Etnocentrická západní politika vůči "Arabskému jaru" selhala na celé čáře

17. 9. 2012 / Karel Dolejší

Vysloužit si nálepku nenapravitelného pesimisty a kacířského škarohlída bylo vloni opravdu snadné. Stačilo v podmínkách všeobecně sdíleného nadšení naznačit, že události v arabském světě nejsou ve skutečnosti "prodemokratickým hnutím" tak jak ho chápe Západ, a že motivy arabské ulice jsou nám úzkými westernizovanými elitami překládány poněkud neadekvátně. Všeobecně se přece předpokládalo, že odstranění autoritativních režimů přivede k moci liberály identifikované s "racionálním" postosvícenským Západem. Jestliže však někoho nepřesvědčily ani výsledky voleb, vlna protestů proti štvavému filmu "Nevinnost muslimů" v posledních dnech ukázala nade vší pochybnost, že původní západní výklad Arabského jara byl naprosto neadekvátní. Nejvíce pozápadněnou zemí ze všech "osvobozených" je Tunisko - a odtud právě USA kvůli bouřlivým protestům evakuují diplomatický personál. Západ se během posledních měsíců pokusil dosáhnout vzájemného přizpůsobení s politickými silami, které o "misionářsky" vedené úsilí v zásadě nestojí a naopak nemají daleko k tomu považovat proto západní mocnosti za své nepřátele.

Jednu z příčin zmatečného vyhodnocení událostí v arabském světě jsem už naznačil - převážně středostavovští západní reportéři, kteří začasté ani ve vlastních zemích nemají příliš ponětí o tom, jak žije většina společnosti "tam dole", přijíždějí do zemí s jinou kulturou, vesměs bez znalosti místního jazyka, a komunikují zde s úzkou vrstvou těch, kdo ovládají západní řeči. Pro starší čtenáře nebude těžké si tuto situaci představit na vcelku přiléhavé analogii: Dejme tomu že by v roce 1985 do tehdejší ČSSR přijel západní novinář hovořící pouze anglicky a pokoušel by se zjistit, jaké jsou nálady mezi veřejností. Protože naprostá většina lidí by se s ním nedorozuměla a pravděpodobně by ani neměl mnoho šancí dostat se mimo turistické prostředí tvořené hotely, bary, taxíky atd., odnesl by si dojmy značně nereprezentativní, pokud by šlo o postoje řadových zaměstnanců továren nebo zemědělských družstev.

Ale je tu ještě i jiná překážka než "třídní vědomí", subtilnější, jenomže snad ještě fatálnější: Západ si totiž myslí, že jeho speciální, historicky náhodné a etnocentrické pojetí sociální racionality je něco zcela samozřejmého a univerzálního, že má tak říkajíc patent na rozum. Průměrnému globalizovanému reportérovi ani nepřijde na mysl, že primární loajalita vůči národnímu státu a na druhé straně občanský individualismus se vůbec nemusejí vyskytovat všude a že jiné kultury prostě uvažují jiným způsobem, aniž bychom to mohli chápat jako nějaké přechodné vývojové stádium. Obecně je loajalita ke státu v islámských zemích mnohem slabší než na Západě a tam kde vůbec existuje je už dnes ve většině případů zprostředkována nábožensky - také proto, že i v zemích kde muslimský sekularismus vysloveně neselhal, Západ udělal či ještě dělá všechno proto, aby byl definitivně zničen. To že kmenová loajalita je v průměru mnohem důležitější než individualismus a lídr zase důležitější než institucionální řád, to jsou také informace značně nepohodlné. Zkrátka to že jsou lidé v islámských zemích jiní než my se nerespektuje a existují vůči tomu dva nejčastější postoje: Za prvé, "To není pravda, vy jste rasisti a tvrdíte, že Arabové (atd.) jsou idioti neschopní rozumně si věci uspořádat"; za druhé, "ano, jsou takoví, protože jsou fanatici a nenapravitelní barbaři".

Jenže věc je mnohem složitější. Materiální a finanční převaha Západu je v islámském světě v principu považována za cosi nepatřičného a neudržitelného, takže se opravdu jen málokdo chystá Západ jednoduše kopírovat. Ulice žádá, aby Západ respektoval její islámskou identitu a neurážel ji, lidé žijící v bídě doufají ve zlepšení své materiální situace. Je dost pravděpodobné, i když zdaleka ne jisté, že se tato ulice v rámci boje za obojí bude postupně zbavovat i utlačitelských institucí. Nicméně to vůbec neznamená, že přitom půjde cestou západní liberální demokracie, v níž se shlíží maximálně malé procento bohaté kosmopolitní městské populace.

To jak snadno se islamistům podařilo zmanipulovat davy k útokům na západní diplomatické budovy a personál - i když podnět ve skutečnosti představuje pouze soukromý, oficiálně nikým nepodpořený štvavý škvár - ukazuje na hluboce nevlídný vztah lidí z islámské ulice vůči jakýmkoliv skutečným či domnělým útokům na jejich kulturní a náboženskou identitu. Není už možno si dále nalhávat, že by ti kdo cítí podobným způsobem chovali jakýsi údajný obdiv vůči zemím, na jejichž ambasády útočí. Naopak, kategoricky vyžadují úctu sami pro sebe, pro to čím už sami jsou. Jestli se jí nedočkají, nebo je kdosi přesvědčí, že se jí nedočkali, výsledkem může být opravdu vášnivé nepřátelství.

Výměny zkostnatělých autokratů za "čerstvou krev" přinesly i do zahraniční politiky islámských zemí novou vitalitu a dynamiku, opět nikoliv nutně k radosti Západu. Pro vzájemné odcizení není třeba chodit daleko a ani opravdu vážný střet není vyloučen. Možná, že lze rozbouřené vlny změnou chování ještě utišit, anebo možná, že už bude každý vstřícný krok chápán jen jako ústupek vynucený silou. Ale ať už se Západu nakonec podaří dosáhnout s islámským světem skutečného vzájemného přizpůsobení nebo s ním bude muset bojovat, ani jedno ani druhé nedokáže úspěšně dovést do konce, pokud by se i nadále uzavíral do kulturního narcismu fukuyamovského "konce dějin".

0
Vytisknout
6443

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2012