Bez světla na konci tunelu?

25. 9. 2012 / Marek Řezanka

Na aktuálně.cz lze najít stať Erika Besta nazvanou "Noví disidenti se musí od nových komunistů ještě učit". "Pokud mezi námi žije milion "nových komunistů", kteří i dnes sedí na podobných místech jako za starého režimu, a pokud nás vedou podobně destruktivní cestou jako jejich předchůdci, znamená to, že zbytek populace buď tuto staronovou mentalitu umožňuje vytvářet, nebo je její obětí," píše Best. Systém elit uzurpujících moc produkuje disidenty.

Kdo je to disident? Wikipedie formuluje tento termín následovně: Odpůrce (latinsky), odštěpenec, odpadlík (zvláště náboženský nebo politický), odmítající oficiálně proklamované názory, je v politickém slova smyslu člověk odlišně smýšlející, aktivní odpůrce establishmentu (zpravidla nenásilnou formou). Komunita disidentů bývá nazývána disent. Disidenti často bývají (zejména v nedemokratických státech) za své přesvědčení různě postihováni a trestáni, a to i odnětím svobody či smrtí.

Čím více jsou znaky kolapsu současné podoby kapitalismu patrnější, tím více se mluví o termínu "reálný kapitalismus" (parafráze na reálný socialismus). Stávající tahoun státního kapitalismu, Čína, založil svou expanzi na ovládání celosvětových nerostných zdrojů a na zaplavení světa levnými produkty, jež vyšachují konkurenci. Nejde o to, že by se v Číně nevyrábělo i kvalitní, podstatně dražší, zboží. Jedná se o to, jak vyšachovat konkurenci a posílit v celém světě svůj ekonomický vliv.

Symptomy doby se v ČR staly uniformita kvality, uniformita hodnot, normalizace myšlení a destrukce demokratických principů a sociálních jistot. Ti, kdo odporují oficiálnímu "vládnímu náboženství", že jediný možný systém je kapitalistický a že škrtat mandatorní výdaje je nezbytné, jsou prohlášeni za blázny (v lepším případě), v tom horším dostanou nálepku komunistů, fanatiků, div ne teroristů.

Nejsou sice vězněni (pokud nepřimalují na předvolební plakáty stran tykadla a po zaplacení pokuty neodmítnou veřejné práce), ale s jejich svobodou projevu je to vachrlaté.

V soukromé sféře budou zpívat podle firemních not, státní správa (podle zprávy BIS na nejvyšších postech propojená s organizovaným zločinem) se oseká -- samozřejmě ne o ty propojené. Vznikají davy nezaměstnaných, které budou udržovány v poslušném ohnutém stavu bez veškeré důstojnosti. Takové je systém potřebuje, zlomené, prosící, na kolenou. Ztráta zaměstnání je v tomto systému stejně likvidační, jako bylo vězení za doby reálného socialismu.

Málokdo se odhodlá k rezignaci na zaměstnání, rodinný život, na zařazení do společnosti. Pokud se z jedince stane bezdomovec, stejně ztratí možnost cokoli ovlivnit a jeho hlas jako by se vytratil. Strach z udavačů vystřídal strach ze ztráty zaměstnání a strach z exekucí.

Strachů je zde ale nadále celá škála. Aby si "novodobí reální komunisté" pojistili svou moc, vytvářejí opět vzájemně propojené elity, které spolu drží.

Pokud se jednotlivec těmto propletencům začne vzpírat, je zavčasu varován -- a neuposlechne-li varování, je eliminován.

Co je na úrovni elit shovívavě tolerováno, začne být u odpadlíka a rebela nepřijatelné.

Pozornost, která jinde značně otupěla, se soustředí na konkrétní vybraný terč -- a pouze se hledá záminka, jak ho -- pochopitelně v souladu se zákony, s normami a pravidly té které organizace a společnosti -- zdiskreditovat, případně navíc propustit.

Odvaha je sice pěkná věc, ale v síti atomizovaného odporu, kde zároveň fungují dobře organizované slepence elit a jejich opor, je sebedestrukční.

Není nic snadnějšího, než i z nejsvědomitějšího experta udělat naprostého lempla s etiketou "chybující, nespolehlivý, nežádoucí".

Nezáleží na schopnostech, ale na orientaci. Sázka na existenční strach bezmocných se mocným vyplácí. Také v tomto bodě postupuje nová mocenská elita ve shodě se starou.

Zatímco si někteří sypou popel za svá bývalá selhání a ohýbání páteře, buď selhávají a ohýbají páteř znovu, či se dostávají na pozice disidentů.

Nezmizel ani strach, co kdo na koho ví či co proti němu může vytáhnout. Ohrožuje-li někdo něčí významné obchody, stává se nepohodlným.

Toto jsou pravidla mafie, a nikoli demokratické společnosti.

Právě míra klientelismu a vlivu elit určuje, nakolik je daná společnost (ne)demokratickou.

Dalším typem strachu je strach z nerovného postavení (samozřejmě i před soudem).

Tak ,jako se dříve nedoporučovalo nestraníkovi jít do sporu se stranickým "zvířetem", nevyplácí se ani nyní stát proti mocným v kauzách jako jsou letouny CASA, Čepro či H-systém.

A paralelu můžeme najít v případě strachu existenciálního. Úzkost z možné jaderné války v bipolárním světě vystřídala hrozba jaderné války ve světě více hegemonů. Potenciální válka proti Íránu by nejspíš spustila domino, které by jenom navázalo na "Arabské jaro" a na dění v Sýrii, Pákistánu či v Iráku.

Velmi obtížné je stanovení možné systémové změny. Minulí disidenti si jen těžko dovedli představit, že by vliv Sovětského svazu na jeho satelity zeslábl či že by se Sovětský svaz dokonce rozložil. Noví disidenti na tom s odhadem nejsou o nic lépe.

"Noví disidenti se neshodnou ani na tom, kdy změna nastane. Někteří tvrdí, že stávající systém se musí zhroutit, aby ke změně vůbec mohlo dojít, a doufají v jeho kolaps a pracují na něm. Jiní se obávají toho, co by zhroucení systému znamenalo, a raději by ho tedy za každou cenu reformovali," píše Eric Best.

Byli snad odpůrci elitářského komunismu jednotní? Měli pouze jednu vizi řešení? Stejně jako ti dnešní se neshodli, kdy přijde změna a jak velká změna by to měla být. Mezi těmito odpůrci byli jak přívrženci demokratického socialismu, tak lidé, pro něž byl jediným řešením přechod ke kapitalismu.

Nemůže být pomalu větší ideová propast než mezi levicovým intelektuálem Petrem Uhlem a obhájcem a zastáncem Augusta Pinocheta, Václavem Bendou. Přesto lze oba nazvat disidenty, oba ve své době vystupovali proti režimu, i když každý z nich si alternativu k němu představoval jinak.

Podstatným rozdílem mezi disidenty v 70. a 80. letech 20. století a disidenty dnešními je, že ti dnešní nemají před sebou existující funkční model změny, k níž by se mohli přihlásit. Tehdy byla pro mnohé vidinou něčeho lepšího podoba sociálního státu v severoevropských státech. Šlo si na to sáhnout, bylo to vidět, fungovalo to.

Dnešní svět je v tomto ohledu jiný. Tváří se, že kromě kapitalismu založeného na maximalizaci zisku nadnárodních firem nic lepšího neexistuje. Odpůrci systému nenacházejí u lidí vyšší podporu, protože jim nedokážou říci, "Podívejte se tamhle, tam to funguje, to chceme".

Nabízejí polotovar "nového systému" -- a co je nové, to je podezřelé. Lidé se bojí, že si zvolí ještě něco horšího, než v čem žijí. Se všemi historickými zkušenostmi mají strach experimentovat. Navíc mediální masáž semele jakýkoli vzdor pod značkou KSČSSD, označí ho za účelový, nezodpovědný, laciný.

Levice je dlouhodobě v médiích prezentována jako fronta neúspěšných, méně inteligentních a méně vzdělaných, jako zástup alkoholiků a kuřáků, kteří umějí tak leda vyřvávat po hospodách.

Přízeň médií disidentům je pouze zdánlivá.

Prostor k vyjádření jim sice i poskytnou, ale buď si vyberou představitele, který se svou nefundovaností a špatnou argumentací sám zdiskredituje či někoho takového, koho je možné zabudovat do systému. Kdo sice kritizuje neduhy, nevolá ale po systémové změně.

Novodobí disidenti mají své programové vize, někteří v podobě vágnější, jiní propracovanější. Někteří se upínají k modelu sociálního státu v Norsku či ve Švédsku, jiní studují ekonomický systém bývalé Jugoslávie, další oprašují teoretický model Partekonu.

Mnozí bývalí disidenti nevěřili, že by v pro ně brzké budoucnosti mohlo padnout sovětské impérium.

Dnešní disidenti často ani nevědí, jaké impérium by mělo padnout, aby změna byla možná. USA v posledních deseti letech o hegemonii ve světě přišly, stejně jako ztratily vliv ve svých koloniích v Jižní Americe. Tam se sice dál těží ropa a kácejí se pro svět nenahraditelné deštné lesy, ale vliv zde posílily Čína s Ruskem. Jaká je šance na změnu systému v USA? A jaké naděje si lze dělat v případě Ruska s Čínou?

Současní disidenti jsou mnohdy deprivováni faktem, že nemají téměř naději cokoli ovlivnit. Na jednu stranu volají po potřebě se sjednotit, na stranu druhou jsou mezi nimi zásadní programové rozdíly (vzájemnost versus rasismus a xenofobie, tolerance versus nesnášenlivost, podpora kapitalismu versus volání po novém systému, snaha posílit práva občanů versus pokusy o autoritativní řízení, podpora integračnímu procesu EU versus separatistické tendence, atd.), které lze sice ve spojení proti společnému nepříteli překlenout, které ale po případném mocenském vzestupu s o to větší intenzitou vyvřou na povrch.

"Mnohem pravděpodobnější však je, že vládu po kolapsu současného zřízení opět převezmou "noví komunisté", stejně jako to udělali po listopadu 1989. Jsou dobře zorganizovaní, mají společný cíl a jsou připraveni udělat cokoli, jen aby zachovali své stávající pozice. V tomto ohledu se od nich dnešní noví disidenti mají co učit", uzavírá svou úvahu Best.

Scénářů budoucího směřování je více. Na rozdíl od sedmdesátých let minulého století, kdy byl svět bipolární a kdy spolu soupeřily dva rozdílné ekonomické a politické systémy, žijeme nyní ve světě propojeném a globalizovaném.

Konečně svět dospěl do bodu, kdy se případný dominový efekt změn může projevit v kterékoli zemi a kdy určité společenské vrstvy budou mít v kterékoli zemi obdobné problémy a obdobné zájmy. Zmizely opony, zdi a pokličky, pod něž není vidět. Liberalismus je nahrazen státním kapitalismem a pouze se čeká na systém, který bude kompatibilním s demokratickými principy. Není náhoda, že prezidentský kandidát Mitt Romney si postěžoval na situaci, kdy u téměř poloviny voličů nemá žádnou šanci, protože si tito lidé uvědomují svoje zájmy a hodlají je ve volbách hájit.

Pro Romneyho jsou to "líné socky", podobně nazírá svět (minimálně Evropu) český ministr financí, M. Kalousek. Oba nejspíš přemýšlejí, jak lidem zamezit, aby byli schopni svoje zájmy hájit.

Příliš se nedejme klamat nátěrem zdání demokratických voleb. Do médií mají před volbami přístup pouze někteří, stále se přes velmi citlivé síto cedí ti, kdo by mohli ohrozit zaběhané pořádky. Hlavní je, aby se občané nezačali organizovat a aby jejich odpor neměl šanci na úspěch.

Média se již postarají o výsledný obraz těch, které chtějí buď zhanobit, nebo katapultovat k moci.

Pouze konzumní náhražka pro "lid" přestává fungovat, protože občané s hroutícím se sociálním systémem přestávají mít prostředky na konzumaci čehokoli. Politici ovšem v tomto ohledu spoléhají na úroveň Prahy s tím, že Praha všechny ostatní regionální propady zacloní. To je přece bašta bohatství -- i v rámci Evropské unie, to je hrad Poeova prince Prospera. Jeho si však Červená smrt našla i za silnými a neprodyšnými zdmi.

Jak si dnes připadají všichni ti, kdo v roce 1989 protestovali proti chování tehdejších elit? Dnes se jim často titíž lidé vysmívají -- jak jinak než opět z těch nejvyšších postů a pohrdlivě jim vzkazují, že "prosili zrno od plev".

Noví disidenti by podobnou chybu udělat neměli. Jedině, uvidí-li občané skutečné vzorce něčeho nového a současně kvalitativně lepšího, mohou je následovat. Hry, kdy si v záchvatu euforie své elity svrhneme, abychom jim jejich pozice ještě více upevnili, nás totiž přestali bavit. A možná právě v přiznání si této skutečnosti nesměle plápolá nepatrné světélko na nedozírném konci nesmírně dlouhého tunelu.

P.S. : Zmínka o firmě Čepro není nijak namířena proti současnému vedení firmy, ale odkazuje na kauzy spjaté s minulými vedeními podniku a především s osobou T. Pitra (on je myšlen tím "mocným", který se vrátil do ČR a byl v novém procesu v případu akcií Setuzy a Milo Surováren dne 4. 6. 2012 odsouzen na tři roky nepodmíněně. Rozsudek je nepravomocný, státní zástupce se proti němu na místě odvolal). Kauza je sice již staršího data - a s novým vedením firmy nesouvisí, ale poměrně čerstvým je právě soudní proces s T. Pitrem, proto byla v mém článku kauza Čepro zmíněna. Jedním z těch, kdo se cítí být obětí sporu s panem Pitrem, je bývalý předseda ČSSD, J. Paroubek, který proti Pitrovi tvrdě vystupoval. V kauze CASA se jedná zase o obvinění klíčového svědka, Karla Daňhela z pohlavního zneužívání nezletilé, které se podle všeho nezakládalo na pravdivých skutečnostech.

0
Vytisknout
6310

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2012