Má Jan Fischer smůlu na prostředí?

24. 9. 2012 / Michal Rubáš

Jan Fischer ve snaze zvýšit své vyhlídky na zvolení příštím prezidentem deklaruje, že se jako hlava státu zasadí o to, aby extrémisté-komunisté nezískali podíl na moci.

Sám sice kdysi získal podíl na kariéře v důsledku vstupu do komunistické strany, ale tehdy to byla úplně jiná strana než dnes. Jak se sám vyznal, velmi si přál působit jako vysokoškolský učitel a stranická legitimace jej zvýhodňovala před nestranickou konkurencí.

Dnes už je to jiné. Dnes by se Jan Fischer necítil v komunistické straně vůbec dobře. Dříve se to v ní jenom hemžilo seriózními a korektními kariéristy, teď tam jsou samí neotesaní extrémisti. A to není vhodné prostředí pro společenský růst. Dnes je výhodné v sobě probudit duchovní lásku k Pentagonu a izraelské politice. Fondy sionistické lobby představují v nejisté době určitou záruku a i společensky si člověk polepší. Třeba si slavnostně potřese rukou s Henrym Kissingerem, obětavým politikem, kterého obavy z Jana Fischera a jiných tehdejších komunistů dovedly ke kariéře válečného zločince a podnikatele v průmyslu šíření strachu a bezpečnosti.

Nejdřív předlistopadová totalitní organizace plná potenciálních extrémistů, teď Kissingerova pracovna. Tak to vypadá, že ať Jan Fischer vstoupí kamkoli, vždy se tam usmívá na zločince. Čím to asi bude?

Možná je to daň za úspěšnou adaptační strategii. Jan Fischer ve svém životopise dovedně propojuje životní program rostlin a živočichů. Popínat se tam, kde okolnosti přejí rychlému růstu, což je zdatností rostlin, a včas se odplazit ze strany, jež přestává být na výsluní, což je fitness některých živočichů.

Konsensuální kandidát pro všechny slušné lidi, kteří už mají dost politikaření a korupce.

0
Vytisknout
6605

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2012