle jehož mínění USA vstoupily do „výmarské
éry“, což s sebou nese výstražné dějinné konotace. Bello konstatuje,
že jsme svědky konce amerického excepcionalismu; historického úpadku, jehož
kořeny hledejme v neoliberální epoše. Ano, Spojené státy stojí na osudové
křižovatce, přičemž vize diktatury, civilního konfliktu, anebo obojího ještě v této
dekádě rozhodně nepatří do žánru fantasy.
11372
Diskuse