Jak získat důvěru občanů

24. 9. 2012 / Marek Řezanka

Dne 22. 9. proběhl v Praze na Karlově náměstí druhý ročník Festivalu za demisi vlády. V chladnějším a větrném, přesto vcelku slunečném dni se zde sešly přibližně dvě stovky lidí, aby si vyslechly příspěvky v jednotlivých tématických blocích, které byly věnovány jak ekonomickým otázkám (problematika exekucí, stagnace české ekonomiky a její konkurenceschopnosti, problematika tzv. církevních restitucí), tak politickým (co pro občana znamená dosavadní volební systém, v čem byl návrh K. Peake na referendum nepřijatelný a jak by měl nástroj obecných referend fungovat a jak zajistit jeho dostupnost a realizovatelnost).

Tuto akci zaštiťovalo Spojenectví práce a solidarity. Bok po boku se zde prezentovala různá hnutí, např. Alternativa zdola, Hnutí za přímou demokracii, Ne základnám, Iniciativa za demisi vlády, ProAlt, Nová antikapitalistická levice, Ekumenická akademie, Pomoc obětem exekucí, Demokratická levice a další.

Vystoupili zde mj. Pavel Sántay, Jan Koral, Zdeněk Pernes (předseda Rady seniorů ČR), odborový vůdce Ladislav Melichar, Milan Valach (mluvčí za Hnutí za přímou demokracii), ekonomka Ilona Švihlíková (z Alternativy zdola), režisér Václav Dvořák či spisovatelka Lenka Procházková. Divadelní satiru na téma úpadku kvality vysokého školství a snahy o jeho komercionalizaci připravilo hnutí ProAlt. Moderátorské role se ujali Vašek a Eva Novotní (z Ne základnám).

Pozvaní byli také režisér, Vít Omert (omluven pro nemoc) a ministr financí, Miroslav Kalousek. Ten se omluvil, že má moc práce (patrně dřel někde v potu tváře s M. Romneym, na rozdíl od "líných socek", kterým se nelíbí "levný stát" a které ničí nadějné budování kapitalismu).

Festival přinesl hned několik okruhů témat k diskusi. Prvním je stav ekonomiky, kde se na jedné straně zvyšuje daň z přidané hodnoty, a na straně druhé jsou domácnosti, které v lepším případě nejsou schopné něco naspořit, v horším případě vězí v dluzích. Chtít po těchto lidech, aby rozhýbali ekonomiku, by bylo poněkud zcestným.

Jako dva podstatné kroky k posílení práv občanů a zamezení korupčního jednání elit byly identifikovány zákon o státní službě a zavedení dostupného a realizovatelného obecného referenda. Rozpor nastal v otázce prosazení těchto cílů. Zatímco Václav Novotný z Ne základnám poukázal na potřebu jít parlamentní cestou a kladl důraz na zodpovědné chování voličů při volbách, Zdeněk Ponert ze Skutečné demokracie -- teď vyzýval k bojkotu politických stran.

Na jednu stranu lze účast občanů na Festivalu považovat za tristní (ve srovnání s účastí na Velké podzimní cyklojízdě z Václavského náměstí a zpět), na stranu druhou je třeba ocenit, že se sešly desítky lidí různého věku a vzdělání, aby daly najevo svůj postoj k dění v zemi a k současné vládě Petra Nečase.

Proč se na Karlově náměstí neobjevilo lidí více, zvlášť když se v dubnu na Václavském náměstí soustředil potenciál přesahující hranici sto tisíc lidí?

Kromě faktu, že tuto akci neorganizovaly odbory a nebyla tu dostatečná mediální kampaň na její podporu, je na místě si klást otázku, co se s dubnovým potenciálem stalo, a zda nebyl prohospodařen. Oněch cirka dvě stě lidí na Karlově náměstí v žádném případě neukazuje na spokojenost lidí s vládou P. Nečase a spokojenost s celkovou politickou kulturou v zemi. Ocenit je potřeba každého, kdo bez vidiny piva zdarma či možnosti něco hezkého si koupit, na Karlovo náměstí přišel a prezentace řečníků na Festivalu si poslechl.

Proč se nedostavilo více lidí? Mnozí zřejmě takovéto akce nepovažují za efektivní. Nechtějí nic poslouchat, chtějí jednat.

Svou roli sehrál dozajista i jarní neúspěšný pokus o zformování jednotného hnutí známého jako Holešovská výzva. Brzy se projevily výrazné názorové rozpory uvnitř hnutí a jeho představitelé se sami zdiskreditovali. Popularita výzvy předběhla její programovou ukotvenost a nějakou jednotnou koncepci.

Dále je třeba se ohlédnout zpět za dubnovou protivládní demonstrací na Václavském náměstí. Lidé se sešli, aby se potom rozešli bez informace, co bude následovat. Možnost generální stávky sice visela ve vzduchu, ale občanům ze všech koutů České republiky nebyl vlastně nastíněn žádný další harmonogram.

Neopominutelným prvkem pasivity občanů je potom diskreditace odborů (drahé hodinky odborového předáka Dufka by možná až tak nevadily, ale fotografie pana Zavadila s panem Kalouskem chvíli po skončení stávky vykonala své. Dodnes není mnohými lidmi zapomenuta, a vyvolala nedůvěru v odbory jako takové).

Za třetí, jakékoli další aktivity demonstrantů zmrazilo zatčení výrazného vládního kritika, D. Ratha, který nemá právo vyjít z vazby (čím je jenom tolik nebezpečným, nebezpečnějším než pan Janoušek, který pouze málem usmrtil jednu ženu?) a médii je již dokonce odsouzen, aniž byly předloženy nějaké relevantní důkazy o jeho vině. Cíl je ale splněn. Opozice je diskreditována, dehonestována a znevěrohodněna. Demonstranti sami potom dostali nálepku "lůza".

Zanedbatelným faktorem není ani sociální situace mnohých potenciálních demonstrantů. Kdo nemá na nájem, na základní potraviny, kdo je na ulici bez internetu, bez finančních prostředků a pouze řeší, jak přežije do dalšího dne, ale i kdo počítá každou korunu, aby splatil dluhy a uživil rodinu, se na nějaké filosofické setkání intelektuálů prostě nedostaví. Vláda si pak může jenom mnout ruce, jak k ní žádná zpětná vazba od občanů opět nedorazila.

Za tohoto stavu je odpor občanů paralyzován. Lidé nevidí nějakou jednotnou silnější organizaci, která je schopna jejich cíle prosazovat. Spolu s existenční obavou a strachem z vyčlenění ze společnosti pak vzniká koktejl lhostejnosti, apatie a rezignace.

Naděje tu ovšem je. Spočívá v obnovení důvěry v odbory, které nepochybně mají moc občanské protesty zorganizovat a dát jim smysl. Znamená to ovšem zamyslit se nad určitými organizačními proměnami odborů, nad jejich omlazením a nad otázkou redukce počtu odborových svazů ve prospěch dvou tří silných svazů. Podařilo-li by se obnovit důvěru v odbory a navázat spolupráci s demokratickými hnutími sdruženými ve SPaSu, diskuse o systémových změnách a kvalitativní proměně politiky a ekonomiky by dostala nový rozměr.

Témata prezentovaná v rámci druhého ročníku Festivalu za demisi vlády by zaniknout neměla. I když počet účastníků Festivalu vládu k žádnému podstatnému zamyšlení nepřiměje, je třeba jim poděkovat a ocenit, že pro ně mělo smysl na Karlovo náměstí přijít.

Pro všechny ty, kdo chtějí vytrvat a upozorňovat na hledání alternativ ke stávající praxi, připravilo Hnutí za přímou demokracii na 28. 9. od 10.00 na Václavském náměstí akci pod názvem "Jen přímá demokracie je skutečná demokracie". Účast přislíbila i další hnutí, např. Ne základnám a Iniciativa za demisi vlády.

Podzimní protesty budou pokračovat akcemi: 28. října pod názvem "Zachraňme naši zemi. Bez sociální spravedlnosti není demokracie.", také v Praze na Václavském náměstí od 10:00 a 17. listopadu v Brně na Malinovském náměstí od 14.00 s hlavním mottem: "Dokončeme revoluci. Odkaz 17. listopadu a jeho současný význam".

Pokud se podaří znovu získat podporu lidí (a je zapotřebí před občany stále znovu a s pokorou předstupovat a vysvětlovat jim, jak mohou hájit a prosazovat své zájmy), nebyl ani Festival za demisi vlády marným.

Fotogalerie z akce dne 22. 9. 2012: http://muamarek.rajce.idnes.cz/Festival_za_demisi_vlady_II.%2C_22._9._2012/

0
Vytisknout
4231

Diskuse

Obsah vydání | 25. 9. 2012