Proč je ČR kolonie

14. 9. 2012 / Ilona Švihlíková

Kolonie v minulosti sloužily jako prostor ovládaný kolonizátorem, za nerovně nastavených vztahů (v oblasti ekonomické, sociální, kulturní). Kolonie neměla svou vlastní rozvojovou strategii, ale plnila úkoly, které jí stanovilo centrum (dodavatel otrocké práce, např.). Z hlediska dělby práce byla kolonie včleněna do výroby kolonizátora a plnila v něm roli dodavatele surovin, nebo jiné součásti výrobního procesu.

Její "zájmy" tedy často vůbec nebyly definovány, její politická "elita" byla jen loutková a sledovala zájmy úplně jiných aktérů než snad vlastního obyvatelstva. Typický pro kolonii je rovněž nižší stupeň rozvoje, tedy přejímání technologií, které mohou být při výrobě aplikovány, ale nejsou dále rozvíjeny. Kolonizační velmoc se chová nadřazeně a zavádí v kolonii podmínky, které by si nikdy nedovolila použít na svém vlastním území.

Jen hrubý pohled na výše uvedené znaky nám naznačí, že kolonialismus není zdaleka minulostí a že platí (byť v nových podmínkách) také pro ČR. Současný koloniální systém je ovšem mnohem sofistikovanější v tom, že o sobě tvrdí, že koloniální není (ne nadarmo se říká, že největší lstí ďábla je, že neříká své jméno) a že aktéři kolonizace jsou důmyslněji skryti a nelze je automaticky ztotožňovat s národním státem.

ČR se jako kolonie do systému neoliberálního kapitalismu začlenila v 90. letech. Pro toto její včleňování je typická aplikace a přijetí Washingtonského konsensu, který je velice lstivým mechanismem, jak ze země kolonii udělat. Volný obchod totiž vyhovuje vítězům -- těm, kteří mají náskok. To, že volný obchod automaticky nevede k blahobytu v zemi ani k dohánění vyšší úrovně byl nucen přiznat i šéf WTO Pascal Lamy.

Na rozdíl od jiných zemí, které se transformovaly za jiných podmínek a se silným vlivem státu (země jako Japonsko, Jižní Korea či Čína), česká "elita" nikdy neměla příliš mnoho představivosti ohledně toho, z čeho bude země žít -- a akceptovala mocenskou nerovnováhu, kterou navíc svými kroky dále upevnila. Nejprve nastoupila klišé typu "trh vše vyřeší", "zhasneme a majetek se sám nejefektivněji alokuje" a podobné zjednodušené výroky. Ty mohly být provedeny z čiré hlouposti (učebnicová ekonomie, kde na vše stačí namalovat jeden graf), nebo také z důvodu rychlého vytvoření nové "elity", která bude podporovat každé další kroky neoliberální transformace proto, aby si zachovala "získané" postavení, bude tedy tvořit páteř její budoucí moci. Dnes se nám projevuje v mocné chobotnici kmotrů, které vysávají zbytky státu.

Jistě nemusíme souhlasit s tím, za jakých sociálních a environmentálních podmínek se provádějí reformy v Číně -- jedno ji ale nelze upřít, a to je dlouhodobý strategický výhled, který je pragmaticky korigován a který nikdy nepočítal s tím, že by Čína zůstala v pozici levného dodavatele hraček a textilu. Cílená změna čínské ekonomické struktury, strategické uvažování ohledně zabezpečení surovin a technologický vývoj -- v tom všem nás Čína vysoce předčila.

Boris Cvek se správně povšiml, že hlavní politické síly se spíše koncentrují na otázku, jak rozdělit bohatství (přičemž pravice tvrdí, že nic neredistribuuje, i když pravý opak je pravdou), ale už se málo zajímají, z čeho bude Česká republika žít.

V programovém prohlášení vlády k tomu mnoho nenajdeme, snad mimo mouder typu, že hodnoty tvoří podnikatelé (kteří se pravděpodobně pohybují ve vzduchoprázdnu). Sociální demokracie zase problémy s nezaměstnaností hodlá řešit dalším lákáním přímých zahraničních investic.

Česká republika ze své slabé surovinové základny nemůže sloužit jako dodavatel primárních komodit (snad mimo dřeva a kaolínu), takže se do dělby práce včlenila na pozici montáže se střední přidanou hodnotou. Na konci 90. let to byla strategie Zemanovy ČSSD, která čelila dvěma těžkým problémům: rozvoji ekonomických bratrstev řízených ODS a rostoucí nezaměstnanosti (spojené s recesí, kterou přivodila Klausova transformace a její další balíčky). Rozhodla se domácí mafiánskou ekonomickou moc vyvážit zahraničním angažmá. Právě Zemanova vláda tedy přichází s propracovaným systémem podpory exportu a investic, včetně institucionálního zajištění. Pro pokles nezaměstnanosti pak posloužily přímé zahraniční investice montážního charakteru -- tedy se střední přidanou hodnotou.

Katastrofou české ekonomiky je, že zde neexistuje na politické úrovni strategie, která by se odvážila toto změnit. Už řadu let jsme svědky řečí o podpoře vzdělanosti, vědy a výzkumu, což v realitě vyúsťuje v to, že čeští učitelé jsou mizerně placení, ve třídách kvůli úsporám bude opět téměř 40 dětí a budou dostávat (pokud vůbec) učebnice staré dvacet let.

Řečeno jednoduše: politické elitě chybí VIZE rozvoje země a to v kontextu současné krize Západu, která si nutně vyžádá velmi razantní transformaci ve všech oblastech. Místo toho se řídí heslem "každý den dobrý, pojďme rozkrást to málo, co ještě zbylo". A pozor, současná vláda to dělá velmi inteligentně, tak, aby tyto procesy, které, řečeno ministryní Hanákovou nastaví, byly jen velmi obtížně odstranitelné, měly tedy dlouhodobý dopad a zajistily "své věrné" až do konce života.

Ekonomická struktura České republiky je tedy charakteristická silným vlivem zahraničních (často nadnárodních) uskupení. Citujme z analýzy ČSÚ: "Váha finančních a nefinančních firem pod zahraniční kontrolou v české ekonomice stoupla během let 1995-2009 z méně než desetinových podílů na počátku sledovaného období na 42,5% celkové produkce, na 47,7% v případě mezispotřeby a 30,6% hrubé přidané hodnoty v ekonomice." Není překvapující, že největší dominance firem pod zahraniční kontrolou je v sektoru peněžnictví a pojišťovnictví, na druhém místě je automobilový průmysl.

ČR, jak správně podotýkají také ekonomičtí experti ČMKOS, vlastně slouží jako volná výrobní kapacita především pro Německo. Německé firmy nemají žádný zájem na tom, aby na tomto cokoliv měnilo -- technologicky náročnější výrobu si ponechají u sebe a budou stanovovat horní limity pro ceny svých dceřiných firem s případnými "motivačními" výhružkami o přesunu pobočky do Rumunska či Bulharska apod. Na naší "konkurenceschopnosti" se tedy nutně projevuje to, že většina "českých" firem není finalisty, tj. nejsou schopni ovlivnit konečnou cenu. Česká "elita" se "trápí" rostoucími mzdovými náklady, či sociálním pojistným, ale už ji příliš nezajímá, že důležitější než náklady je právě ona přidaná hodnota. Opět se tak vracíme k otázce: z čeho a jak bude ČR žít?

Zdá se, že část (nejen) politických představitelů si doslova lebedí v tom, že ČR hraje pro Německo roli 17. Bundesland (ovšem bez sociálních transferů -- viz asymetrie vztahů).

Navíc je zcela iluzorní se domnívat, že zahraniční korporace investují v ČR, protože si nás obzvláště oblíbily a propadly kouzlu hlubokého hlasu ministra Kalouska. Důvod jejich investic se od roku 2006 projevuje na naší platební bilanci, konkrétně v bilanci výnosů, jejíž vysoký deficit do záporných čísel dostává celý běžný účet. Za minulý rok 2011 tvořil odliv dividend více než 175 mld. Kč, bilance výnosů pak celkově zaznamenala deficit téměř 272 mld. Kč. Běžný účet skončil v deficitu přes 109 mld., a to navzdory faktu, že ostatní tři bilance běžného účtu (zboží, služby, běžné převody) byly v plusu. Ještě horší byl rok 2010, kdy odliv dividend zaznamenal dokonce téměř 192 mld. Kč. Odliv dividend navíc již od roku 2006 překračuje sumy reinvestovaného zisku.

(Podrobný pohled může čtenář najít na stránkách ČNB v sekci Běžný účet platební bilance ČR v teritoriálním členění).

Nejde o žádnou akademickou debatu, protože minulý rok se ČR "podařilo" nemít běžný účet pokrytý dostatečně přílivem na finančním účtu, což je rozhodně ekonomicky znepokojivé. Vysoké deficity běžného účtu vyjadřují strukturální nerovnováhu a mohou být jedním ze signálu finanční krize (země jihovýchodní Asie), příp. krize dluhové (Řecko, Španělsko). ČR se navíc spoléháním na další a další příliv přímých zahraničních investic dostává do pozice, která je politicky i ekonomicky silně defenzivní:

  • Potřebuje další příliv, který ale po dozrání investic nutně vyústí v další odliv výnosů ze země (a tak pořád dokola).
  • Bude donucena "motivovat" zahraniční korporace, aby zisky neodváděly jinam, ale reinvestovaly je v ČR. Zahraniční firmy si makroekonomických souvislostí budou jistě dobře vědomy, takže mohou na (jakoukoliv) vládu vyvíjet intenzivní tlak např. v podobě ještě nižších daní (nejlépe žádných), ještě větších dotací na pracovní místo atd. Již nyní je ČR v jejich područí více než by bylo záhodno a tento faktor může ještě posílit. Nemluvě o tom, že čistě ekonomicky vzato má každá země nějakou míru absorpce investic (kolik jich dokáže produktivně vstřebat, což souvisí jak s institucionálním prostředím, tak s kvalifikací pracovní síly a dalšími vlivy). Pokud na této míře absorpce země nepracuje, tak těžko může existovat impuls k rozvíjení těchto investic.

Co se technologie týká, podíváme-li se na export, pak HT výrobky tvoří za rok 2011 16,7%, přičemž ale vykazují značnou dovozní závislost u těchto výrobků (tj. nejsou zde až na výjimky vyráběny komplexně).

ČR až na řídké případy je v pozici příjemce technologií a podfinancovaná a nevhodně státem řízená (nebo spíš neřízená) podpora vědy a výzkumu neslibuje mnoho šancí na zlepšení. Samostatnou kapitolou je pak uzavřenost (inward -- policy), která se projevuje nejen v ignorování zahraničních zkušeností (ať již pozitivních či negativních), ale také např. v setrvávání zastaralých vědeckých paradigmat (lpění na detailním zkoumání jednotlivostí -- jen to je považováno za "vědu", ignorování systémových dopadů a dynamiky), což se negativně odráží také ve výuce. ČR se tedy z hlediska kritického myšlení nachází tak říkajíc mimo vývoj.

Zajímavě k tomu psaly Literární noviny.

Příkladů, jak Nečasově vládě (a nejen jí) záleží mnohem více na zahraničních mocenských vlivech by bylo možno udat mnoho (vzývání ratingových agentur a ignorování sociálních dopadů "reforem", např.). Pravděpodobně nejilustrativnější je pak podceňování domácí poptávky. To se odehrává jednak slovně (Nečas, Kalousek, Schwarzenberg a Drábek), ale také v praktické hospodářské politice.

Podrobněji jsem "nedorozumění" rozebrala ZDE.

Doplňme i výňatek ze zprávy ČSÚ o národních účtech v II. čtvrtletí roku 2012: "Výkonnost ekonomiky měřená meziročním a mezičtvrtletním vývojem hrubého domácího produktu se ve 2. čtvrtletí snížila především v důsledku pokračujícího poklesu domácí poptávky, který nárůst přebytku zahraničního obchodu nestačil nahradit. S tímto problémem, který se postupně prohlubuje, se ekonomika potýká již více než rok."

Zdroj ZDE.

Nejde jen o elementární neznalost národních účtů, v čemž vládu vydatně podporují Hospodářské noviny (viz články Zlámalové, která tvrdí "hospodářství sílí jen díky vývozu. Ten tvoří u naší malé otevřené ekonomiky osmdesát procent výkonu, takže platí: vývoz dobrý, všechno dobré.") Marně vysvětluje, píše a analyzuje vynikající národohospodářka Růžena Vintrová. Marně vysvětluje elementární rozdíl mezi poměrem a podílem, mezi tím, že do HDP vstupuje čistý export, nikoliv pouze sám export (který notabene sám zahrnuje často importovanou mezispotřebu). Je to o to tristnější, že se jedná o ekonomické základy, ze kterých jsou zkoušeni studenti bakalářského studia.

Očividné pohrdání domácí poptávkou neznamená nic jiného než přiznání, že tato vláda zhluboka kašle na své občany, protože se stará o úplně jiné zájmy. Výroky typu: "domácí poptávka není důležitá pro vývoj ČR" o Nečasově vládě vypovídají mnohem víc než její pouhé totální ekonomické ignorantství.

Zastávání se zahraničních zájmů a neschopnost (a neochota) definovat vlastní jsou rovněž typické pro současnou vládnoucí elitu. Vzpomeňme na radar a jeho vehementní prosazování ze strany Alexandra Vondry. Uvědomme si, že ČR nemá žádnou zahraničněpolitickou doktrínu, kterou by se konzistentně mohla řídit. Zahraniční politika ČR je řízena obvykle zájmem vybrané velmoci (klasicky volíme tu, která je na mocenském odchodu). A té se ČR také plně podřizuje, bez ohledu na domácí náklady, legitimitu, či budoucí prospěch. Podléhání zahraničním vlivům je dobře patrné např. v chaotické politice zavírání a otevírání zahraničních zastupitelských úřadů.

Zastupitelské úřady, které byly zrušeny: Kongo, Venezuela, Keňa, Jemen, Kostarika, Bombaj (generální konzulát).

Zastupitelské úřady, které budou otevřeny: Katar, Senegal, Barma, Srí Lanka, Kolumbie

Čtenář si může sám zhodnotit, jestli tyto seznamy reflektují zájmy ČR, nebo snad zájmy nějaké úplně jiné země.

V neposlední řadě je pro kolonie typické, že kolonizátor na jejím území zavádí dosti odlišné podmínky než ve vlastní zemi. Takovéto chování je možné pozorovat u řady nadnárodních korporací, např. ze zemí EU, které se v ČR vůči zaměstnancům chovají způsobem, který by si doma nikdy nemohli dovolit. Přesvědčila jsem se o tom i na konferenci týkající se participace zaměstnanců pořádané ČMKOS a ETUI, kde zahraniční zástupci hovořili o právech zaměstnanců ve svých zemích (Rakousko, Německo, Francie) a byli konfrontováni s tím, jak se tento zaměstnavatel chová v ČR.

Pro zájemce není špatné zapříst interní hovor o tom, jak se rozdělují zisky v "matce" VW a jak je to u dcery Škody Auto.

Co s tím? Je potřeba mít takovou politickou elitu, která bude jednak vnímat změny světového systému (plně chápat krizi a její dimenze) a nebude se bát zásadní změny (Great Transition), které se stejně nevyhneme. Jenže při pohledu nalevo či napravo se zdá, že být kolonií může vlastně vyhovovat, protože zbavuje alespoň částečně zodpovědnosti a nutnosti formulovat vlastní vizi rozvoje. Jeden z problémů, který snad zmíním v dalším článku je zbabělost, hloupost a přílišná konzervativnost elit (bez ohledu na politické směřování), která jim brání vybočit z dráhy, která je pro ně vlastně pohodlná. Lepší je označit inovativní řešení za "experiment", nebo prostě za něco, co by potrestaly finanční trhy. A je vystaráno.

0
Vytisknout
36021

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2012