Nákupní pozdvižení

19. 11. 2020 / David Marenčák

A tedy mnozí, nejen táborité antiroušky a jenchřipečky, křičí, že toto rozhodnutí je papalášské, zbytečné a zlobí se tak mohutně, jako kdyby vláda oznámila totální zákaz všech obchodů a zavedla přídělový systém, jako byl svého času v Číně, nebo povolila nákupy jen dvakrát týdně jako v některých zemích při první jarní vlně. Co ale za tím rozhodnutím stojí, opět nevíme a můžeme o tom jen spekulovat.

Za stále velmi špatné pandemické situace také vláda oznámila otevření prvních dvou ročníků základních škol.

Řada epidemiologů a příslušných příbuzných odborníků ve shodě říká, že náklady celé společnosti na jejich zavření jsou obrovské a že je důvodné se pokusit je otevřít – ale. Za tím „ale“ následuje výčet relativně snadno realizovatelných doprovodných opatření, která vláda ignoruje nebo z libovolného důvodu pomíjí. Vypadá to potom tak, že omezení davů v chrámech konzumu má snad být jakási kompenzace. Tady rizika přidáme, tady ubereme.

Velmi mne u toho hněvá, že po letech, co poslouchám liberální propagandu, jak vzdělání má být všelékem na strukturální problémy postkomunistické neokolonie, ve všem závislé montovny s levnou prací, se najednou ukazuje, že to nejdůležitější na škole je funkce odložny, aby rodiče měli klid na práci a čas držet ústa a krok, montovat a mlčet. Mimotržní funkcí vzdělání neargumentuje vůbec nikdo, socializační a psychologickou funkcí málokdo.

A opět v prevenci nedorozumění musím uvést, že tím nepřehlížím ani neignoruji objektivně existující problémy mnohých rodin s distančním vzděláním, které si – ať už neochotou zaměstnavatele nebo objektivní nemožností plynoucí z charakteru jejich pracovní pozice – nemohou dovolit home office, ani nic podobného.

Naopak si mohu hlavu ukroutit údivem, že dospělí chytří lidé nejsou schopni odhlédnout od své anekdotické, jednotlivé zkušenosti, kdy si práci z domu s dětmi užívají jako verneovských dvou let prázdnin – a domnívají se, že jejich zkušenost je zobecnitelná pro všechny nebo pro většinu společnosti.

A navrch k tomu ještě odmítají připustit, že 250 notebooků a 100 připojení ČvT tento problém ani vzdáleně neřeší, ani kdyby tato NGO byla schopna zajistit počítače a připojení všem, kteří je potřebují a nemají.

Čtyř až pěti členná rodina s dětmi v různém věku málokdy má dost času, energie, místností, ale i těch počítačů na separátní online výuku, kdy organizační a materiální náročnost je nemalá a ve státě, kde medián mezd nestačí k důstojnému životu a kde rodin, kterým se nežilo dobře už před koronavirem, je víc než těch, kterým se žilo dobře.

Přicházím v tom na další úroveň výkladu toho, co říká Koukolík: psychopaté jsou možná evoluční adaptací a společnost, která má v pravý čas psychopata ve vedení, se může vypořádat s protivenstvím, které by jinak nezvládla.

Politika se stala symbolem amorálnosti, negativních emocí, pudů, pletich a rejdištěm zlovolných charakterů, které místo původní (nebo vždy jen proklamativní?) role hájení zájmů lidí, kteří svěřili správu svého společného do jejich rukou, sledují výhradně své zájmy sobecké, přízemní, a formují tak tzv. diskrétní elitu, třídu mocenskou, která ale odvozuje svoji propůjčenou moc od jiných sil, (kapitál) než od jakých tvrdí, že ji mají (občané). Na tom je jistě velký kus pravdy. Ale je toto jediným důvodem, proč vysoká i nižší politika přitahují charaktery mrzké, egoistické, psychopatické?

Představte si rozhodování o pandemii jako svého druhu tramvajové dilema. Už někde v řádech desítek narazíte na to, že pokud máte rozhodovat ku prospěchu všech, bez výjimek, čeká vás rozhodovací paralýza a patová situace.

S každým dalším řádem od stovek po miliony se prohlubuje děsivá propast protichůdných zájmů, soupeřících vlivů, tlaků a parciálních mocenských zájmů. Již v roce 1928 to Edward Bernays ve své knize Propaganda popsal na počtu různých zájmových, oborových spolků a skupin.

Už tehdy jich byla řada, kam oko dohlédlo. Sousedi v řadě měli ještě zájmy shodné, další podobné, ale o krok dále protichůdné, vylučující se. Ponechme stranou Bernaysův závěr, který z toho vyvodil – a to ten, že takové společnosti lze vládnout jen podvodem a klamem, který sám nazval Public Relations z potřeby přejmenovat nacismem zprofanovaný pojem propaganda.

Před necelou stovkou let si uvědomil, že komplexita a složitost v naší společnosti překročila míru schopnosti něco takového řídit. Z hrůzy tohoto uvědomění a reálně žitého chaosu, rostoucí nestability a nejistoty, se pak silně rodí konspirace jako zdroj jistoty, že byť se zlovolným záměrem tu naši civilizaci někdo skutečně řídí a organizuje.

Jinými slovy, dostáváte se jako člověk zodpovědný za rozhodnutí do situace, že ať už zvolíte jakékoli, včetně žádného, pasivity a čekání, vždy někoho naštvete, vždy někomu ublížíte, vždy někomu uškodíte, a naopak v kladném totéž. I s pomocí datového fetišismu, nejrůznějších analytických nástrojů, rádoby i skutečně do maximální možné míry objektivních, vždy skončíte u přísloví – není na světě člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem. Ustát takové rozhodování, ať už s vědomím nevyhnutelnosti, nebo ignorováním všech případných negativních dopadů by nebylo snadné ani pro opancéřovaného hrocha.

A kdo z vás, soucitných, vnímavých, solidárních by si vzal na triko takové souzení? Kdo z vás by ustál situaci – všechno je špatně, jen něco méně? Kdo by ze sebe chtěl udělat dobrovolně terč výhružek, nenávisti, spílání a (oprávněné) tvrdé kritiky za naprosto cokoli, co řekne a udělá? Buď člověk, co dosáhl satori, nebo člověk, kterému je to z nějakého důvodu všechno jedno (psychopat).

Bez ohledu na to, jak hloupá, neschopná, zlovolná, papalášská a zmatená je naše vláda, úkol, který před ní leží, je sousto, se kterým se potýkají všechny vlády světa s velmi podobným (ne)úspěchem.

Států, kterým se podařilo pandemii zvládat v první i druhé vlně je nemnoho (Nový Zéland, Austrálie, Norsko, řada asijských států). Většina si na tom láme zuby úplně stejně jako naše vedoucí Bobliha.

(Než se někomu udělá mimoběžný názor, chtěl bych zdůraznit, že vládu s premiérem v čele nehodnotím pozitivně, ANO jsem nevolil a mám s nimi tisíc a jeden problém, ač žádný z nich není „estébák, Slovák, řepka“, toto není apologetika současné vlády).

Můžete pak být ctnostný jako Ježíš a moudrý jako Lao´C, sáhnout do ákaši pro všechny, za historii vesmíru, existující informace, zohlednit všechny úhly pohledu a parciální zájmy, ale stejně skončíte u toho, že jim musíte přiřadit nějakou statistickou váhu, důležitost, prioritu a seřadit je od největší po nejmenší a podle toho rozhodnout, komu všemu v počtu a intenzitě prospět, komu uškodit a koho ponechat na pospas osudu.

V populárním příběhu jenchřipečky jsou ti druzí, tedy polymorbidní, rizikoví, staří (odhadem cirka tři miliony lidí v ČR), méněcenní podle přísloví košile bližší kabátu. Jejich život nemá žádnou cenu, pokud mne stojí vytržení z rutiny, práci navíc, ohledy. Žádné jejich utrpení, zničené zdraví či smrt nestojí za omezování se. Nestojí za podstoupení nepohodlí, komplikací a nepříjemností, dle míry egoičnosti, nebo vystrašení od nemožnosti jít do fitka, naplnit každý den po vrch nákupní koš, po nemožnost věnovat se kolektivně alkoholismu („My chceme na pivo“ ) či libovolnému jinému zdravému koníčku.

Krajně nekvalitní, až neschopná vláda naslouchá příliš těmto hlasům a jen neochotně vyvažuje hlasy ostatní. Nyní je zřejmé, že kvůli udržení mocenských pozic, kvůli volbám, odmítla vláda včasné, rázné a efektivní řešení a dala přednost salámové metodě, vleklému, bolavému nimrání se v bolestivé ráně, které mít konec jen tak nebude.

Ale v řešení pandemie neselhává jen vláda. Selháváme my všichni jako národ, který byl přes třicet let důsledně a intenzivně vychováván k ostroloktovém sobectví, jájínkovství, bezohlednosti a neomalenosti.

Ve společnosti, kde solidarita a pomoc bližnímu erodovala do té míry, že slova, která to popisují, se stala sprostými nadávkami, hanlivým cejchem a k smíchu ostudou, se přetěžko hledá důvod, proč nemyslet jen na své a teď, ale na společné a zítra. Ve společnosti, kde vařit jídlo hladovým lidem bez domova je coby extremismus terčem šikany a pohrdání. Je to dílem chybou nás všech a dílem není.

Čím není, ukážu na příkladu, co způsobilo omezení počtu lidí v obchodech. Po cestě z práce míjím tři řetězce. Ještě minulý týden kroužila auta kolem dokola beznadějně přeplněného parkoviště. Dnes byly všechny tři poloprázdné. To je moje osobní, jednotlivá zkušenost. Nakolik tato odpovídá trendu, jaký podíl tvoří na ceku? Byla to výjimka? Byla to norma? Naplnili se čerti na zdi těch, kteří říkali, že před obchody budou fronty až na Sibiř? Nebo jsem viděl, co jsem vidět chtěl, naplnění předpokladu, že za této situace si mnoho lidí ty nákupy jednou odpustí?

A pak narazíte na toto:

„Před obchody v Česku byly první fronty, řetězce omezují vozíky. A další zvrat s nedělí?“

A v těle textu tato výzva:

„Stojíte někde ve frontě před obchodem? Podělte se o fotku a stručný komentář, vše posílejte na mail tip@blesk.cz.“

Co je tedy žádoucí, dostatečně šokující, aby zvyšovalo čtenost a prodeje? A co že to není „foťte prázdná parkoviště“, ale „foťte důkaz, že omezovat nákupy je katastrofa“? Co lidé nejčastěji chtějí číst, že méně nákupů není tragédie, nebo potvrzení svého naštvání a tedy cokoli, co ukáže, že je to pohroma třebas malá, ale v součtu už poslední kapkou poháru hořkosti?

A v samotném článku pak zaznívá, že jde o možná jeden případ z tisíce.

Co si z toho vybrat? Co hoví pocitově tomu, co už si myslíme? Jak se v tom vyznat?

Co ve statistickém vážení reality upřednostnit, co upozadit – je to vítaná rána hříšnému konzumerismu (beztak kupujete cypoviny z nudy, k životu to nepotřebujete) nebo závaží na stranu přehlížených jednotlivých příběhů individuálních těžkostí?  Těžkostí, které způsobí fronta před poloprázdným obchodem v určitý čas, i kdyby se ukázalo, že to bude jen pár procent a ne oněch 20 -50 procent neobsloužených zákazníků, jak celkem pochopitelně přefukují své odhady některé řetězce?

Kdo a jak může zvážit, včas objektivně vyzkoumat, jestli nemožnost si uvařit a nutnost koupit si něco do ruky je natolik početná, abychom kvůli tomu s plným břichem a klidným svědomím poslali vědomě na smrt o tisícovku lidí navíc?

Mnoho otazníků a žádné zvířátko nakonec, to nemá nikdo rád.  Kdo to se mnou vydržel až sem, snad pochopí, že svět je složitý a nejsnadněji odhalitelní podvodníci jsou ti, kteří říkají, že mají jednoduché, levné a prospěšné řešení pro všechny.