Přednádraží jako "zaviněná pohroma"

19. 9. 2012 / Martin Škabraha

Nefunguje kanalizace. Odpojili vodu. Odpojili elektřinu. Majitel domů svůj boj s politiky a jejich kmotry vzdal. Úřady dosud nikomu náhradní bydlení nesehnaly a běžné byty jsou nedostupné díky vysokým kaucím. Obyvatele ostravského Přednádraží tak patrně čekají předražené a doslova koncentrované ubytovny. Na jedné z nich nedávno vypukla úplavice, část klientů byla hospitalizována. Slušný český člověk jásá -- zase jednou vidí cigána tak, jak si ho představoval...

Tomu, co na ostravském Přednádraží v posledních týdnech proběhlo, se cizím slovem říká manufactured disaster. Není to přírodní katastrofa, způsobená silami, jež neumíme dostatečně předvídat, natož ovládat. Je to zaviněná pohroma, výsledek série lidských rozhodnutí, důsledek lidského jednání, případně toho, že v klíčových momentech se někdy naopak nejednalo -- i pasivita někdy znamená zapříčiňování jistého stavu věcí. Na konci postupných, na první pohled nesouvisejících kroků je bezvýchodná situace. Domy jsou neobyvatelné a zdraví či životům nebezpečné, nezbývá tedy nic jiného než jejich vystěhování. Nevyhnutelnost ale nenastala sama od sebe, objevila se až jako vyústění celého řetězce událostí, jimž se bylo možné vyhnout. Pokud by existovala politická vůle. A trocha politického rozumu.

Tenkrát na Vsetíně

Vzpomeňme analogický, v českým podmínkách svým způsobem modelový případ vsetínského "Pavlačáku", onoho "vředu", jehož "vyříznutí" vyneslo Jiřímu Čunkovi krátký pobyt ve vrcholné politice. Právě tady je krásně vidět logika oněch postupných kroků, které pak "zničehonic" přivodí kalamitu. Znalci ostravského případu si do toho vsetínského snadno dosadí reálie z Přednádraží, Palackého ulice ad., což jen ukazuje, že se nejedná o lokální, ale systémový problém.

V důsledku ekonomické transformace a rozpadu Československa se příslušníci romské minority ocitají v podmínkách, jež podporují zbloudění do začarovaného kruhu nezaměstnanosti, chudoby, insolvence, zadlužování, nevzdělanosti, závislosti na sociálních dávkách a drobné kriminality. Zároveň město privatizuje obecní byty, čímž se do budoucna připravuje o dostatečné kapacity k poskytování tzv. sociálního bydlení. Romové vytlačovaní z jiných lokalit jsou sestěhováváni na jedno místo, kde se tak vytváří seskupení lidí bez hlubších vzájemných vazeb, ale s podobnými, primárně ekonomickými problémy. Nejsou to lidé s kočovnou kulturou, kterou Romům předsudečně připisuje majorita, nýbrž vyhnanci. Chybí mezi nimi dostatečná vzájemná solidarita, přibývá konfliktů. Nastalé podmínky podporují chování neberoucí ohled na společné vlastnictví, jakým jsou sdílené prostory či zařízení v domě. Na jiné rovině je to situace důvěrně známá i bílé majoritě -- "kdo nekrade, okrádá rodinu".

Samotný dům přitom už před zmiňovaným sestěhováním trpěl problémy v důsledku dlouhodobé neúdržby a zákonitého opotřebování. Už od 80. let zde byly byty přidělovány jen jako dočasné a už tenkrát se zvažovala asanace; v 90. letech se konstatuje potenciální ohrožení statiky v budoucnu, bude-li nadále podceňována údržba. Dům byl podle všeho definitivně odepsán těsně před masivním přistěhováním většiny Romů. Nájezdy kovkopů jsou pak jen poslední ranou, která je objektu zasazena. Čím více se objekt jeví jako směřující ke svému konci, tím více jednotlivců se k němu -- ekonomicky zcela racionálně -- chová jako ke zdroji materiálu.

Klíčový okamžik pro vhled do mechanismů sociálního vyloučení přichází právě nyní. Veškerá vina za "vřed" vzniklý na tváři města je veřejným míněním svalena právě na ty, kdo se na konci postupného vývoje ocitli v samém středu kalamity, a to bez ohledu na to, do jaké míry měli sami možnost jednat jinak, tj. bez ohledu na to, jak velký je jejich podíl na "hnisavých" procesech. Otřesnost podmínek, v nichž musí žít, je použita jako důkaz jejich necivilizovanosti. Těm, kteří jsou vystaveni sobeckému a kriminálnímu chování některých svých sousedů, je právě za toto chování připsána vina, a to jen proto, že patří ke stejnému etniku. Na jedné straně se vina kolektivizuje -- musí to být zloděj, protože jeho soused je také zloděj; "cigánovi bych práci nikdy nedal..." Na druhé straně se vina individualizuje -- každý má prý svobodnou volbu najít si práci a chovat se slušně...

Teprve nyní, v okamžiku morální stigmatizace, se ze sociálních problémů stává sociální vyloučení. Ti, kdo se ocitli na dně, jsou vnímáni způsobem, který téměř znemožňuje, aby se z toho dna dostali; pokračování jejich bídy pak zpětně potvrzuje onen negativní obraz, neboť realitu utváří podle něj. Z chování "urvi co můžeš", jež je formou ekonomické racionality v situaci vzácnosti zdrojů (včetně kulturního kapitálu), se díky moralizaci problému stává doklad vrozené kriminální mentality; ta obratem ospravedlňuje represi, jež dále zužuje alternativy, které jednotlivec při svém rozhodování má.

Tento mechanismus má v dnešní společnosti důležitou ideologickou funkci. Patosem morálně jednoznačných charakteristik zakrývá sociálně ekonomické souvislosti. Je ale neetické připisovat lidem jakousi zločineckou mentalitu jen proto, že kradou. Záleží na tom, kdo koho okrádá, z jaké motivace a co mu bere. Už dávno bylo řečeno, že "vlastnictví je krádež". Není to názor o nic extrémnější a jednostrannější než ten, který odsuzuje drobnou kriminalitu, zadlužování nebo "zneužívání" dávek u lidí ze sociálního dna. V kontextu dnešního kapitalismu je Proudhonův anarchistický výrok dokonce daleko pravdivější.

Sociální populismus místo sociální demokracie

Je hlubokým nepochopením podstaty morálky, jestliže se chápe abstraktně, jako dodržování jakýchsi čistých zásad visících ve vzduchu. Předpokladem morálního chování je určitá míra sociální soudržnosti, díky které jednotlivec bere druhé jako své bližní a je motivován brát na ně ohled, respektovat je. Soudržná společnost ale nevzniká sama od sebe, je třeba ji vytvářet politicky. Potíž je, že tam, kde se od státu čeká jen obsluhování údajně nestranných mechanismů volného trhu, zejména pak ochrana soukromého vlastnictví, žádná politika v pravém slova smyslu neexistuje. Je-li posledním účelem státu ochrana soukromého vlastnictví, pak je stát redukován na obranu společenské hierarchie, tedy na prosazování práv vítězů v kapitalistické soutěži, bez ohledu na její nespravedlnost. Se spravedlností se pak nutně rozchází i morálka, měnící se v pouhý požadavek přizpůsobivosti, tj. po/slušnosti vůči stávajícímu uspořádání.

Samy o sobě se tedy morální apely -- ať už ty, které vyzývají Romy ke slušnému chování, nebo ty odsuzující majoritu pro její rasismus -- musí míjet účinkem, a to ještě v tom lepším případě. Rasistické předsudky, jimiž je česká společnost skrz naskrz prolezlá, nejsou jednoduše příčinou sociálního vyloučení Romů; jsou paradoxně i jeho důsledkem, protože vlastnosti, které jsou pro sociálně vyloučené prostředí typické, se otiskují do těch, kdo v takovém prostředí žijí, a stávají se tak "empirickým důkazem" toho, že dotyční si žádné jiné prostředí nezaslouží.

Hlavní příčiny jsou ovšem sociálně ekonomické. Svým rasismem se většina Čechů brání představě, že osud sociálního vyloučení může teoreticky potkat i je. A do určitého okamžiku je to obrana úspěšná. Systematickou diskriminací se totiž dociluje toho, že "černého Petra", kterého si v kapitalistické soutěži vždycky někdo musí vytáhnout, si pravděpodobně vytáhnou ti, kdo jsou "černí" jaksi doslova. Fungovat to přestane v okamžiku, kdy je oněch karet s mouřenínem ve společnosti už tolik, že na to nemá dost cikánů. V té chvíli se společnost začne přibližovat katastrofě. Tím, že důsledky sociálně ekonomických nerovností neřešila adekvátně a raději se spokojila s pěstováním obětního beránka, postrádá schopnost pojmenovat příčiny problémů a čelit jim; místo toho začne poté, co ten dosavadní nestačí, hledat další a další obětní beránky často iniciativně spolupracující na obvinění vždy toho druhého) a propadne se do sebevražedných fašistických běsů. Právě na počátku této cesty stojíme. Po Romech přijdou na řadu bezdomovci, důchodci a kdoví kdo ještě.

Mezi hlavní důvody dnešní krizové situace patří neschopnost levicových politiků prosazovat historicko materialistický pohled na vztah jednotlivce a společnosti. Levice by se měla postavit moralizaci problémů, jako je právě problém soužití mezi Romy a majoritou. Když např. v reakci na tento problém prohlásím, že nehodnotím lidi podle barvy pleti, ale ke všem uplatňuju rovný přístup, jen podle jejich schopností a dovedností, je to jednoznačně projev pravicové ideologie a u pravicového politika by to bylo v pořádku. Levicový politik by měl ale zdůraznit, že takový přístup je rovný jen zdánlivě, protože třeba právě Romové mají díky diskriminaci ve vzdělání, špatné situaci na trhu práce apod. i nižší kulturní kapitál -- a proto nemohou své vlohy rozvinout a proměnit v dovednosti stejným způsobem. A měl by to zdůrazňovat nejen u Romů, ale ve vztahu k distribuci bohatství ve společnosti obecně.

Zdůrazňovat strukturální diskriminaci tohoto typu neznamená odmítat individuální zodpovědnost; znamená to odmítat privatizaci viny za selhání podmíněné objektivními příčinami, podstatně ovlivňujícími reálné možnosti individuálního rozhodování. Romové se často ocitají v situaci hrdinů Chaplinova filmu Moderní doba -- ti si poté, co úsilí přizpůsobit se kapitalistické disciplíně a stát se bohatým končí dalším útěkem před zákonem, kladou otázku: "Proč se vůbec snažit?" Proč být k této společnosti loajální, když její orgány nedokážou pochopit mou situaci, kterou jsem si nevybral? Levicová politika se od pravicové liší tím, že pochopení pro společenský kontext individuální situace klade nad individualizaci zodpovědnosti, ať se jí míní privatizace odměny nebo privatizace ztráty.

Někteří chlapci z ostravského Přednádraží, čutající si mezi domy s míčem, mají na tričkách svépomocí vyvedená jména slavných fotbalistů; občas je čmárají i na okolní zdi. Jako by tím vzývali příběh o chudém brazilském chlapci, který si vykopal cestu ze slumu do evropského velkoklubu. Potíž je, že tyto příběhy individuálního úspěchu jsou daleko spíš výjimkou potvrzující pravidlo -- že totiž slumy jsou místa, jež se ve stávající sociálně ekonomické struktuře vytváří zákonitě, a někdo je prostě musí obsadit.

Právě kauza ostravského Přednádraží je jednou z těch, kde by bylo třeba autentickou levicovou rétoriku uplatňovat. Místo toho se naše nejsilnější opoziční strana stala jedním ze strůjců lidského neštěstí zdejších obyvatel, ať už mluvíme o jejích politicích na velké (statutární město Ostrava) nebo malé (městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz) radnici. Podstatná část ČSSD si totiž zřejmě plete sociální demokratismus se sociálním populismem. Zatímco sociální populista se v lepším případě snaží nenahněvat potenciální voličstvo bojem za práva "nepřizpůsobivých", sociální demokrat ví, že právě za ně bojovat musí, i kdyby ho to mělo stát hlasy; jinak totiž může vyhrát volby, ale ztratit svou kauzu.

Že se ale právě toto děje, naznačuje třeba aktuální billboardová kampaň strany. Nejde o to, že je ostrá či antiklerikální. To by ještě bylo v pořádku. Jde o to, že svou symbolikou je vlastně pravicová. Oslovuje totiž individuum zbavené solidárních vazeb, pro které je stát nepřítel. Vizuální rétorika kampaně není než variací na přirovnávání daní ke krádežím. Stejným stylem jako proti církevním restitucím je totiž možné argumentovat proti "darům" v podobě sociálních dávek, ty plakáty by mohly být de facto stejné. Česká sociální demokracie nám stylem své kampaně sděluje, že jako kostru politického programu podvědomě, a tedy do hloubky, akceptovala pravičácké napadání solidárního přerozdělování. Jako by už i pro ni bylo soukromé vlastnictví základem všech ostatních práv, resp. jediným skutečným právem. Pak už není tolik překvapivé, když jeden ze známých politiků této strany napíše: "jak si nejsou rovni lidé, nejsou si rovny ani pravdy a myšlenky, a ani ,životní projekty`." (Stanislav Křeček, Právo 23. srpna 2012) V kontextu článku má sice autor na mysli homosexuály a muslimy, teze je však zjevně míněna jako obecná.

Integrace, nebo emancipace?

Je-li uspořádání společnosti vnímáno jako hotové či přirozené do té míry, že teze "lidé si nejsou rovni" se stává axiomem, z nějž se odvozují další argumenty, vytrácí se i samotná možnost politiky, spočívající ve zpochybňování tohoto uspořádání jménem spravedlnosti.

Akceptování takového odpolitizovaného východiska se projevuje i v dobře míněných snahách pomoci příslušníkům romské menšiny. Hovoří se o inkluzi, méně agresivně pak o integraci. Potíž je, že takto rámované projekty prozrazují představu zahrnutí či začlenění do již připravené struktury, jako by ta struktura sama byla prostě daná a bezproblémová. Do čeho se dnes vlastně mají Romové integrovat? A do čeho se máme integrovat my všichni? Nejsou mechanismy sociálního vyloučení integrální součástí nynější společenské struktury, v níž slouží k oddělování úspěšných od těch špatných, co se prý málo učili a málo si myli uši? Neměli bychom spíš než o paternalistické inkluzi hovořit o participaci, tedy spoluúčasti na přetváření samotných strukturálních podmínek, jež určují naše individuální životy? Neměli bychom místo integrace hovořit o emancipaci, o osvobození od diktátu kapitálu a k všestrannému rozvoji člověka?

K tématu: Jakub Polák: Přednádraží lze zachránit

0
Vytisknout
6892

Diskuse

Obsah vydání | 21. 9. 2012