K některým specifikům kanonického práva

24. 9. 2012 / Jiří Beránek

Přestože se řada právníků -- zejména pokud vykonávají advokátní praxi -- honosí titulem JUDr., tj. juris utriusque doctor, doktor obou práv (občanského i církevního), ne každý z nich bude ve skutečnosti znalcem církevního, resp. kanonického práva. Tato disciplína se sice stále vyučuje na právnických fakultách, ale jakožto předmět nikoliv povinný.

Vzhledem k aktuálnímu vývoji v oblasti tzv. církevních restitucí je proto na místě si připomenout, na jakých právních základech funguje organizace, jíž má rozsáhlý majetek připadnout, tj. církev katolická.

Pomineme-li poměrně složitý historický vývoj, kdy vedle pramenů práva kanonického, jejichž původcem byla sama církev (právní obyčeje křesťanů, Starý a Nová zákon, spisy apoštolských Otců, synodní nálezy, papežské dekretály, konkordáty aj.), se na utváření církevních poměrů podílely i prameny práva světského, tj. státně církevního (některé prameny římského práva, římské barbarské zákoníky, národní barbarské zákoníky), potom současný Codex Iuris Canonici (CIC/1983), promulgovaný papežem Janem Pavlem II., nabyl účinnosti dnem 27.11. 1983, přičemž byl tímto zrušen Kodex kanonického práva z r. 1917 (CIC/1917).

Zásady pro revizi kodexu kanonického práva byly přitom vypracovány již v r. 1967, jako reakce na 2. vatikánský koncil. Tato revize znamenala mj. i nové uspořádání látky kodexu: I. kniha: Všeobecné normy; II. kniha: Boží lid; III. kniha: Učitelský úřad církve; IV. kniha: Posvěcující služba církve; V. kniha: Majetek církve; VI. kniha: Církevní tresty; VII. kniha: Soudní a mimosoudní řízení.

Tento kodex se vztahuje pouze na členy církve latinského obřadu, což mohou být vedle církve západního obřadu, tj. latinské (římskokatolické) církve také východní církve, pokud jsou sjednocené s Římem, na rozdíl od tzv. odloučených východních církví s vlastními kanonicko-právními předpisy (viz Kodex kánonů východních církví, CCEO).

Znalec kanonického práva u nás, Doc. JUDr. Antonín Hrdina, za specifické rysy kanonického práva považuje následující:

1) KP je právem náboženským, jehož účelem je mj. formace křesťanů v jejich nasměrování k Bohu podle hlavního kanonicko-právního principu suprema lex animarum (nejvyšším zákonem je spása duší);

2) KP je osobním právem křesťanů katolické církve a nedosahuje své adresáty prostřednictvím určitého území, ale v důsledku jejich příslušnosti k církvi; 3) KP obsahuje nejen právní normy, jejichž původcem je církevní autorita, ale transformuje do svého právního řádu i právo božské (ius divinum);

4) Normy KP koexistují s normami křesťanské morálky, resp. s články věrouky, a pracují i s neprávními (zejm. teologickými a etickými) kategoriemi; s tím souvisí i rozlišování tzv. vnějšího a vnitřního oboru (forum externum a internum). Forum externum je oblast veřejných vztahů, v jejichž rámci se odvíjí převážná část života církve, forum internum je obor svědomí: připadá v úvahu tehdy, když akt výkonu církevní řídící moci má zůstat veřejnosti utajen.

5) KP je ovládáno principem tzv. kanonické umírněnosti (aequitas canonica), který dává široké možnosti poskytování výjimek z ryze církevních zákonů a kanonická tradice za použití tzv. epikie dospívá až k principu lex non obligat cum gravi incommodo (zákon nezavazuje, pokud by jeho zachování působilo těžkou újmu). Epikie je způsob aplikace zákona v mimořádných situacích, při kterých se nebere zřetel na slova zákona, ale na předpokládaný úmysl zákonodárce;

6) Recentní KP nezná právní institut tzv. přímého donucení; nejtvrdší sankcí za protiprávní jednání je v KP trest exkomunikace;

7) Z hlediska způsobu tvorby práva je KP výrazem nikoli kolektivní vůle zákonodárného sboru, nýbrž vůle individuálního zákonodárce; (Zákony provinčních a plenárních sněmů jsou sice normami těchto grémií, ovšem i ty smějí být promulgovány teprve po předchozí rekognici Apoštolským stolcem, tj. monokratickým orgánem.)

Ačkoliv KP nezná normu obdobnou principu legální licence v čl. 2 odst. 3 naší Listiny základních práv a svobod /"Každý může činit, co není zákonem zakázáno..."/, přesto se kanonisté domnívají, že v takových případech existuje -- v rámci mravních norem -- svoboda jednání (resp. lze použít interpretační metodu analogie zákona analogia legis či analogie práva analogia iuris aj.).

Co se týče veřejnoprávní moci v církvi, jednak jde o moc vyplývající z přijetí svátosti svěcení (potestas ordinis), uschopňující svého nositele ke kvalifikované účasti na učitelské a posvěcující službě církve, jednak jde o moc řídící (potestas regiminis), nebo také jurisdikční (potestas jurisdictionis).

Z hlediska obsahu a funkce pastýřské moci kodex /v kán. 135 §1/ v rámci moci řídící rozlišuje moc zákonodárnou, soudní a výkonnou. Nejde přitom o princip tzv. dělby moci mezi různé orgány, tak jak jej formuloval Charles Louis Monteesquieu v díle "O duchu zákonů"; pro sféru církevní je naopak charakteristický princip jednoty (koncentrace) moci -- jejího soustředění do rukou papeže, který má v církvi dle kán. 331 "nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc". Tradiční rozlišování na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní tak naznačuje existující dělbu práce, nikoliv však dělbu moci při jejím výkonu.

Použitá literatura: HRDINA, Antonín. Kanonické právo. Praha: Eurolex Bohemia, 2002. ISBN 80-86432-26-2

0
Vytisknout
3308

Diskuse

Obsah vydání | 25. 9. 2012