Byla "humanitární" intervence NATO v Srbsku oprávněná?

1. 10. 2012 / Radek Mikula

"Tento svět je vůle k moci -- a jinak nic."

Friedrich Nietzsche

V článku Zabíjel Západ při srbské válce ze zlé vůle? se Jan Čulík ptá po oprávněnosti užít násilí proti násilí, a to především ve vztahu k útoku NATO na Jugoslávii v roce 1999. Chtěl bych se zde zamyslet nad tím, zda jsou jeho otázky správně položeny a zda si na ně sám správně odpovídá. Projděme si tedy několik odstavců tohoto textu.

Mělo se bojovat proti nacismu? Češi mají domácí mýtus, že jsou holubičí povahy a že nikdy proti nikomu energicky nebojovali (není to pravda, viz spektakulární vojenské úspěchy českých legií v Rusku za první světové války i boje českých vojáků - i když to především byli židi - na frontách druhé světové války). Byla válka NATO vedená proti Srbsku v devadesátých letech 65196 tupým, kriminálním vražděním?

Odpovědi -- Ano, mělo se bojovat proti nacismu, a to dokonce ještě dříve než se bojovat začalo a Ne, válka NATO vedená proti Srbsku v devadesátých letech nebyla tupým, kriminálním vražděním -- vyznívají tak trochu jako to, co Karel Dolejší v článku Dvacáté století jako válka. A jednadvacáté? http://blisty.cz/art/65196.html vyjádřil pojmem "legitimizační mytologie". Nejprve je čtenář nucen přijmout na základě základní logiky potvrzené historickou zkušeností nutný předpoklad, že jsou situace, kdy je proti násilí třeba použít také násilí. Zároveň je postaven před otázku bylo-li bombardování NATO takovým "tupým, kriminálním vražděním", abychom ho mohli srovnávat s Hitlerovými válkami. To jistě nelze; NATO nemělo žádný politický ani vojenský zájem na maximalizování civilních ztrát, právě naopak. Potíž je v tom, že to samé platí i o Bushově válce proti Iráku nebo o Brežněvově invazi do Československa, aniž by to něco zásadního vypovídalo o legitimitě těchto akcí.

Ať už byly důvody rozkladu Jugoslávie jakékoliv, faktem je, že Miloševičův režim v Srbsku byl polofašistický a Miloševičova srbská armáda opravdu tvrdě masakrovala nesrbské obyvatelstvo v jiných částech Jugoslávie. Můžeme se hádat, do jaké míry to bylo záměrně vyvoláváno nesrbskými partyzány - kteří tu a tam zaútočili na srbské jednotky, aby vyprovokovali jejich divošskou odplatu. Faktem je, že srbská armáda vraždila nesrbské obyvatelstvo.

Tento odstavec v zásadě tvrdí, že nelze pochybovat o tom, že jugoslávský režim byl do jisté míry srovnatelný s nacistickým. Důvodem je válka, jejíž příčiny ovšem nejsou podstatné, narozdíl od válečných zločinů, kterých se dopouštěli Srbové. Ty mohly či nemusely nějak souviset s válečnými operacemi "nesrbských partyzánů", ale to nic nemění na faktu, že zde byl dán důvod k humanitárnímu zásahu.

Tyto tři otázky sledují myšlenkovou linii, na jejímž konci nemůže být nic jiného než ospravedlnění aliančního útoku.

1. západní politici byli zodpovědní za vyřešení balkánského konfliktu

2. ač ne zrovna ideální rozhodnutí bombardovat zemi, která neohrožovala žádnou členskou zemi NATO, bylo ve skutečnosti jedinou alternativou

3. popírat výše uvedené znamená tolerovat vraždění a vyhánění nevinných obětí

Základem takového stanoviska musí být přesvědčení, že Srbové představovali hlavní viníky jugoslávských válek. Odpovědnost za jejich rozpoutání je ale paradoxně odsunuta ze zorného pole čtenáře tím, že její význam je bagatelizován (jako v předchozím odstavci: " Ať už byly důvody rozkladu Jugoslávie jakékoliv...") nebo se prostě prostě pomine (jako v dalším odstavci). K odsouzení Srbů pak stačí ten nejobecnější popis jejich údajné brutality. Západní politici pak jakoby byli v postavení statného muže se kulovnicí přes rameno, který spatří malé dítě, jak ho rdousí smečka vlků. Kdo by mu mohl vyčítat, že se rozhodně střílet? Má možnost pomoci a to na něj uvaluje zodpovědnost za osud dítěte. Jak je takový obraz vystavěn a verifikován?

Na rozdíl od většiny Čechů jsem měl začátkem devadesátých let přístup k rozsáhlému televiznímu zpravodajství západních sdělovacích prostředků z bývalé Jugoslávie. České televize nic takového nepřinášely a neměly na místě, v Srbsku, v Kosovu, v Bosně, trvalé a rozsáhlé televizní týmy. Obávám se, že informace těchto televizní týmů byly zdokladované a jasné nade vší pochybnost.

Nevěřím, že by západní novináři - kteří se ve svých reportážích často stavěli i proti svým vládám - jak známo, reportér BBC John Simpson každý večer při bombardování Srbska kritizoval ve večerních zprávách BBC přímýmí televizními přenosy z Bělehradu vojenskou politiku NATO a Blairovy britské vlády natolik, že se Blair vyjádřil, že se Simpson v BBC chová jako mluvčí Miloševičovy vlády. Simpson Blairovi pohrozil, že jestli to okamžitě neodvolá, bude ho žalovat, a Blair to odvolal a Simpsonovi se omluvil.

Reportérům kalibru Johna Simpsona prostě důvěřuju. Zpravodajství, které přinášeli z bývalé Jugoslávie John Simpson, Ed Vulliamy v deníku Guardian či Martin Bell - kterého při jednom živém vstupu v britské televizi srbské jednotky postřelily - je naprosto autoritativní.

Z předchozích třech odstavců je patrná autorova hluboká důvěra k britským sdělovacím prostředkům, která vyplývá z jejich kritického postoje k vlastní vládě. Na základě toho má být jejich zpravodajství z cizího konfliktu nezpochybnitelné. Co bylo přesně jeho obsahem, to není jasné. Z jeho popisu se ale zdá, že se soustředilo na válečné násilí jedné ze stran konfliktu a důsledně se vyhýbalo analýze jeho příčin. Nejsem si jist,zda pak lze rozumně sázet na jeho věrohodnost.

Albrightová má apriorně dané, zjednodušené názory, na jejichž základě jedná. Zřejmě tak jedná většina politiků: rozhodnou se zcela arbitrárně, co je pravda a co je správná cesta, obklopí se poradci, kteří je ujišťují, že tomu tak skutečně je, a pak tuto politiku tupě prosazují činy. Jaké jsou výsledky, vidí každý. Jenže alternativou je asi nečinnost.

Zdá se tedy, že americká ministryně zahraničí problematice příliš nerozuměla, rozhodovala se svévolně, ale v zásadě správně. Pokud by nepostupovala tak, jak postupovala, nezbylo by jí nejspíš než nedělat nic.

Měla se vést válka proti Hitlerovi? V Německu také zahynuly neférově statisíce lidí, například při nesmyslném zničení Drážďan.

Poslední otázkou se kruh autorovy argumentace uzavřel návratem ke svému počátku. Výsledek je nepochybný. Proti zlu se musí bojovat, i když to přináší vedlejší ztráty. Nečinnost by vedla k mnohem horším důsledkům. Kde je zlo, víme díky britským novinářům a v souladu s jejich závěry postupovali naši politici, kteří sice tak důvěryhodní nejsou, ale nakonec přece jen udělali, co bylo nutné.

Čtyři pilíře válečné propagandy

Pokud má být veřejnost přivedena k podpoře války, je nutné -- jak nám ukazuje válka proti Jugoslávii z roku 1999 -- přesvědčit ji o několika základních tvrzeních.

1. Naši nepřátelé se dopouštějí tak strašného bezpráví, že ho musíme za každou cenu zastavit. Ptát se po jeho kořenech a souvislostech je nepodstatné nebo přímo nemístné. Dodnes tak málokdo tuší jak konkrétně vznikla bosenská válka nebo konflikt v Kosovu. Stačí, když máme zakódováno v paměti "Miloševič byl diktátor posedlý mocí" a "Srbové podlehli jeho šovinistické propagandě". Ptát se hlouběji by mohlo vést k zpochybnění uvedených kódů.

2. Drastické informace z oblasti bojů jsou důvěryhodné a burcují k reakci. Mediální praxe karikovaná ve filmu Vrtěti psem obrazem krojovaného albánského děvčátka naříkajícího s pytlíkem smažených brambůrek, který je pak digitálně transformován na dětského medvídka, nemá nic společného s realitou brutality, kterou jsme viděli na vlastní oči na vlastních obrazovkách. To, že jsme na nich neviděli žádné násilí páchané odpůrci nepřítele, dokazuje, že k němu nedochází nebo je zanedbatelné.

3. Země, ve kterých žijeme jsou demokratické. Z toho vyplývá demokratická, a tudíž i humanistická politika našich představitelů. Ne že by museli být nutně přesvědčenými demokraty a humanisty, ale svobodná média je nutí, aby zachovávali základní civilizační hodnoty ve své politice. Z této sociálně kulturní povahy naší země spolu s  ekonomickou a vojenskou převahou vyplývá zodpovědnost za ochranu nevinných obětí, kdekoli je to nutné.

4. Uvedená převaha nám dává možnost a zároveň právo nutit země, v nichž probíhá válka, aby se vzdaly své svrchovanosti, části svého území nebo aby se jejich vůdci, které obviníme z násilí, vzdali moci. Jestliže nejsou naše požadavky splněny, nezbývá nám -- už kvůli naší věrohodnosti -- než použít svůj vojenský potenciál a prosadit je násilím. Válka je tak nejen nejúčinnějším ale také jediným řešením, pokud se nemáme vzdát svých hodnot.

Je co namítnout?

Myslím, že existují silné důvody, které zpochybňují nosnost popsaných pilířů viry v humanitární války vedené NATO. Je možné se ptát na důvody mediálního mlčení o podrobnostech počátku jugoslávských válek i o jejich příčinách. Dnes se přece již zřejmé, že jednotlivé události, které sloužily jako údajné impulsy pro akce NATO, měly souvislosti, o kterých nepadlo v českých a obávám se, že i britských médiích ani slovo. Namátkou zneužívání tzv. bezpečnostní zóny ve Srebrenici, která tři roky sloužila jako základna pro krvavé nájezdy na okolní srbské vsi, http://cs.wikipedia.org/wiki/Srebrenick%C3%BD_masakr nebo tzv. masakr v Račaku, o kterém se dnes již raději mlčí, ačkoli právě propagandistické využití této události bezprostředně předcházelo bombardování Jugoslávie. Prohlásit, že britská média jsou věrohodná a jestliže ona informovala o vraždění srbskými silami, pak tomu tak muselo být, to je jako prohlásit, že když bombardování Jugoslávie odsoudily tak důvěryhodné osobnosti jako disidenti Jiří Dienstbier nebo Petr Uhl, tak s ním žádný demokrat nemůže souhlasit. Nemusí to nutně znamenat, že britští novináři doslova vrtěli psem jako ve zmíněném filmu. Manipulativnímu efektu plně postačí upřít svou pozornost žádoucím směrem, něco zdůraznit, něčeho si nevšimnout. Základní otázkou ale je, zda účelem nasazení letectva NATO v kosovské a předtím bosenské válce skutečně bylo obnovení míru a ochrana civilistů. Předpokládejme, že tomu tak bylo. Jak mělo pak NATO postupovat, je základní otázka, kterou klade článek Jana Čulíka a je to otázka legitimní. Její podstatou je, zda mělo postupovat podle stávajícího rámce mezinárodního práva, nebo je NATO, případně jiné subjekty, oprávněno jednat na základě vlastní vůle. První varianta vychází z uspořádání mezinárodních vztahů zavedeného po druhé světové válce. Jeho součástí je princip suverenity nezávislých států a nevměšování do jejich vnitřních věcí. Ten chrání mezinárodní stabilitu před důsledky zneužívání převahy silnějších států nad slabšími. Charta OSN to definuje takto:

3. Všichni členové řeší své mezinárodní spory pokojnými prostředky tak, aby ani mezinárodní mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohrožovány.

4. Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.

Pro případ, že by bylo nutné reagovat na porušení míru, dává Charta OSN veškeré pravomoci do rukou Radě bezpečnosti OSN:

Článek 39

Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.

Bereme-li tento dokument za základ mezinárodních vztahů, nemáme důvod hloubat nad otázkou, co měli v devadesátých letech dělat západní politici s násilím v Jugoslávii, protože je zcela jasné v čí kompetenci jeho řešení bylo.

Je samozřejmě možné dát přednost ušlechtilým emocím a po opakovaném shlédnutí otřesných záběrů v televizním zpravodajství volat po akci sil Dobra proti Zlu. Proti právním formalitám a politickým souvislostem postavit logiku etiky založené na ochraně nevinných. Tak nějak uvažují anarchisté, když se dozvědí o pochodu neonacistů. Vše je hned jasné:

NECHÁME JE PROJÍT NAŠÍM MĚSTEM? NECHÁME SI ZHNĚDNOUT KRALUPY NEBO JIM DÁME RŮZNÝMI FORMAMI NAJEVO, ŽE ZDE NEJSOU VÍTÁNI? ZDE

Podobně již dlouhodobě antifašisté brání neonacistickým pochodům v Drážďanech, což je asi nejznámější příklad pravidelných blokád tohoto typu. Pokud analogicky berou do svých rukou spravedlnost ne radikálně zaměření občané bez hierarchické struktury a adekvátní výzbroje, ale organizace států s nejmoderněji vyzbrojenými armádami na světě, co jiného to znamená než návrat před rok 1945? Povzbudivě v této souvislosti nezní pasáž z hesla NATO na Wikipedii, která se týká této otázky:

Spojené státy, Spojené království a téměř všechny další členské státy NATO odporovaly snahám o zavedení pravidla souhlasu Rady bezpečnosti OSN s vojenskými operacemi Aliance, mezi které patřila např. operace v Srbsku v roce 1999. Nutnost souhlasu OSN požadovala Francie, Rusko a Čína. První strana tvrdila, že by to podlomilo autoritu Aliance, a poznamenala, že Rusko a Čína by útok na Jugoslávii vetovaly a stejně tak by mohly dělat i v budoucnosti, čímž by zmařily všechen potenciál a účel Aliance. ZDE

Když pomineme, že NATO v roce 1999 řešilo, zda "zavede" pravidlo platné od roku 1945, dozvídáme se, že účel Aliance je v zásadním rozporu s ustanovením Charty OSN a mohl by jím dokonce být "zmařen". Nebo tomu lze rozumět jinak?

Zde stále ještě předpokládáme, že NATO se pouze pokouší převzít pravomoc OSN k prosazování míru ve světě. To je však samo o sobě velmi znepokojivé. Vybízí to k otázce, když může NATO, které další státy mohou také a které už ne? A kdo o tom bude rozhodovat? Neměl odpověď Mao Ce-tung řka "Každý komunista musí pochopit tuto pravdu: 'Politická moc vychází z hlavně pušky`."?

Co se týče důsledků takového humanitárního samozvanectví, může být příkladem angažmá NATO v Libyi. Bylo "zahájeno na základě rezoluce č. 1973 Rady bezpečnosti OSN, přijaté 17. března 2011. OSN oprávnila členské státy k použití síly k ochraně civilního obyvatelstva, zejména prostřednictvím prosazení bezletové zóny nad Libyí. Cíle a způsob provedení vojenské akce ale ukazují, že hlavním cílem je vojensky podpořit povstalce a vyčistit jim cestu ke svržení vlády plukovníka M. Kaddáfího, což také veřejně přiznal 27. března britský ministr obrany Liam Fox, po něm 10. dubna zopakoval bývalý britský premiér Tony Blair a 14. dubna oficiálně potvrdil i další členský stát NATO, když americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová původní cíl akce, na níž intervenční síly dostaly mandát, rozšířila o druhý (už mimo mandát OSN), totiž právě svržení dosavadního vládnoucího režimu." http://cs.wikipedia.org/wiki/Vojensk%C3%A1_intervence_v_Libyi

Po tak zjevném zneužití mandátu RB OSN je do budoucna patrné, že bude velmi obtížné prosazovat na její půdě vojenské akce. To se ukazuje na příkladu Sýrie, která je horkým kandidátem na mírovou operaci. Jenže se zdá, že skutečným cílem moderních mírových misí je dosažení mocenských cílů. To znamená, že pokud má můj nepřítel mocné zahraniční nepřátelé, stačí vyvolat povstání, zajistit si mediální podporu, která bude prezentovat šokující skutečnost, že nepřítel používá zbraně a na tomto základě vzápětí vyvstane nutnost humanitárního zásahu, aby bylo "zastaveno vraždění" a mimoděk nastolen požadavek "diktátor s krvavýma rukama musí odejít".

Tímto směrem uvažuje i kanadský analytik Mahdi Darius Nazemroaya, který v článku "Od Srebrenice a Račaku po Benghází a Homs: zpochybňuje samotnou motivaci humanitárních intervencí:

Humanitární války jsou moderní formou imperialismu. Standardním vzorcem, který Spojené státy a jejich spojenci pro jejich realizaci používají, je, že koalice vlád, médií a nevládních nastrčených organizací prohlásí, že dochází ke genocidě a etnickým čistkám, a pak následují sankce, izolace a vojenská intervence. To je modus operandi Spojených států a NATO po studené válce.

Když studená válka začala slábnout, zpozorovalo NATO příležitost jak se dostat z geopolitického vakua, které zůstalo po kolapsu SSSR a rozpuštění východního bloku. Nejen, že se NATO začalo transformovat z obranné organizace na útočnou, ale začalo si za tímto účelem usurpovat humanitární mandát. Právě díky tomuto humanismu bylo NATO schopné přeměnit se na útočný vojenský pakt, z původně obranného, kterým mělo údajně být.

Když se dnes s několikaletým odstupem zamýšlíme nad průběhem válek v Jugoslávii, je zásadní pochopit roli NATO v těchto konfliktech, Abych se mohli s Janem Čulíkem ptát, co měli jeho představitelé učinit pro zastavení násilí, měli bychom si nejprve položit otázku, zda to bylo vůbec jejich cílem. Může se stát, že při tom ztratíme pár dosavadních geopolitických jistot. Třeba pak naše soudy budou podobné zmatku a váhání jednoho rakouského spisovatele:

"Takzvaný svět, domnělý svět ví o Slobodanu Miloševičovi vše. Takzvaný svět zná pravdu. Proto zde dnes není ten domnělý svět přítomen," řekl Handke při Miloševičově pohřbu. "Já neznám pravdu. Ale dívám se. Vzpomínám si. Cítím. Ptám se. Proto jsem dnes tady," řekl nad Miloševičovým hrobem. ZDE

No a možná to tak bude poctivější.

0
5389

Diskuse

Obsah vydání | 3. 10. 2012