Postskriptum k "nejlepším tradicím" české zahraniční politiky

19. 9. 2012 / Karel Dolejší

Od roku 1938 platí ve Spojených státech Foreign Agents Registration Act (FARA). Tento zákon vyžaduje, aby každá osoba přijímající finanční prostředky od zahraničních dárců periodicky zveřejňovala podrobnosti o tomto financování a s ním spojenými aktivitami. To se dnes zvláště týká různých thinktanků, nadací a dalších nevládních organizací, které ovlivňují zahraniční politiku země. Kdyby podobný zákon platil v Indii, bylo by dávno široce veřejně známo, že tolik oslavovaný tibetský dalajláma byl od roku 1959 přinejmenším do roku 1974 placeným agentem americké CIA. Je asi celkem pochopitelné, že představitel národa a kultury existenčně ohrožených čínskou koloniální politikou se spojí prakticky s kýmkoliv; jiná věc je ale otázka, zda z toho kdo je na prodej lze ještě dělat nezpochybnitelnou ikonu nejčistší morálky...

"Zásadní" český spor o projev premiéra na lokálním obchodním veletrhu, v němž se mluvčí mimo jiné snažil konsolidovat otřesenou pozici ve vztahu ke stranickým kmotrům, se stal předmětem dosud nekončící řady hysterických komentářů vyhrožujících revizí "nejlepších tradic" české zahraniční politiky. Celý spor o "lidskoprávní" agendu odehrávající se v rámci boje ODS a TOP 09 o postavení hegemona české pravice je ovšem traktován úplně špatně, protože v něm vůbec nejde o dualitu "lidská práva" versus "export".

Je věčná škoda, že Česká republika nemá vlastní obdobu zákona FARA. Bylo by hned daleko spíše zřejmé, čí zájmy v "naší" zahraniční politice prosazují organizace financované z programů USAID nebo třeba ultrakonzervativními křesťanskými organizacemi v USA. Bylo by mnohem pochopitelnější, proč se vlivné organizace tolik zajímají o ruskou kauzu punkerek ze skupiny Pussy Riot, ale vůbec neřeší potlačení hnutí Ocuppy či zákon NDAA. Chápali bychom velmi dobře, proč se prstem ukazuje na situaci v Sýrii, kdežto Bahrajn, kde neleží ruská, ale americká námořní základna, zůstává úplně mimo zorné pole. Nebylo by záhadou, proč každá drobná událost spojená s kubánským disentem má okamžitě širokou publicitu, kdežto vyvražďování představitelů kolumbijské občanské společnosti zůstává před veřejností skryto.

Proti tomuto vysoce selektivnímu a pokryteckému lidskoprávnímu svatouškovství v cizím žoldu zazněl cynický hlas premiéra: "Nechceme se už starat o cizí zájmy ve třetích zemích, chceme si tam prostě namastit kapsu." Zajisté nejde o výrok hodný obdivu, ale ani o nějakou svatokrádež. Česká republika totiž "lidskoprávní" zahraniční politikou až dosud nijak nehájila "univerzální hodnoty", ani jasně definované vlastní zájmy, ale velmi selektivní zájmy cizí mocnosti. To co mnozí tak rozhořčeně hájí před Nečasem není nic obhajoby hodného, ale je to hodno opovržení coby projev nejfalešnějšího lokajství zakrývaného řečňováním o vznešených všelidských hodnotách.

Pokud existuje nějaká cesta vpřed, docela určitě neleží ve směru "síně lidskoprávních tradic", kterým "věrni zůstaneme" přinejmenším "na věčné časy a nikdy jinak". Tato znovu vyzvedávaná a vychvalovaná porevoluční tradice není tradicí české zahraniční politiky, ale posluhování cizí zahraniční politice pod pláštíkem univerzálních hodnot. A ovšem, stát jako Česká republika nemůže mít ani tak neskutečně krátkozrakou zahraniční politiku, jakou v brněnském projevu nastínil Petr Nečas. Česká republika bude muset najít správnou formuli pro sladění skutečného prosazování západních hodnot (padni komu padni) s obchodními zájmy, což představuje zajisté obtížný a rozhodně nikterak velkolepý proces, protože mezinárodní postavení tohoto státu je po více jak dvaceti letech sledování "nejlepších tradic" v zahraniční politice a "nerozlišování čistých a špinavých peněz" v politice hospodářské ve více než mizerném stavu - a potrvá přinejmenším jednu generaci, než bude vůbec za něco stát...

0
Vytisknout
5468

Diskuse

Obsah vydání | 21. 9. 2012