Klesající účast ve volbách odnímá vládě legitimitu

6. 10. 2012 / Aleš Uhlíř

Právě na stránkách Britských listů probíraná otázka -- zda volit či nevolit, by se možná lépe vyjímala někde v diskusi pod čarou. Když už nic jiného, tak na množství názorů by bylo vidět, co lidi k rozhodnutí (volit-nevolit) vede.

Pan Uwe Ladwig je zásadně pro to, aby se k volbě šlo za všech okolností. Když člověk nevolí, říká, dává hlas těm stranám, které nejvíc ze všech volit nechtěl. Tak svou neúčastí volí taky. Pokud se voleb účastní, volí nejmenší zlo. Je ale dostatečnou motivací pro účast na volbách nazírání na volby jako volbu mezi "větším" a "menším" zlem? Jistě jsou situace, kde lze takto mezi různými alternativami vybrat, pro účast na volbách to ale pro každého nemusí být dostatečné zdůvodnění, proč volit.

Argumentace amerického komika Geoge Carlina je celkem logická - kdo nevolí, nikoho nezvolil a nenese odpovědnost.

Ve sportu jde o účast, ne o vítězství. Kdo doběhne maratón někde na konci, může mít ze své účasti a výsledku dobrý pocit. Nikdo mu to nemůže vzít. Je to jeho úspěch. Dívat se ale na účast ve volbách jako na něco, kde lze vystačit s pouhým dobrým pocitem z účasti a namlouvat si, že na tom politickém marasmu nezáleží (přece jsem volil "menší zlo"), někdo by si mohl v takové situaci připadat jako hejl, jako někdo, kdo ze sebe nechá dělat šaška.

S nízkou volební účastí klesá legitimita toho, co z voleb vzejde. I tak si lze rozhodnutí nevolit zdůvodnit. Je to lepší nebo horší alternativa ve srovnání s onou volbou menšího zla?

Nakonec každá taková debata končí nad volebními lístky. Na zvolitelných místech bývají ti, kteří jsou v politice léta (alespoň u stran, které se ve volbách výrazněji prosadí), to si lze spočítat, stejně jako to, co se dá po volbách očekávat. Lze se spokojit s tím, dát hlas někomu, kdo zcela jistě neuspěje? Nejenže je sporné, zda volit či nevolit, obdobnou otázkou může pro někoho být, zda se účastnit voleb na kandidátce. Někdy v létě se na mne obrátil člověk, kterého si vážím, že by byl rád, abych byl na hlasovacím lístku (žádná ze současně vládnoucích stran). Docela mne to vyděsilo. Nabídky si vážím, ale přemluvit jsem se k tomu nenechal.

Dnes se doma dívám na hlasovací lístky. A musím se divit. Spoustě věcem. Například jak se mohou "obyčejní" lidé, pracující dejme tomu ve zdravotnictví nebo ve státním školství v takovém počtu nechat zapsat na kandidátku strany, která je spíš soukromou firmou usilující o jakousi privatizaci státu. Vždyť to musí být v rozporu s jejich zájmy. Nerozumím tomu, musel by to rozebrat spíše sociolog na základě hlubšího průzkumu. Možná je ale vysvětlení jednoduché -- chtějí se jen politickým výtahem dostat právě do toho systému, který zde máme se všemi jeho negativními doprovodnými jevy, které jim nevadí.

Psychiatr Cyril Höschl před asi 20 lety řekl (bylo to, pokud si vzpomínám, v Ekonomu), že jedna třetina obyvatel této země je slabá duchem a každý sedmý obyvatel je debilní, dementní, nebo alkoholik. Za přesnost výroku neručím, možná to bylo trochu jinak, ale v podstatě se nějak takto značně nelichotivě o české populaci vyslovil. Před dvaceti lety! Množství voličů, kteří se o tom, komu dají svůj hlas, rozhodnou zcela nahodile (často na poslední chvíli, podle různých mediálně známých případů či podle toho, jak se jim ten či onen kandidát dovede zalíbit) bez ohledu na své zájmy může být docela vysoké. I tím může ten, kdo se rozhodne nevolit, argumentovat a dívat se na to tak, že svou volbou nevolit odnímá vládnoucímu systému legitimitu. Pokud by vážně hrozilo, že nízká volební účast zpochybní oprávněnost vlády, dalo by se očekávat zavedení povinné účasti ve volbách.

0
Vytisknout
2341

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2012