Směřují USA k diktatuře, občanské válce, anebo k obojímu?

14. 1. 2021 / Daniel Veselý

Demokraté a několik protitrumpovsky naladěných republikánů si s impeachmentem mohou pěkně naběhnout. Jistě, ústavní žaloba byla bez problému schválena ve Sněmovně reprezentantů, ale pak už jí v cestě stojí samé překážky. Přestože se líčení v Senátu bude konat nejpravděpodobněji až po inauguraci Joe Bidena, kdy bude mít Demokratická strana v horní komoře těsnou většinu hlasů, k odsouzení Donalda Trumpa jsou nutné dvě třetiny senátorských hlasů. Pravda, v současnosti je sice pár republikánských senátorů nakloněno potrestat Trumpa ústavní žalobou, včetně šéfa republikánské většiny Mitche McConnella, jenže jich je stále příliš málo. Ale nechme se překvapit.

Třebaže v Republikánské straně nyní panuje rozkol a dokonce není vyloučeno, že se protrumpovské křídlo od GOP nakonec odtrhne, vrcholný orgán strany Republikánský národní výbor (RNC) – až na pár disentních hlasů – stojí neochvějně za oranžovým přízrakem a počítá s ním i do budoucna. Koneckonců Republikánskou stranu, která byla už před sedmi lety dvěma politology z konzervativního think-tanku American Enterprise Institute označena za radikální vzpouru rezignující na parlamentní politiku, nelze brát za legitimní politickou sílu. To však sterilní neautentická opozice – jak se zdá – prozatím nepochopila. Obdobné je to s Trumpovými voliči: podle průzkumu veřejného mínění YouGov 45 procent republikánů útok na Kapitol podporuje.

Abych to shrnul: Donald Trump podle mého skromného soudu ze vzpoury proti vládě USA usvědčen nebude, což mu vynese kýžené politické body a povzbudí jeho četné příznivce. A pokud nakonec usvědčen bude, narodí se mučedník.

25. dodatek americké ústavy, podle nějž je možné úřadujícího prezidenta zbavit funkce kvůli jeho nezpůsobilosti ji nadále zastávat, byl smeten ze stolu viceprezidentem Mikem Pencem. A to navzdory skutečnosti, že mu trumpovští výtržníci před Kapitolem postavili symbolickou šibenici, skandovali, že ho pověsí, a nakonec jej naháněli po chodbách Kongresu. Loajalita věru až za hrob.

Totéž v bleděmodrém platí o rozhodnutí Twitteru a dalších velkých technologických firem odebrat Donaldu Trumpovi jeho amplion. Toto kontroverzní rozhodnutí kritizují dokonce i jeho neskrývaní odpůrci jako je Angela Merkel nebo Alexej Navalnyj. Technologické giganty už dříve útočily na levici, zejména na WikiLeaks, přičemž je kontraproduktivní reagovat na hrozbu fašismu v USA i jinde posilováním jejich již tak obrovské moci, jak výstižně argumentuje novinář Chris Hedges. Trumpovy voliče tento krok přesvědčí o tom, že jejich drahý vůdce měl svatou pravdu, když se snažil omezit moc „Big Tech“, zatímco se jejich antidemokratické postoje mohou ještě více radikalizovat.

Americká společenská smlouva je v troskách, a to jsme teprve na začátku. Demokratická strana by se musela vrátit ke svým kořenům, aby mohla zabránit nejhoršímu, tj. pádu do fašistického barbarství. Jenomže jen letmý pohled na Bidenův vznikající kabinet příliš nadějí nedává, když letitý washingtonský insider recykluje jednoho Obamova činitele za druhým. A právě politika předchozích vlád, kdy se prohlubovala příjmová nerovnost dosahující nyní absurdních rozměrů; kdy se outsourcovala pracovní místa do zahraničí – a prováděla deregulace a nespravedlivé daňové škrty, umetla prostořekému tlučhubovi cestu do Bílého domu: stačilo, aby se Trump slovy Hillary Clinton zastal „zoufalců“, verbálně se postavil proti washingtonským elitám a aby rafinovaně kanalizoval přetrvávající vztek, frustraci a bezmocnost vůči minoritám a rasově nevyhovujícím.

Donald Trump umně oprášil rasistickou republikánskou „Southern strategy“ a nabídl převážně bělošským Američanům naději, že právě on je spasí; že jim vrátí starou dobrou bílou Ameriku, která existovala někdy v 19. století. Mezitím svým vlastním voličům ubližoval na všech frontách, když plnil nadité kapsy těch nejbohatších dalšími dolary, aby ostatním zůstala jen ohlodaná kost. Bidenova administrativa pod tlakem svého progresivního křídla patrně přijme sadu kloudných opatření, nicméně k zásadním strukturálním změnám nedojde.

Spojené státy se mezitím staly ohniskem globální nestability: na domácí půdě operuje zhruba 181 ozbrojených milic, které se chystají k útoku na 50 Kapitolů po celé zemi a rovněž k opětovnému úderu na Kapitol ve Washingtonu, D.C. A kdo ví, zda se jim opět nepodaří vtrhnout do některého z lokálních center moci, když uvážíme, že jedna z poboček FBI den před ztečí na Kapitol v hlavním městě disponovala zpravodajskými informacemi o chystané „válce“.

Trumpova demoliční četa v zahraničí pokračuje s neztenčenou zuřivostí: Bílý dům označil jemenské Húsije a kubánskou vládu za sponzory terorismu, aby tak nastupujícímu kabinetu zkomplikoval diplomacii hned na dvou frontách, nehledě na komplikace spojené s největší humanitární katastrofou dneška v Jemenu. Ministr zahraničí Mike Pompeo tento týden bez důkazů obvinil Írán z toho, že poskytl Al Káidě novou domovskou základnu na svém území; má to snad být předehra k obávanému úderu na Írán, k němuž může dojít kdykoliv během následujících dnů?

Souhlasím s filipínským sociologem a environmentalistou Waldenem Bello, podle jehož mínění USA vstoupily do „výmarské éry“, což s sebou nese výstražné dějinné konotace. Bello konstatuje, že jsme svědky konce amerického excepcionalismu; historického úpadku, jehož kořeny hledejme v neoliberální epoše. Ano, Spojené státy stojí na osudové křižovatce, přičemž vize diktatury, civilního konfliktu, anebo obojího ještě v této dekádě rozhodně nepatří do žánru fantasy.