Náš život po smrti multikulturalismu

27. 9. 2012 / Bohumil Kartous

Toto setkání, stejně jako celý festival, je zasvěcen myšlence etna. Etno, tedy národ, rozeznáváme podle toho, že nese určité distinktivní kulturní znaky. Základem jeho definice tudíž je to, co jej, v jeho jednotlivých formách, odlišuje. Mám ale takové tušení, že nosnou ideou, nejen tohoto festivalu, ale civilizace jako takové, je nacházet to, co nás spojuje. V této jednoduché ambivalenci je skryt v podstatě celý civilizační problém: protiklad mezi odlišným a shodným vytváří neustálou tenzi: na jedné straně stojí ideologie zdůrazňující to odlišné, na straně druhé ideologie stavící na tom, co je shodné.

Nebudu sám, kdo žije s pocitem, že začátek třetího tisíciletí daleko více poznamenává atmosféra určité krize ideového proudu hledajícího multietnickou, multikulturní shodu. Pokud bychom měli soudit podle prohlášení některých politických představitelů, museli bychom konstatovat, že myšlenka multietnické -- či multikulturní -- společnosti, potomek evropského humanismu, to má v podstatě za sebou. Podívejme se na to, jaká perspektiva se tedy nám, pohrobkům, skýtá.

Věčnou bipolárnost pojmu etna, národa, ovládla skepse. Upřímně řečeno, nedivme se skeptikům, snažme se je pochopit. Etnika, která ve svém souhrnu tvoří lidské osazenstvo této planety, jsou si více či méně kulturně vzdálená a v jisté části intelektuálního spektra se má za to, že právě tyto rozdíly vedou ke vzájemnému odcizení, nepochopení, nevraživosti, snahám o asimilaci, k válkám. Nejlépe tento proud reprezentuje známá teorie Samuela Huntingtona o střetu civilizací. Podle Huntingtona je právě odlišná kulturní a civilizační identita zdrojem světových konfliktů po konci studené války.

Vývoj od roku 1992, kdy Huntington svou teorii formuloval, dává této perspektivě zdánlivě za pravdu. Když na začátku roku 2011 prohlásil David Cameron, že by rád viděl konec státního multikulturalismu, a kdy německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že multikulturalismus v Německu selhal, vyrojila se spousta interpretací toho, jak to vlastně bylo myšleno. Ne náhodou sklidily tyto výroky největší ohlas ze strany extremistů, ať už těch, kteří jsou zakořeněni v evropské kultuře, tak i těch, proti kterým byly tyto výroky namířeny.

V každém případě se jedná o ty, kdo stojí na pólu etnické rozdílnosti a nemíní se z něj hnout. Tak tedy evropští nacionalisté souhlasně přikyvovali a Cameron i Merkelová dostávali řadu gratulací, o které příliš nestáli. Na druhé straně stejně hystericky reagovali i ti, kdo se cítili být nejvíce dotčeni, tedy islámští fundamentalisté. Jestli tedy něco skutečně polarizovalo vztahy v multikulturních společnostech, bylo to oficializované vyhlášení úmrtní multikulturalismu.

Od doby, kdy byl takto multikulturalismus pohřben, uběhl více než rok. Co se změnilo? V podstatě nic. Pohřbít multikulturalismus totiž není tak jednoduché, jak se zdá. Evropská společenství, stejně jako mnohá jiná, jsou, a stále více budou, vnitřně multikulturní a zbožná či bezbožná přání politiků na tom vůbec nic nezmění. I kdybychom měli prohlášením o konci multikulturalismu věřit, jedno zůstává poněkud podezřelé: jestliže životní funkce multikulturalismu selhaly a ten byl proto shledán mrtvým, měli bychom se my, pozůstalí, dozvědět, co bylo příčinou jeho smrti. Pokud ale vím, nikdo z ošetřujících lékařů nenařídil pitvu, což je ovšem krajně podivné.

Nabízí se proto otázka, v čem hledat příčiny toho, že je multikulturalismus prohlášen za mrtvý? A co si máme jako pozůstalí počít? Máme se přestat dívat kolem sebe, uzavřít se na svých národních, anebo lépe řečeno pseudonárodních "samotkách" a tvářit se tak, jako bychom se vrátili o století zpět, do období kulturně homogenních národních států, které jsou vším možným, jen ne reálnou skutečností a jejichž "sláva" už nikdy nastolena nebude? Máme vymazat ze své kolektivní paměti stopy nejrůznějších kultur, které se díky historickému vývoji v našich společnostech vrství a které, významně podpořeny globalizací, vytvářejí v každé evropské společnosti kolorit, který jednou provždy změnil naše někdejší "monokultury" (uvozovky jsou tu více než na místě) v multikultury?

Ač by si to někteří lidé, kteří věří, že "bejvával svět jako květ", srdečně přáli, já se domnívám, že to z noha důvodů není možné. Ať už se na prolínání kultur v rámci společností ustavených původně na národních základech díváte pesimisticky nebo optimisticky, faktem zůstává, že k němu dochází a že tento vývoj nelze zastavit. Jestliže tedy koncept multikulturalismu odešel na věčnost, nepochybně potřebujeme jiný koncept, který se pokusí řešit nevyhnutelné sžívání kultur v jednom jediném, stále více se propojujícím a koncentrovaném prostoru.

Zkusme si cvičně položit otázku, jaký koncept by to měl být. Jistě, máme tu už vzpomínaný koncept "národního státu", který stále mesmerizuje značnou část evropských společností a činí z něj dokonce mocnou frakci evropského politického spektra. Jak jsem ale snažil naznačit, představa zachování národních států je velmi naivní. Trochu to připomíná jiné, z časového odstupu často komické pokusy zastavit civilizační vývoj. Stejně, jako jsme nezůstali u kočárů tažených koňmi, byť tento způsob dopravy může mnoha lidem připadat milejší, nezůstaly evropské společnosti založeny na národních státech. Byť je tato historická forma mnoha lidem bližší.

Nerad bych vytvářel dojem, že jsem proti národnímu státu zaujatý. Není tomu tak, pouze jsem se s lehkým srdcem smířil s tím, že národ, etno, sice stále ještě zůstává živým symbolem identity, ale že společnosti, ustavené na jeho základě, transformovaly v celky spojené poněkud odlišnou substancí. Chápu dobře, že potřeba národní identity, kterou poskytuje distinkce, kulturní rozdílnost, je pro řadu lidí pevnou součástí jejich vlastního sebeuvědomění. Samozřejmě, proto tak milujeme obří sportovní akce, jako je olympiáda. Je to jedna z mála příležitostí, jak dát tuto identifikační rozdílnost, příslušnost k určitému etniku, hrdě najevo. Pohybujeme se ale v symbolické, reprezentativní rovině, nikoliv v rovině skutečné konstituce současných společností a kultur, které tvoří jejich pojivo.

K tomu, abychom mohli myšlenku národního státu použít jako koncept, jako modus vivendi v situaci po deklarovaném pohřbu multikulturalismu, museli bychom v prvé řadě přesvědčit všechny globální, nad -- národní struktury, a to zejména ty ekonomické, aby samy sebe zrušily a aby se vrátily do područí národních států, kam podle tohoto konceptu patří. Netvrdím, že teoreticky je nemožné něco takového úspěšně podniknout, nebudu ale sám, komu by taková snaha přišla ryze donquijotská, cimrmanovská, pošetilá, nazývejte to jak je libo. Nevím, zda jsou si toho zastánci národních států vědomi, jenže o Řecku se dnes nerozhoduje na platformě národní, nýbrž na platformě nad-národní. Co s tím? Netuším, manuál k použití zastánci národního státu zatím nepředložili. Zdá se mi proto paradoxně, že jestli je něco skutečně mrtvé, pak to není multikulturalismus, ale národní stát, protože v jeho případě už došlo k pomyslnému ohledání mrtvoly.

Zkusme se proto podívat po nějakých dalších konceptech, které bychom mohli použít. Problém spočívá v tom, že se žádné další alternativy nenabízejí. Zdá se, že kromě myšlenky multikulturalismu, kterou evropská politická scéna prohlásila z mrtvou, a skutečně mrtvé ideje národního státu, nemáme příliš na výběr.

Znovu se ptám, co s tím? Mám dojem, že pokud nemůžeme vynalézt nový koncept, musíme zkusit znovu promyslet to, co máme. Oživovat a redefinovat národní státy bude mnohem obtížnější, než se o totéž pokusit s multikulturalismem, který odráží reálný stav evropských i neevropských kultur. Možná, a to je ten problém, myšlenka multikulturalismu nezahynula ze své definice, ale ze špatného pochopení její podstaty. Jistě, je možné pojmout multikulturalismus tak, že vytvoříme obří aglomerace, do nichž koncentrujeme velké množství etnik a necháme je v těchto podmínkách "experimentálně" žít s tím, že si cestu k sobě samy najdou a ostatní se postará nějaká novodobá "neviditelná ruka". Toto chápání multikulturalismu a tento postup se ale evidentně neosvědčil. Důkazem toho jsou jak statisícová gheta na předměstích Paříž, Berlína nebo Londýna, stejně jako Šluknovský výběžek. Toto není chápání multikulturalismu jako hledání shodného v tom, co jednotlivá etnika spojuje. To je v lepším případě nezodpovědnost a nepochopení, v horším sociální darwinismus.

Hledat to, co nás spojuje, není totiž vůbec jednoduché a předpokládat, že etnika, pěstující si svou vlastní identifikaci jako prostředek sebeuvědomění, budou aktivně syntetizovat s ostatními, je skutečně těžko přijatelná en bloc. Pokud multikulturní společnost nevezme v potaz, že je nutno poskytnou přijatelné médium pro toto hledání, zůstane neduživým multikulturním pohrobkem. Domnívám se nicméně, že každá evropská společnost takovým médiem disponuje a je schopná ho velmi účinně použít. Jedná se totiž o vzdělávání. Právě vzdělávání je nejlepším prostředkem pro hledání i předávání toho, co mají etnika, žijící ve společném prostoru, shodného. Je také velmi dobrým prostředkem k tomu, jak zajistit, aby si generace, které do společnosti vstupují, byly toho společného vědomy a aby bylo jejich uvažování o okolním světě tímto vědomím ovlivněno. Uznávat společné hodnoty v multikulturní společnosti je totiž základním předpokladem jejího dalšího života.

Na závěr bych rád uvedl příklad, na němž bych rád demonstroval, že právě toto je modus vivendi. Jestli existuje skutečně multikulturní město, pak je to New York. New York bychom mohli směle přirovnat k Babylonu. Změť kultur, které tvoří tuto mnohamilionovou společnost, je z naší české, poněkud žabí perspektivy, nepochopitelná. Přesto tato společnost funguje. Je ale stále více patrné, že kulturní jinakost nesmí přerůst přes určitou hranici, v takovém případě by se společnost zhroutila. I proto například v New Yorku platí zákonné opatření, že děti ve věku pěti let musejí povinně absolvovat jeden rok předškolní přípravy.

Ano, je daleko jednodušší naučit sdílet společné hodnoty děti ve věku pěti let, než dospělé, jejichž uvažování je už dávno zdeformováno mnoha nejrůznějšími předsudky. Tohle je, podle mého, skutečné know how další, byť oficiálně posmrtné existence multikulturních společností. Nejedná se o nic jiného, než se podržet skutečnosti, že civilizace vždy čerpala ze vzájemného prolínání kultur a že na tomto principu stojí. Je jen nutné pochopit, za jakých podmínek je to možné naplňovat. To platí stejně pro New York, jako pro Šluknovský výběžek.

Tento text byl přednesen na Salonu kritického myšlení, který se konal 26. 9. 2012 v Michnově paláci v Praze jako součást 5. ročníku Ethnofestu.

0
Vytisknout
4163

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2012