Konec sovětské tankové školy

21. 9. 2012 / Karel Dolejší

Ruská média hýří superlativy na adresu nového tanku Armata, který má být zaveden do výzbroje v roce 2015 - ZDE, ZDE, ZDE nebo ZDE. V této vlně nadšení ovšem poněkud zaniká fakt, který si uvědomí i každý amatérský zájemce o bojovou techniku nejpozději ve chvíli, kdy spatří nákres řezu novým strojem z nižnětagilského Uralvagonzavodu: Že totiž definitivně končí sovětská konstrukční tradice a koncepčním vzorem tu byl izraelský tank Merkava.

Filosofie sovětské tankové školy byla desitky let neměnná: Cílem systému pancéřové ochrany zůstávalo především přežití vozidla v tankové či protitankové dělostřelecké palbě. Tank proto měla chránit především nízká stavební výška kombinovaná s vysokým sklonem pancéře, který zvyšoval jeho efektivní tloušťku a kromě toho způsoboval, že se i střely které zasáhly často odrážely. Takové bojové vozidlo mělo navíc vždy disponovat kanónem s větší palebnou silou než měl protivník. Každé plus má ovšem své mínus - v případě sovětských tanků jím byly už od počátku například stísněné vnitřní prostory v nízkém vozidle, špatný výhled, relativně malá zásoba vezené munice a nízký stupeň její ochrany, malá deprese kanónu omezující možnosti palby ve vertikální rovině. K tomu všemu ovšem časem přibyly i další nedostatky, které nakonec způsobily opuštění celé konstrukční filosofie, jak to vidíme právě na tanku Armata.

Na nákresu Michaila Michailoviče Rastopšina je dobře vidět netradiční umístění pohonné jednotky v přední části tanku (bod 9) stejně jako oddělení osádky pojaté coby samostatná pancéřová kapsle (bod 8). Toto koncepční řešení, kde je osádka v případě proražení čelního pancíře dodatečně chráněna ještě tělesem pohonné jednotky a vlastním pancéřováním bojového prostoru, poprvé použili konstruktéři izraelského tanku Merkava (viz obrázek vpravo dole) - a dodnes se u sériově vyráběných tanků vyskytuje velice zřídka. Důvodem takového postupu, který by se za jistých okolností mohl zdát absurdní (není snad lepší nechat motor vzadu a snížit tak pravděpodobnost jeho zničení?), byla naprostá změna priorit: Cílem ochrany už nadále nebylo samotné vozidlo, které lze koneckonců zpravidla rychle opravit nebo nahradit, ale kvalitně vycvičený personál, který se rozhodně tak snadno nahradit nedá.

Proč Rusové přijali tuto izraelskou konstrukční filosofii? Svou roli určitě sehrává demografie. Ruská armáda už nemůže pokračovat v tradici "velkorysého" nakládání s "lidským materiálem", protože ho nemá nazbyt a je třeba ho chránit. Ovšem smrtelnou ránu tradiční sovětské tankové škole zasadily především změny na bojišti, které adaptace na tradiční hrozby změnily v nevýhody. Moderní protitankové zbraně disponují takovou rezervou průbojné síly a jsou natolik málo náchylné k odražení od šikmého pancíře, že tento tradiční ochranný prvek do značné míry ztratil význam. A co je ještě důležitější, hlavním protivníkem tanku už není nepřátelský tank, ale bitevní vrtulník; a největší část hrozeb přichází shora. V této souvislosti je ovšem extrémně šikmý pancíř optimalizovaný na palbu zepředu víceméně k ničemu. Přežití naopak závisí na všeobecném zvýšení úrovně pancéřové ochrany. Padesátitunový tank Armata ovšem nemůže být nikdy až takovým tlustokožcem jako například německý Leopard 2A6 s bojovou hmotností dvaašedesát tun, i když je přece jen o něco těžší než předchůdce T-90. Patrně stále funguje "magická" hranice padesáti tun odpovídající maximální nosnosti velké většiny ruských mostů, těžší vozidlo proto snad ani nečekejme. V takové situaci je tedy možno zvýšit úroveň pasivní ochrany vozidla pouze změnou celkové koncepce. Napodobení izraelské Merkavy - pohonná jednotka vpředu, samostatně pancéřovaný bojový prostor osádky - tento účel plní. Originální prvek v podobě bezosádkové věže opět zvyšuje ochranu personálu před zásahy horizontálně i vertikálně vedenou palbou. K tomu přistupuje mezitím již tradiční ruský důraz na systémy rušení a aktivní obrany před PTŘS; další kategorie hrozeb by podle Rastopšina měly vyloučit vojskový systém PVO a letectvo (což se ovšem vzhledem k zaostávání Rusů v elektronickém průzkumu jeví jako příliš ambiciózní cíl, přinejmenším ve střednědobém horizontu).

Armata ovšem není prvním případem, kdy ruští konstruktéři sáhli po izraelském řešení. Už od 70. let začali v rámci svých možností napodobovat modernizace, kterými v izraelských službách prošly kořistní sovětské tanky. Asi nejočividnější je to na příkladě aktivního pancéřování, kterým byly hromadně vybavovány tanky starších vzorů, aby získaly větší odolnost vůči zásahu kumulativním a částečně i podkaliberním projektilem. To však stále byl jen jakýsi doplněk vlastních originálních konstrukcí; naproti tomu tank Armata představuje kompletní převzetí a následné rozvinutí základních konstrukčních principů vyvinutých v jiné zemi.

0
Vytisknout
11607

Diskuse

Obsah vydání | 24. 9. 2012