Jarka a sirotci v Kambodži

26. 9. 2012

Jarce je 13 let a od narození je českou občankou. Až donedávna ale mluvila khmérsky a vietnamsky, trochu anglicky. První české slovo slyšela, když jí bylo dvanáct let, kdy se po těžko uvěřitelných průtazích, významně podpořených ignorancí českých úřadů, dostala poprvé v životě do České republiky. Poprvé viděla ledničku, vysavač, poprvé měla svou vlastní postel. Svůj předchozí život strávila v naprosté bídě na pomezí Kambodži a Vietnamu, spala na zemi v chatrči, kde se jako malé dítě sama musela starat o své ještě mladší sourozence. Do školy chodila jen chvíli, většinu svého života musela pracovat, aby přežila. Ve dvanácti letech se poprvé mohla cítit jako dítě, kterému někdo projevuje lásku.

Jarka měla obrovské štěstí. Její otec byl Čech, který zemřel, když jí bylo 8 měsíců. S bezprizorní matkou a třemi dalšími nevlastními sourozenci se protloukala životem za podmínek, které si málokdo umí představit. Před tragickým osudem, který postihl její matku a kterému se nevyhnou miliony dalších dětí, ji zachránila sestřenice jejího otce, sama matka čtyř dětí. Když se o Jarce dozvěděla, bylo jí 9 let. Trvalo téměř tři roky, než se jí podařilo Jarku najít, než se jí podařilo sehnat v Kambodži lidi, kterým nebyl -- na rozdíl od českých úřadů - osud Jarky lhostejný, vyplatit Jarku její rodině, která vycítila příležitost přijít k penězům. Roky trvající martyrium, v jehož průběhu naděje střídala beznaděj, mělo nakonec těžko předvídatelný šťastný konec. Jarku se podařilo dostat do ČR, žije v rodině své tety, která má sama čtyři děti, chodí do školy. Je velmi bystrá, takže skvěle prospívá, nicméně pere se s češtinou a s nekonečnou pitomostí české školské byrokracie. Potřebuje individuální studijní plán, jenže v systému českého vzdělávání není kategorie českého občana, který neumí česky...

Proti tomu, co prožila, jde o naprosto nepodstatnou peripetii. Jarka je si toho moc dobře vědoma. Je podivuhodné, že i přes utrpení, které zatím naplňovalo její život, umí být šťastná a umí to dávat patřičně najevo.

Nezapomněla ale ani na své sourozence. Dva mladší bratři a starší sestra skončili v sirotčinci, kde se životní podmínky téměř ve všem podobají provizoriu uprchlického tábora. Tyto podmínky reprezentuje žalostný nedostatek všeho, na co si vzpomenete, od jídla, přes hygienické potřeby, až po péči, kterou děti nutně potřebují. Přitom děti, které skončí v sirotčinci, mají ještě alespoň jakous takous naději. Ty, které skončí na ulici, čeká tragický osud Jarčiny matky.

Drtivá většina dětí v kambodžských sirotčincích nezažije nikdy takové štěstí, jako Jarka. Nelze je všechny zachránit, lze jim ale jejich život ulehčit. Pokud byste se na tom chtěli podílet, podívejte se na stránky nadace S.O.S. Děti Kambdoži. Přispívat můžete na konto 2400265007/2010.

0
Vytisknout
3157

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2012