Mým rouškařům!

8. 10. 2020 / David Marenčák

Domnívám se – že jako já donedávna – se hluboce mýlí. Zřejmě jsou také více racionálně založení a myslí si, že věcnou, kvalitně podloženou argumentací něco změní. Že zmírní tragické dopady pasivity nebo aktivního sabotérství a předejdou tak mnohému zničenému zdraví a zbytečným úmrtím.

Jeden z hlavních důvodů, proč to píšu, je z praxe a nedávné minulosti opakovaná zkušenost s donkichotskými bitvami, vlastními i cizími u mnohých jiných témat. Pozitivní výsledky jsou neměřitelně malé, jsou-li vůbec. Zato je snadno a nepřehlédnutelně měřitelná deziluze z lidí, vyhoření, únava, zklamání, hořkost a jiné duševní bolení.

Jsem zastánce i bojů sisyfovských. Často má i drobné otupení ostří, zmírnění či zbrzdění, svůj vnitřní i vnější význam, často stojí za to bojovat i bitvy, které nelze vyhrát. Není tomu tak vždy a je vhodné dobře si promyslet, kdy co z toho platí.

Nemám rád ekonomistické poměřování cena/výkon, paretistické hodnocení efektivity všech a všeho, ale zde je to na místě. Zde je naprosto zásadní si říci, jakou mám skutečně moc, vliv, co mohu udělat s jakými výsledky a jakými náklady. Toho zhodnocení si může udělat jen každý sám, nikoli pro druhé. Ale je velmi důležité si ho udělat.

Je potřeba si uvědomit, že jednáte s gargantuovskou přesilou. Jeden status od chief dental úředníka, s jeho privilegovaným přístupem do médií se vyrovná desetitisícům hlasů řadových občanů, s přístupem leda na korporátní sociální sítě.

Efektivnějším než se trápit zde se mi jeví oslovit výrobce názorů (opinion-makers, influenceři apod.), kteří nějaký dosah mají. Má svůj význam, jak mnozí říkají, nenechat největší, nejnehoráznější lži, manipulace, dezinformace a jiná klamstva bez odezvy. Jsem tomu rád, když mohu použít jejich práci a místo obšírného objasňování někam poslat odkaz, kde někdo nevěnoval svůj čas vydělávání peněz, ale zevrubnému popisování, proč i v případě covidu-19 není dobrý nápad kloktat savo. Ale posuďte, kolik této práce na svůj úkor, na úkor svého odpočinku, práce, vztahů s blízkými, opravdu čeká jen na vás.

A dále je tu ta patálie s hodem na špatný terč.

Tradiční bojovníci z dezinfem zapomínají na jednu zásadní věc. Propagandista vždy oslovuje emoce a má proto řádově snazší práci. Jak pravil Mark Twain, je lehčí člověka oblbnout, než mu vysvětlit, že ho někdo oblbnul. Všeliké vysvětlování, rozumování, pravdivé, věcné, racionální poučování je také inherentně nudné, úmorné a nezajímavé. Čím více se vyzývači všech gramotností opírají o rozum a potlačují emoce, tím méně sluchu je jim dopřáváno.

Dílem se také lidé v době „svatého názoru“ cítí poníženě, někdy oprávněně, jindy méně. Mají pocit, že se jimi opovrhuje, že arogantní chytráci nerozumí jejich problémům a jen je neustále za něco hubují.

V případě koronaviru jde ale ještě o jinou věc. Dalo by se říci, že jsme svědky masového rituálu, spočívajícího v hromadném zpěvu ukolébavek. Lidé se nepřidávají k rouškovému disentu, jechřipečce (jen) ze své hlouposti, bezohlednosti a sobectví, i když i tyto věci v tom jistě hrají roli.

Ovšem častěji se v mnohých podobách obyčejně bojí, nebo touží po klidu, dělat si jako dosud jen to svoje, o nic a o nikoho se nezajímat, věnovat se bez omezení tomu, co je baví a naplňuje. Mírou strachu a touhy po pěně dní je touha po uspávankách.

Lidé nepíšou pod statusy nejslavnějších rýmičkářů fráze jako „konečně hlas rozumu, skvěle jste to napsal, jste mi moc sympatický, vážím si vás; reálné komentáře, jste statečný “ proto, že by se zbláznili. Nechodí číst celebrity pochybných kvalit, aby si vytvořili fundovaný názor na věc.

Chodí si pro konejšení, pro potvrzení oprávněnosti naplnění jejich touhy, že pod postelí žádný bubák není. Mateníky všech barev jsou tak populární, protože jsou dospěláckou verzí pohádky na dobrou noc a absurdní potlesk bludařům je formou „děkuju, mami“ po té pohádce.

Když v této situaci v dobré víře chodíte někam mudrovat se svými otravnými, složitými a hlavně strašidelnými fakty, lidé (oprávněně) cítí, že jim berete dudlík. A podle toho také reagují. Oni v tom bohulibém konání nevidí čestný a spravedlivý účel, ale protivné pyskování. Všechna ta zášť, negace, popírání, odmítání, sprostota, agresivita, hrubiánství, pramení z toho, že je fakticky tlačíte do určitého druhu větší nepohody.

My lidé jsme obecně nakloněni a otevřeni změnit názor či se nechat poučit tím více, čím méně nám na tématu emočně záleží. Petrolhead (cosi jako vášnivý motorista, automobilista) se klidně nechá poučit od šotouše (totéž co petrolhead, jen pro vlaky) o výhodách úzkorozchodky, protože je mu to šumák. Když mu ale začnete povídat o zdravotních dopadech emisí městské dopravy, se zlou se potážete.

Jinými slovy, když člověku je ouzko, objektivně potřebuje obejmout, a vy ho místo toho polijete studenou vodou a houknete na něj něco jako „prober se!“ nebo „uklidni se!“, nemůžete se divit, že vám místo vděku jednu vlepí. A že se neuklidní.Východisko, instantní recept ani mapu z bludiště k tomu nemám.

Na závěr jen napíšu něco, z čeho si poučení berou především ti, co by neměli – myslete při tom pachtění pro druhé taky na sebe. Jste tu jen v jednom vydání a kola dějin se budou otáčet svým směrem i bez vás.