Bude česká protivzdušná obrana schopna plnit úkol?

28. 9. 2012 / Milan Hlobil

...v minulosti jsem absolvoval celou řadu cvičení PVO včetně ostrých bojových střeleb PVO a mohu říci, že něco tak otřesného jsem nezažil.

V roce 2011 schválila vláda ČR tzv. "Bílou knihu obrany" [1] [2], kterou zpracovával zvláštní stopadesátičlenný tým [3]. Kniha je vydávána za zásadní koncepční dokument, který má určit směřování české armády v dalších 10 letech. Podle ministra obrany Vondry patří mezi hlavní problémy udržení potřebného počtu vojáků, vysoký vnitřní dluh resortu obrany nahromaděný v minulosti, deficit investic potřebných pro rozvoj vojenských schopností v příštím desetiletí. Dokument má podle ministra obrany popisovat bez "příkras" současný stav, ve kterém se nacházejí naše ozbrojené síly. Po uplynutí více než jednoho roku považuji za vhodné uvést malou bilanci současného stavu z hlediska plnění úkolů protivzdušnou obranou Armády České republiky při obraně teritoria.

Nejdůležitější opatření k nápravě současného stavu v resortu obrany jsou v Bílé knize popsány v jedenácti kapitolách. Z těchto kapitol se zaměřím na problematiku PVO:

  • Zachování víceúčelového nadzvukového letectva.
  • Omezení protiletadlových raketových baterií KUB.
  • Ukončení podpory dalšího rozvoje mobilních pasivních systému VĚRA.

Z logiky i praxe vyplývá, že jedním ze základních předpokladů úspěšnosti každé PVO je včasná a věrohodná informace o vzdušné situaci, a to nejen nad vlastním bráněným teritoriem, ale také nad dostatečnou hloubkou okolního teritoria, resp. států, které tvoří potenciálním nástupiště pro vzdušné napadení ČR.

Aktuální a věrohodnou informaci o vzdušné situaci lze zabezpečit pouze uceleným systémem radiotechnického zabezpečení (RTZ) našeho vzdušného prostoru pomocí integrované sítě pozemních radiolokačních a pasivních systémů. Ucelený systém RTZ byl během uplynulých dvaceti let prakticky téměř zlikvidován, podobně jako ucelený systém vícestupňové PVO, z  níž zůstala (zatím) jen protiletadlová raketová brigáda vybavená raketovými systémy KUB s dosahem 23 km. Životnost zbývající staré radiolokační techniky a garance raket systémů KUB bude ukončena do roku 2015 [4], v roce 2014 končí pronájem stíhacích letounů GRIPEN. Na objednávku Ministerstva obrany vznikl v roce 2009 projekt za účelem náhrady dosluhujících raket protiletadlového raketového kompletu KUB. V březnu 2012 představil pardubický podnik RETIA a.s. první funkční model modernizovaného systému KUB [7]. Za původní staré rakety byly zasazeny moderní střely „Apside“ a pro jejich integraci byl zcela změněn řídící systém. Vzniká tak moderní, relativně velmi levný protiletadlový raketový komplet. Paradoxně se ale v „Bílé knize o obraně“ píše o omezení systémů KUB, i když se armáda na vývoji modernizovaného systému podílela i finančně...(!)

Náhrada původního uceleného systému RTZ našeho vzdušného prostoru, pomocí dvou přehledových radiolokátorů typu RAT-31 (které mají trapné a dlouhodobé „porodní potíže“ s uvedením do operačního provozu) určených pro přehled o letounech ve výškách nad 3000 m, však problém PVO příliš neřeší. Tyto radiolokátory mají využití spíše pro zajištění přeletů vojenských letounů NATO nad ČR na „demokratické mise“.

Problém zjišťování letounů v malých výškách by mohl řešit nepřetržitý vzdušný průzkum pomocí letounů E-3 AWACS nad ČR, který byl v poslední době zahájen. Jde o systém vzdušného radiolokačního průzkumu a řízení, který je efektivní z hlediska zjišťování pohyblivých vzdušných cílů ve velkých i v malých výškách. Zjištěné informace jsou v reálném čase předávány místům velení a řízení aktivních prostředků PVO (stíhacímu letectvu a protiletadlovým raketovým bateriím – pokud jsou rozvinuté do bojové sestavy). Systémy AWACS jsou doplňovány také pasivním detekčním a zaměřovacím systémem, což by mohlo zlepšit informaci o identifikaci typu zjišťovaných letounů. Nejde však o prostorovou selekci zdroje signálů, ale pouze o azimutální údaj, takže vznikají principiální potíže se správným přiřazením signálu z pasivního systému k poloze cíle vyhodnocené radiolokátorem.

Využití pouze takového jednoduchého údaje je nedostačující a bylo mj. příčinou tragédie, když  3.7.1988 křižník US NAVY Vincennes omylem sestřelil iránské civilní letadlo a zahynulo téměř 300 lidí. Křižník byl vybaven dotazovačem sekundárního radiolokačního systému, který sice jednu z  prvních odpovědí vyhodnotil jako vojenský mód, ale potom již správně vyhodnocoval civilní identifikační mód typu „3/A“. Doplňující informace z pasivního všesměrového systému křižníku mohla určit pouze směr a typ signálu, tedy nikoliv polohu letounu v prostoru. Místo kontaktu s civilním střediskem řízení letového provozu (ŘLP) hledal operátor v brožuře letových plánů ...(!). Civilní dopravní letoun však startoval se zpožděním asi 30 minut a trvale stoupal. Obsluha radiolokačních systémů křižníků se však neshodla ani na tom, zda letoun stoupá nebo klesá...(!). A v této neprověřené situaci dal velitel křižníku povel k odpálení dvou protiletadlových raket a zmařil životy nevinných civilistů. Z mezinárodního vyšetřování ještě vyplynulo, že v okamžiku odpálení raket byl křižník asi 4 nm (7,4 km hluboko ve výsostných vodách Iránu...(!) [6]

K podobné tragédii došlo o několik let dříve (1.9.1983) nad Sachalinem, kde byl při nočním letu sestřelen, údajně stihačkou Su-15, civilní letoun B-747 korejských aerolinií (linka KAL007). Těla ani trosky letounu však nebyly na místě tragédie nalezeny, i když pátrání provádělo dohromady asi 60 lodí US NAVY a Ruska. Podle některých informací sice došlo (v uvedené době) nad Sachalinem k sestřelu více než jednoho letounu, ale nešlo o zmiňovaný civilní letoun. Ten byl možná omylem sestřelen až o hodinu později (asi 600 km daleko od Sachalinu) japonskou PVO. Na jednom z japonských ostrovů byly po letech údajně nalezeny pravé trosky z linky KAL007.

Společným jmenovatelem obou případů jsou zmatek a nejasnosti při rozhodování. Ani dnes, po tolika letech, není snadné zjistit pravdu o těchto velkých omylech, které neslouží ke cti jejich aktérů.

Z uvedených tragických událostí je vidět, že problém kvalitní PVO musí být vždy řešen s věrohodnou identifikací, tj. s vysokou pravděpodobností rozpoznání typu letounu, jeho příslušnosti a aktuální činnosti.

Okamžitou a přesnou prostorovou identifikaci zatím poskytují pouze speciální pasivní hyperbolické systémy typu VĚRA. Jde o nezávislý identifikační a průzkumný systém, který nenahrazuje ani radiolokátory, ani systémy rozpoznávání cílů , tzv. IFF („svůj-cizí“).

S uvážením těchto hledisek je nepochopitelné, že „Bílá kniha“ ukončuje podporu dalšího rozvoje a využití mobilních pasivních systémů a nesmyslně tak vlastně likviduje více než padesátiletý vývoj a světové prvenství naší republiky v této kategorii techniky. Ukončení podpory likviduje nejen perspektivu vzdělávání v tomto oboru, ale také zaměstnanost a další odborný růst specialistů i přínos daní z prodeje do našeho státního rozpočtu. O ztrátě prestiže ČR ani nemluvě...

Rychlé vyhledávání a automatická radiolokační selekce pohyblivých cílů podle rychlosti je dosud prioritou vzdušného průzkumu. Důležitou taktickou zásadou je integrace s dalšími druhy průzkumu [5]. Vzdušný průzkum musí být doplňován informacemi z pozemního průzkumu, především z pozemních radiolokátorů a pasivních hyperbolických systémů. To by umožnilo mimo jiné eliminovat výše uvedené problémy systému AWACS s identifikací cílů (a jen to podtrhuje nesmyslnost ukončení podpory rozvoje pasivních systémů). Podle údajů AWACS však nelze přímo řídit aktivní prostředky PVO. K obraně důležitých objektů státu je nutné začlenit moderní pozemní radiolokátory s efektivním systémem detekce pohyblivých cílů pro zjišťování letounů na malých a středních výškách.

Informace od pasivních prostředků PVO (vzdušného a pozemního průzkumu) však budou k ničemu, pokud aktivní prostředky PVO (stíhací letectvo a protiletadlové raketové systémy) nestačí na obranu důležitých objektů ČR. Je totiž veřejným tajemstvím, že bojová sestava PVO AČR se nachází již delší dobu v nevyhovujícím stavu. To se názorně ukázalo v plné nahotě po havárii ruského letounu An-30 na čáslavském letišti, kdy zablokování přistávací dráhy prakticky znemožnilo fungování PVO AČR [8].

Závěr:

Ucelená a promyšlená koncepce PVO, která by byla založena na efektivní a relativně levné spolupráci aktivních a pasivních prostředků, chybí armádě již delší dobu [4]. To, co nabízí „Bílá kniha“ v oblasti PVO a pasivních systémů, má do skutečné koncepce hodně daleko - jsou to především jen bezhlavé a nesmyslné „škrty“. Výrazně je přeceňována úloha nadzvukového letectva a není dostatečně ujasněno místo protiletadlových raketových systémů v rámci PVO. Problém kvalitní PVO je komplexní a nevyřeší ho pouze nadzvukové letectvo (nadzvukové letectvo pro ČR se v současné době stává spíše předmětem účelového lobbyingu než předmětem rozumné analýzy). Není věnována příslušná pozornost radiotechnickému zabezpečení aktivních prostředků, tj. zabezpečení včasné a věrohodné informace o vzdušné situaci, které je nutnou podmínkou úspěšnosti PVO. Rozmístění aktivních a pasivních prostředků PVO do bojové sestavy je neúčelné a neumožňuje ani efektivní využití toho mála co ještě PVO zbylo. Ve skutečnosti není jasné, jak chce resort obrany plnění úkolů PVO zabezpečit, dochází ke kumulaci dlouhodobě známých problémů PVO - za což nepochybně někdo nese odpovědnost. Resignaci na národní systém PVO si ČR nemůže a nesmí dovolit.

Bez odborníků, kteří jsou schopni posoudit potřeby obrany, kvalitní koncepce a účinného kontrolního systému budou i nadále unikat z armádního rozpočtu peníze na další pochybné a nepotřebné projekty. Jinak bude resort obrany i nadále živnou půdou pro lobbyisty a korupčníky, kterým jeho dlouhodobá nekoncepčnost, absence účinné kontroly nakládání s finančními prostředky a pokřivený systém zadávání vojenských zakázek náramně vyhovuje. Dá se pochybovat, že za současného stavu se v resortu obrany změní něco k lepšímu. Není např. známo, že by někdo ze současné vlády „rozpočtové odpovědnosti“ (včetně pana Nečase a pana Kalouska, kteří v resortu obrany pracovali) v minulosti adresně a veřejně vystoupil proti plýtvání a korupci v resortu obrany. Ve skutečnosti vláda prostřednictvím „Bílé knihy“ skutečný stav PVO zamlžuje, dezinformuje a obelhává veřejnost.

Výsledkem dlouhodobého tolerování plýtvání a korupce v resortu obrany, neochoty nebo neschopnosti vedení vnímat a řešit jeho problémy je mimo jiné také současný – vysoce zanedbaný stav PVO, který je názornou ukázkou toho, jak se armáda může dostat až za hranu bojeschopnosti.

Je oprávněné požadovat jasnou odpověď na otázku, kdo nese za tento stav odpovědnost (politickou i trestně – právní), jaká budou opatření k nápravě a zda je PVO AČR vůbec ještě schopna za tohoto stavu plnohodnotně plnit základní úkoly obrany důležitých objektů státu a ostrahy vzdušného prostoru ČR.

Pozn. autora:

Kritika uvedená v článku není namířena proti příslušníkům letectva a PVO, kteří dovedou zastat svoji práci a jsou schopni úkoly PVO plnit, ale je namířena proti těm, kteří ať již svojí činností nebo nečinností a nekompetentností dostávají PVO až za hranici bojeschopnosti.

Použitá literatura:

[1] České noviny: Vláda schválila Bílou knihu obrany, koncepci na 10 let, 15.2.2012.

[2] Ministerstvo obrany ČR: Informační servis, zpravodajství, „Plné znění Bílé knihy o obraně“.

[3] Šulc,F.: On war/On peace, „Bílá kniha je ke stažení“, 19.5.2011.

[4] Zeman, L., Adámek, J., Holeček, J., Kalivoda, J., Němeček, R.: Věstník NKÚ, Kontrolní závěry: „Majetek státu a peněžní prostředky státního rozpočtu určené na protivzdušnou obranu“, 20.5.2008, dostupné ZDE

[5]Vzdušný průzkum 01, dostupné ZDE

[6] TV pořad CNN o výsledcích vyšetřování...( SPECTRUM-4/2006)

[7] IHNED.cz : Ruskou raketu lze nahradit. Firma změnila pro armádu protiletadlový komplex. 7.3.2012

[8] IHNED.cz : Nehoda ruského letadla zablokovala čáslavské letiště, republiku hlídají Slováci, 23.5.2012

0
Vytisknout
6142

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2012