Lulova poslední bitva
23. 10. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
12 minut
Když v těchto dnech sleduji brazilského prezidenta Lulu v předvolební kampani, je mi ho líto. Doširoka otevírá oči, tlačí hlas až na hranici vlastních možností a celým tělem se snaží dokázat, že má dost sil na další čtyři roky. Je mu osmdesát a dva dny po nedělním druhém kole oslaví jedenaosmdesáté narozeniny. V tom vystupňovaném úsilí vidím něco, co přesahuje běžnou politikovu touhu udržet se ve funkci: člověka, který se pokouší zadržet zavírající se dveře, protože tentokrát už možná nebude mít příležitost projít jimi znovu.
Lula vždycky uměl ovládnout místnost. Dokázal z rozhovoru udělat shromáždění a ze shromáždění rozhovor, při němž i člověk vzadu získal pocit, že prezident mluví právě k němu. Teď jako by se tu dávnou samozřejmost pokoušel přivolat větší intenzitou. Přidává na hlase, na gestech, na odhodlání, nabízí vlastní vitalitu jako součást volebního programu. Tento týden znovu řekl, že jde o jeho poslední prezidentskou kampaň. Právě to z jeho vystupování cítím: vědomí, že v sázce je i možnost dalšího návratu, která mu po všech předchozích porážkách ještě zůstávala.
První kolo jeho situaci podstatně zhoršilo. Senátor Flávio Bolsonaro, nejstarší syn krajně pravicového bývalého prezidenta Jaira Bolsonara, získal 56,1 milionu hlasů, přibližně 47 procent. Lula dostal 53,9 milionu, zhruba 45 procent. Rozdíl činil 2,22 milionu hlasů. Ještě trpčí je pro prezidenta jiné srovnání: proti prvnímu kolu před čtyřmi lety ztratil 3,38 milionu voličských hlasů. Po téměř čtyřech letech znovu v nejvyšší funkci, s vládním aparátem za zády, s připomínkou vlastních úspěchů i s bolsonarovskou hrozbou před očima oslovil méně lidí než v roce 2022.
Obtížné druhé kolo se dalo očekávat i předtím. Teď však musí dohánět náskok soupeře, který má příznivější podmínky pro získávání dalších hlasů. Čtyři hlavní vyřazení pravicoví kandidáti jich dohromady získali přes devět milionů, zatímco téměř celá volebně významná levice stála za Lulou už v prvním kole. Flávio může lovit mezi lidmi, s nimiž má podobné politické představy a především stejné odpůrce. Lula musí přesvědčovat i středové a pravicové voliče, kteří mohou odmítat Bolsonarovu rodinu, ale současně už mají dost jeho samotného. Žádný kandidát samozřejmě nevlastní své voliče a nemůže je předat jinému jako seznam nábytku. Politická příbuznost ale přece jen usnadňuje přesvědčování.
Útěchu nenacházím ani v předvolebních průzkumech. Brazilský institut pro výzkum veřejného mínění Datafolha přisuzoval těsně před prvním kolem v roce 2022 Jairu Bolsonarovi 36 procent platných hlasů. Dostal 43,2 procenta. Ve Spojených státech průzkumy podhodnotily Donalda Trumpa v rozhodujících státech v roce 2016 a znovu v roce 2020. V roce 2024 byly přesnější a správně ukazovaly těsný souboj, ale republikánské hlasy vůči demokratickým stále podcenily. Z takových zkušeností se nedá vyrobit univerzální přirážka pro krajní pravici. Dají se z nich však vyvodit pochybnosti o sebejistotě, s níž se těsná čísla předkládají veřejnosti, jako by všechny problémy s měřením současné společnosti poslušně čekaly uvnitř statistické chyby uvedené pod grafem.
Můj odhad je, že Lula prohraje a Flávio Bolsonaro bude zvolen prezidentem. Vycházím z výsledku prvního kola, z rozložení hlasů mimo oba hlavní tábory a ze zkušenosti s podceňováním této pravice. Mohu se mýlit; píšu před volbami a nepředstírám, že můj úsudek vydala kalkulačka. Právě možnost Lulovy porážky mě ale nutí dívat se na jeho život už teď, dokud ještě vítězové nezačali zpětně vysvětlovat, že všechny jeho úspěchy byly nedorozuměním a oni to pochopitelně vždycky věděli.
V demokratické levici posledního půlstoletí se těžko hledá srovnatelný životopis. Chlapec z chudého brazilského severovýchodu odjel s rodinou do průmyslového jihovýchodu, stal se kovodělníkem, přišel při práci o prst, vyrostl v odborového vůdce, postavil se vojenské diktatuře a pomohl založit Stranu pracujících. Třikrát neúspěšně kandidoval na prezidenta, počtvrté vyhrál a od roku 2003 zemi vedl dvě funkční období. Potom pomohl zvolit svou nástupkyni, prošel vězením, dočkal se zrušení odsuzujících rozsudků a v roce 2022 porazil prezidenta, který mezitím udělal ministrem spravedlnosti soudce odpovědného za jeho odsouzení. Romanopisci by redaktor doporučil ubrat na počtu dramatických zvratů.
Kdo nezná brazilskou společnost, snadno přehlédne, jak velkým zásahem do jejího sebeobrazu byl už samotný Lulův příchod do prezidentského paláce. Zemi s mimořádně odolnou společenskou hierarchií začal řídit dělník bez vysokoškolského diplomu, jehož původ byl slyšet v každé větě. V prostředí, kde i správná gramatika dokáže sloužit jako doklad nároku na nadřazenost, to bylo pro některé lidi skoro osobní napadení. Lula znal hlad způsobem, který nepotřeboval zprostředkování odbornou konferencí. Mohl být ješitný, vypočítavý, sentimentální a tvrdě pragmatický, někdy během jednoho vystoupení, ale zkušenost, z níž mluvil, mu žádný volební poradce nemusel vyrábět.
Za jeho vlád se také skutečně změnily životy milionů lidí. V období hospodářského růstu a sociálních politik od roku 2003 do roku 2014, tedy za Luly a během prvního mandátu jeho nástupkyně Dilmy Rousseffové, se z chudoby dostalo přes 29 milionů Brazilců. Rostla kupní síla minimální mzdy i počet pracovních míst s řádnou smlouvou. Program Bolsa Família, který poskytuje finanční pomoc nejchudším rodinám, dal sociálním transferům celostátní rozsah a politickou váhu. Lula část předchozích opatření spojil a rozšířil; nemusel osobně vynalézt každý nástroj, aby záleželo na tom, kolika lidem začal sloužit.
Za jeho prvních dvou vlád vzniklo čtrnáct federálních univerzit, zčásti přeměnou či osamostatněním existujících institucí, a vysokoškolská pracoviště se rozšířila i mimo velká města. Federální síť odborného vzdělávání získala od roku 2005 dalších 214 škol. Stipendijní program otevřel soukromé vysoké školy studentům z rodin, které by školné nemohly zaplatit. Celá tato expanze měla problémy s kvalitou, financováním i se zájmy soukromých provozovatelů. Pro dítě chudých rodičů však přijetí na vysokou školu znamenalo velmi konkrétní překročení hranice, před níž předchozí generace často ani nenapadlo zastavit se a zeptat se, zda by ji směla přejít.
K tomu přistoupila elektrifikace odlehlých venkovských oblastí a rozsáhlý program podpory bydlení. V roce 2014, už za prezidentky Rousseffové, Brazílie poprvé opustila mapu hladu OSN, která zachycuje země s významným výskytem chronické podvýživy. Po pozdějším návratu na ni znovu přestala patřit v roce 2025, během Lulova třetího mandátu. Takové výsledky mají svou cenu i v případě, že člověk prezidenta nemůže vystát. Politická nenávist má bohužel zvláštní vztah k přesnosti: u protivníkových chyb vyžaduje mikroskop, u jeho úspěchů si nemůže vzpomenout, kam položila brýle.
Lula také pomohl změnit způsob, jakým Brazílie vystupovala ve světě. Rozvíjel vztahy s Afrikou, dalšími latinskoamerickými zeměmi a velkými rozvíjejícími se ekonomikami, podílel se na vzniku uskupení BRICS a prosazoval představu, že jeho země nemusí při každém mezinárodním jednání nejdřív zjišťovat, co by potěšilo Washington. Jeho diplomatická obratnost se mísila s osobní ješitností a s nepřijatelnou shovívavostí vůči některým autoritářským režimům. Přesto dokázal dát části Brazilců pocit, že jejich země má ve světě vlastní hlas. Když v roce 2005 předčasně splatila zbývajících 15,5 miliardy dolarů dluhu Mezinárodnímu měnovému fondu, mělo to pro společnost zvyklou na dluhové krize význam přesahující účetní operaci.
Samozřejmě těžil z příznivých světových cen brazilských vývozních surovin a ze stabilizace měny, kterou provedl jeho předchůdce Fernando Henrique Cardoso. Jeho politický talent spočíval mimo jiné v tom, že umožnil chudým polepšit si, aniž by se bankéři museli vzdát spokojenosti se svým postavením. Tato schopnost smiřovat zájmy mu otevřela prostor k vládnutí, ale zároveň pomáhala zachovat systém privilegií, s nímž se příliš nehýbalo. Zůstávaly nekvalitní veřejné služby, obrovské nerovnosti i parlament, v němž každé další hlasování vytváří novou příležitost vyjednávat o ceně podpory. Lula se naučil tento stroj obsluhovat tak dobře, až jeho úspěšná obsluha začala nahrazovat potřebu změnit jeho konstrukci.
Ani korupce se při ohlédnutí za jeho životem nikam neztrácí. Skandál s uplácením poslanců za jeho prvního mandátu a pozdější rozkrádání státní ropné společnosti Petrobras těžce poškodily slib, že Strana pracujících přinese jiný vztah k moci. Současně platí, že brazilský Nejvyšší federální soud v roce 2021 zrušil Lulova odsouzení kvůli nepříslušnosti soudu, který ho soudil, a v samostatném rozhodnutí uznal podjatost soudce Sérgia Mora v případu pobřežního bytu. Korupci za vlád jeho strany i porušení jeho práva na nestranný soud je potřeba unést v jedné hlavě. Brazilská politika by byla mnohem pohodlnější, kdyby vždycky stačilo vybrat si jednu polovinu skutečnosti, ale pohodlí nám ji ještě nikdy nevysvětlilo.
Právě proto má jeho dnešní kampaň tak smutný rozměr. Člověk s takovým životopisem zůstává v osmdesáti letech hlavní volební nadějí celého politického tábora. Bylo by nepravdivé tvrdit, že nikdy nedokázal vytvořit nástupnictví: Dilma Rousseffová po něm vyhrála dvě prezidentské volby. Levice však nedokázala zajistit takovou obnovu, aby o moc mohla znovu vážně usilovat bez jeho návratu. Po desetiletích ve vládách, ministerstvech, odborech, univerzitách a společenských hnutích zůstává závislá na plicích jednoho starého muže. Na samozřejmosti, s níž se tolik mladších lidí smířilo s tím, že to za ně musí ještě jednou zvládnout, je cosi nestoudného.
Brazílie, kterou pomáhal změnit, navíc získala touhy, s nimiž si jeho politický tábor neví dost dobře rady. Člověk, který se dostal z chudoby, chce pokračovat. Chce víc peněz, bezpečí, vlastní bydlení, možnost podnikat a aspoň občas mít pocit, že jeho život nezávisí na laskavosti nějakého úřadu. Může si pamatovat, kdo mu kdysi pomohl, a přesto volit někoho jiného. Očekávání trvalé vděčnosti patří k nejnebezpečnějším pokušením úspěšné sociální politiky, protože z veřejné služby dělá osobní pohledávku. Lula rozuměl hladu své země jako málokdo; dnes se pokouší získat společnost, jejíž nespokojenost už vzpomínka na hlad nedokáže celou uspořádat.
0
169
Diskuse