Panu profesorovi s úctou

3. 10. 2012 / Pavel Kelly-Tychtl

Na začátku tohoto týdne zemřel britský historik Eric Hobsbawm. Historik k jehož jménu se váze mnoho epitafů: "legendární", "slovutný", "autor monumentálního díla", "nepoučitelný marxista". Eric Hobsbawm, stejně jako jeho dílo, vyvolává obdiv, odvržení a všeobecnou kontroverzi. Hobsbawm je autor stejně provokativní jako inspirující.

Měl jsem možnost se Ericem Hobsbawmem krátce setkat, kdy jsem si v roce 1992 zapsal na New School for Social Research, kde jsem tehdy studoval, jeho seminář o "krátkém dvacátém století", jak později nazval svou slavnou knihu. Byl jsem tehdy mladík něco málo než dvacetiletý se zkušenosti života v Československu sedmdesátých a osmdesátých letech a krátkou dobou po "sametové revoluci". Devadesátá léta znamenala pro mou generaci, alespoň pro tu část, kterou jsem znal - tedy poněkud privilegovanou skupinu se vzděláním na jedné z, v rámci systému nejžádanějších vysokých škol v hlavním městě, příslib radikálně nových možností. Ocitl jsem se tak v roce 1992 v New Yorku s neskutečným pocitem, že jsem přistál na Marsu.

První vystřízlivění z poněkud nekritického etnocentrického nadšení a představy toho, že svobodné Československo se během několika let stane demokratickým a prosperujícím centrem jistě střední a snad i širší Evropy, přišlo s přestupem na letišti ve Frankfurtu. Ekonomický rozdíl mezi tehdejším Československem był propastný. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že prosperující Švýcarsko "v srdci Evropy" je tragickou iluzí.

Přednášky Erica Hobsbawma jsem si zapsal víceméně náhodou. Nevěděl jsem o něm samozřejmě téměř nic, jeho jedinou knihu vydanou v komunistickém Československu - knihu o jazzu, znal zřejmě jen úzký okruh zasvěcených. Tušil jsem jen, že jde o historika s pověsti jisté slovutnosti a zajímal mne také jeho středoevropský původ. Že mne potkala jistá dávka štěstí jsem pochopil při první hodině, kdy se Eric Hobsbawm omlouval přeplněné posluchárně, že může vyučovat jen ty, kdo si jeho přednášky zapsali jako první. Od té doby jsem tak plnou posluchárnu viděl již jen málokdy. Když při kontrole zapsaných, Dospěl profesor Hobsbawm ke jménu mě české kolegyně a k mému jménu, poznamenal "Czech?" a na kladnou odpověď spokojeně pokýval hlavou. Byli jsme zřejmě první Češi, kteří se po roce 89 stali jeho studenty. Snadnost s jakou dokázal rozpoznat, že naše jména jsou česká, svědčí také o jeho erudici a zájmu o střední Evropu. V New Yorku 90. let to nebylo samozřejmé a není do současnosti.

Přednášky a diskuse s "diluviálním marxistou" jak se Eric Hobsbawm s charakteristickou ironií nazýval, pro mne byly skutečnou myšlenkovou revoluci. Nechápal jsem, jak si může marxista a člen Komunistické strany Velké Británie, která však v té době již patřila do historie, může zachovat kritický a pronikavý postoj k historii a vyhnout se ideologizaci. Začátek devadesátých let byl dobou krvavé války v Jugoslávii a Eric Hobsbawm se obával rostoucí tendence odlkonu od kritické historie k "historii národní identity", kterou správné považoval za fabrikaci mýtu s nebezpečnými politickými důsledky. Obával se, že vývoj ve střední a východní Evropě nebude směřovat k demokracii, ale k systému států ovládaných nacionalistickou ideologii s potenciálem skrytých nebo otevřených konfliktů. V tomto ohledu byl člověkem "staré střední Evropy" ztělesňované Karlem Krausem a nedokázal v sobě potlačit zadostiučinění, když uváděl příklad současného Rakouska jako jedné z mála evropských zemí, která se úspěšně vyhnula ekonomické krizi pozdních sedmdesátých a osmdesátých let. Stejně tak však, pro mne nepochopitelně, v této souvislosti projevoval jistou nostalgií po světě před rokem 1989, který byl sice světem "nespravedlivým", ale přehledným.

Počátek devadesátých let byl také obdobím ekonomické "transformace" v bývalém Sovětském Svazu a ve střední a východní Evropě. Eric Hobsbawm se obával "patologické deformace principu volného trhu", jak byl v této oblasti uplatňován. Jeho důsledky označoval pro Rusko za katastrofální. V ekonomické oblasti považoval za nejvhodnější smíšený systém s prvky volného trhu, státu a veřejného sektoru.

Jeho uvažování mělo univerzální záběr, je označován za jednoho z mála historiků, který snad s výjimkou Afriky dokázal srovnávat historický vývoj v globálním měřítku,. Neměl tedy zájem ani možnost věnovat se výlučně české historii. Přesto s ní byl dobře obeznámen, vzpomínám na nás rozhovor při příležitosti smrti Alexandra Dubčeka, kterého označoval za "Don Quijota" socialistického hnutí. Jeho českými přáteli byli do velké míry představitelé generace roku osmašedesátého, kterým se dostalo hanobící nálepky "osmašedesátníků" a kteří, jak Hobsbawm připomíná, přišli nejméně dvakrát o svůj domov - v emigraci po roce 1968 a po roce 1989, kdy již nebyli společensky akceptováni a zůstali na okraji. V případě jednoho z jeho českých přátel, germanisty Eduarda Goldstückera, šlo o exil trojí, počítáme-li také exil po roce 1939.

Eric Hobsbawm, i když to příliš často nezdůrazňoval, byl židovského původu. Ve třicátých letech v Berlíně byl pro své spolužáky "der Englander" a jeho identita kritického intelekuála byl pro něj myslím důležitější a významnější než identita národní. Jeho původ ve střední Evropě, kde ve Vídni a Berlíně také strávil své dětství, byl však určující. Se životem ve Velké Británii a pocitem ztráty vzrušujícího a intelektuálně inspirujícího prostředí ho smířila až jazzová hudba. S Ericem Hobsbawmem odchází nejen univerzální a pronikavý intelektuál, jehož život v dlouhém dvacátém století je svědectvím o hledání smyslu a intelektuální odpovědnosti, ale také velký Středoevropan - představitel toho, co snad střední Evropa mohla být, kdyby nebyla rozvrácena "věkem extrému".

0
Vytisknout
5371

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2012