4. 1. 2021 / Boris Cvek
Přiznám se, že jsem od Boženy Němcové nic kromě pohádek nečetl. Babičku jsem viděl jako film (myslím i několikrát) a od četby mne to odradilo. Na druhé straně jsem samozřejmě četl mnoho o Boženě Němcové a jako člověk mi je a vždy byla velmi sympatická. Byla mi vždy opakem toho školského a lidově zbožného přístupu, s nímž je opěvována.
Měl jsem vždy pocit, že jako člověk je naprosto jiná než to maloměšťácké české obrození, o němž jsem se musel tolik učit na gymnáziu a které jsem se naučil nesnášet. A o tom obrození jsem musel znovu přemýšlet po zhlédnutí prvního dílu filmu o Boženě Němcové, který dávala v neděli Česká televize. K samotné Němcové a k tomu, zda si od ní přece jen něco přečtu (spíše ne, už je pozdě), se vyjádřím asi po skončení celé série (má jít o čtyři díly).
Má perspektiva je ale už zachycená v prvním dílu: Josef Němec říká své mladičké ženě, která čte Goetha a Schillera, že jednou bude česká literatura na stejné úrovni jako ta německá. Reaguje tak na její konstatování, že češtinou mluví převážně sluhové a služky. A jestliže bylo cílem dostat češtinu na úroveň Goetha, tak díky Bohu za geniální české překlady všech velkých klasiků světové literatury (včetně Fausta nebo Západovýchodního dívánu). Jsem za to nesmírně vděčný, že jako člověk, jehož rodným jazykem je čeština, mohu ve svém rodném jazyce mít všechny tyhle poklady jako základ svého emočního i intelektuálního života.
Jen bych připomenul, že ani němčina nebyla tradičně jazykem geniální literatury. Tím se po řečtině a latině stala italština, francouzština, angličtina, španělština. V době Danta nebo Rabelaise nebo Cervantese a Shakespeara Němci na podobné autory teprve čekali. Není pravda, že každý jazyk prostě musí mít svého Danta nebo Rabelaise. S jazykem to vůbec nesouvisí, souvisí to naopak se způsobem vzdělanosti a společenské povahy dané populace (záměrně nepoužívám slovo národ). V Německu se objevila velká literatura s příchodem osvícenství z Francie a ve Španělsku upadla s celkovým politickým a hospodářským úpadkem země.
Kdybych v hodinách literatury na gymnáziu studoval především velkou světovou literaturu, nota bene tak dobře přístupnou v překladech, a vedle toho by byla zmíněna a s tím patřičně srovnána nejlepší díla české literatury (z nichž se třeba Komenského Labyrint světa dá považovat za dílo skutečně světové), přistupoval bych k národnímu obrození s chápavým respektem. Místo toho jsem byl ale vehnán na jakýsi dvorek, kde jsem měl trávit čas mezi hromádkami písku jako něčím, co mi mělo být dostatečnou duševní stravou jen proto, že to bylo české. A za plotem v dálce byly horské štíty, o nichž se občas ztratilo nějaké to slovo. A ten nepoměr vůbec nebyl reflektován. Tehdy jsem se vrhl na četbu klasické literatury světové a na českou jsem zanevřel.
Chtěli jsme, aby naše literatura byla na stejné úrovni jako Goethe? Tleskám. Měli jsme se tedy o tom bavit a zkoumat hodnotu obrozeneckých děl z této perspektivy. My jsme ale z literatury udělali jakousi národní vychovatelku nebo dokonce „svědomí národa“, jakési nedotknutelno, které je české, a proto je dobré. Velká literatura ovšem není nikdy nacionalistická, není tu pro nějaké jednotné lidové vědomí (natož svědomí), aby se dobře zažívalo, ale týká se člověka jako jednotlivce, vytrhuje ho z kolektivu a právě na tomto základě mu otevírá otázky a prožitky všelidské. Tímto směrem vyšel v Máji Mácha. Naprosto autenticky. Nedošel daleko, ale už i za to málo byl svými současníky obrozenci zdrcen ve jménu dobrého zažívání.
Božena Němcová byla nepochybně člověk Goethova nebo Máchova typu. To neznamená, že takové muselo být její dílo. Uprostřed obrozenecké malosti byla jiná, velká. Toto její dědictví by mělo být připomínáno mnohem více než útěšně lidová Babička (ale i tam v postavě Viktorky přichází téma, které se zcela vymyká obrozenecké malosti).
Diskuse