Zas budou jakési volby

6. 10. 2012

Volil jsem věci veřejné, ano přiznávám se k tomu. Byl mi sympatický lídr strany, který, kdyby už vůbec nic, umí napsat úspěšnou knihu. Tím jsem nemalé intelektuální schopnosti lídra považoval za zaručené. Taky se mi líbila myšlenka přímé demokracie. Každý den před volbami jsem jel svým autem pod obřím volebním plakátem strany Věci veřejné, který ukazoval počítačovou obrazovku, kdy i já, volič, svým kliknutím budu určovat, jak se bude strana Věci veřejné chovat. To se mi líbilo, píše Vladimír Balhar.

Co mám dnes. Strana VV se rozpadla, část strany VV působí v parlamentu jako jiná strana, jejíž program jsem nevolil. Lídr, kterého jsem volil již není lídr strany. Během času jsem zjistil, že skutečný lídr strany je někdo úplně jiný, v současné době nepravomocně odsouzený za fiktivní úplatek. Program přímé demokracie, který jsem volil, nefunguje. Cítím se být naprosto podveden. Když čtu Ústavu této republiky, dovídám se, že politický systém tohoto státu je založen na soutěži politických stran. Soutěž, to není podvod. K příštím volbám asi nepůjdu, protože se nechci účastnit veřejného podvodu. Ještě tak možná, kdyby nějací zodpovědní politici aktivovali Ústavní soud, aby tuto vládu a parlament zrušil, jako neústavní.

Pak čtu na svých oblíbených BL, jak píše pan Čulík, že ho děsí, že mnozí lidé prostě nechápou, že nehlasováním ve volbách posilují své politické protivníky.

Nechápu to tak. O volby, demokracii a platnost Ústavy v tomto státě vůbec nejde. Nejde vůbec o politické protivníky, ani politické soukmenovce. Jde jenom o to, aby několik málo jedinců utrhlo co nejvíce moci způsobem, který se tváří na první pohled jako legitimní. Jde jenom o to, aby několik málo jedinců získalo možnost nějakým způsobem se napojit na státní rozpočet. Jde jenom o to, aby několik málo jedinců se mohlo nažrat k prasknutí. Jde jenom o to, aby se pár psychopatů dosytosti vyřádilo.

K tomuto všemu slouží dokonale politický systém dvou stran. Uvedu příklad.

Systém dvou stran vytvoříte jednoduše tak, že stanovíte práh pro vstup do parlamentu tak, aby se do parlamentu dostaly pouze dvě strany. Dnes je práh 5%, dříve to byly 2%, což se neosvědčilo, stran bylo mnoho. Pak musíte rozdělit společnost na dva názorové proudy tak, aby byly zhruba stejné. Například levice, pravice, horká, studená, plus a mínus. Čím větší nesmysl, čím nejasnější definice, tím lépe. V našich končinách se osvědčila levice a pravice, přičemž je úplně jedno, co je skutečná politika levice, či pravice.

V ideálním případě přijde k volbám polovina voličů a každá ze dvou stran získá polovinu hlasů. Strana 1 má 100 poslanců, strana 2 má 100 poslanců. Pak stačí učinit tzv. politický obchod, či přesvědčit, uplatit, zastrašit, vydírat jenom jednoho poslance a máte zákon v suchu. Ostatních 199 poslanců je přesvědčeno, že jsou naprosto poctiví, že se snaží dodržovat program strany a že mají podporu voličů. Ano je to tak. V systému dvou stran jsou poslanci vesměs slušní lidé, kteří pracují pro své voliče. Navzájem se však vyruší. Teoreticky rozhoduje jenom jeden. Tak, jak se vyruší plus a mínus v elektrice, horká a studená voda, tak jak se vyruší dvě stejná závaží na miskách vah, tak se navzájem neutralizují hlasy skoro všech poslanců, až nakonec rozhodne jeden.

Abych se vrátil k předešlému na začátku mé úvahy, je mi celkem líto mého hlasu pro Věci veřejné. Je mi líto pana Bárty, který je odsouzen za údajný úplatek. Je mi líto času pana soudce, který pana Bártu odsoudil. Protože soud byl úplně zbytečný. Pokud pan Bárta soukromými půjčkami zkorumpoval poslance, pak se poslanci korumpují navzájem politickými obchody, rozdělováním dotací za hlas pod žádaný zákon, pak je celá činnost parlamentu korupční, protože není založena, dle Ústavy na politické soutěži, ale na politickém kšeftu. Politický kšeft není politická soutěž.

Lehce dovodím, že je činnost parlamentu neústavní a tudíž nezákonná.

Rád bych šel k volbám, kdy bych volil osobnosti bez omezení jakýmsi prahem. K volbám, kde musím volit politické kšeftaře a úplatkáře nepůjdu. Nic totiž nevolím.

0
Vytisknout
1975

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2012