Hartzování Evropou Gastarbeiterů, aneb Nesouhlasný, leč chápavý hold Katalánsku

30. 9. 2012 / Karel Dolejší

Poláci se bouří proti zhoršování sociální situace. Tak jako ve všech ostatních zemích, kde se teď demonstruje, se ale na náměstích sešla jen menšina rozhořčených. Ve Španělsku, které má přes 46 milionů obyvatel, vyšlo do ulic zhruba sto tisíc lidí. Nikoliv nevýznamná část z nich však požaduje konec nadvlády Madridu v regionech.

Poláci jsou nespokojení s pravicovou vládou Občanské platformy, jejíž ideologie se opírá o svéráznou kombinaci ekonomického liberalismu a křesťanského konzervativismu. Konkurenční konzervativní strana Právo a spravedlnost, která vládla před ní, se opírala o minimální paternalistický křesťansko-sociální program, kdežto současná Tuskova vláda především dereguluje pracovní trh. Žádná opravdu významná levicová strana v Polsku v tuto chvíli nepůsobí, pakliže za ni nepovažujeme antiklerikální Ruch Palikota, jenž se profiluje na platformě kulturní a náboženské politiky.

Hlavním dosavadním výsledkem "reforem" EU, které probíhají v reakci na "dluhovou" (ve skutečnosti insolvenční) krizi, není ani tak změněná role ECB či vznik různých záchranných fondů - to druhé mimochodem výrazně limitoval nedávný nález Spolkového ústavního soudu, který stanovil konkrétní hranici pro "automaticky" vznikající finanční závazky - jako spíše celkový směr "reforem", který se Berlínu v Evropě díky krizi zatím daří prosazovat, i když potíže postupně narůstají. A tento směr lze bez rozpaků označit za "neoliberální". Všichni mají následovat Německo v deregulaci pracovního trhu podle vzoru jeho reforem Hartz. Tyto reformy na jedné straně snížily nezaměstnanost, ale na druhé straně také způsobily, že zhruba pětina Němců dnes pracuje na místech odpovídajících spíše někdejším Gastarbeiterům; jejich příjem je nízký, jistoty pramalé, v řadě případů přežívají jen díky souběhu mzdy se sociálními dávkami. Dnešní Polsko s vládou Občanské platformy tomuto modelu zdatně sekunduje - s tím rozdílem ovšem, že v postavení oněch 20% neplnoprávných Němců se postupně ocitají všichni polští zaměstnanci, z nichž se má stát uvědomělý a patriotický prekariát. Taková je realita, jež se skrývá za donedávna optimistickými údaji o stavu polské ekonomiky. (Ale i Polsko teď směřuje do recese, efekt deregulace se vyčerpal.)

Zmíněný model Poláci chtějí zbavit dokonce i těch omezení, která mu ještě ukládají některé evropské předpisy. Když tedy část české levice nadšeně vzhlíží k evropské politice severního souseda, nabízí se otázka, zda je to opravdu ještě levice - nebo, pokud ano, jestli náhodou není padlá na hlavu. Vždyť Poláci se ze všech sil podbízejí pravicovému Německu, které válcuje evropskou periferii - a v tom, čím se od něj liší, směřují ještě více doprava.

To co sledujeme v současné Evropě je kradmé rušení sociálního kontraktu pod pláštíkem technokratické propagandy. Jak v Guardianu velmi trefně uvedl camebridgeský Ha-Joon Chang, poválečný sociální kontrakt legitimizoval zcela zdiskreditovaný předválečný kapitalismus, takže "reformy", od nichž se v jejich stávající podobě distancuje i Mezinárodní měnový fond, likvidují také legitimitu evropského modelu. Technokratismus evropských institucí vyprazdňuje demokracii, protože na nadnárodní úrovni se rozhoduje v zásadě bez vazby na voliče. Proti tomu všude povstávají jen reaktivní nacionalismy, někde státní, ale stále častěji také regionální. Dnes je na řadě Katalánsko, zítra to bude Skotsko a Baskicko, pozítří třeba Bretaň nebo Morava. Namísto organicky integrované Evropy se začíná rýsovat Evropa centrálně neoliberálně glajchšaltovaná, postupně se vzdorně rozpadající na vzbouřené regiony mobilizované kolem lokálních identit.

Na počátku 90. let evropské socialistické strany hledaly odpověď na otázku, zda změna v poměru sil mezi národním státem, kapitálem a odbory, která od 70. let postupně ochromovala poválečný sociální stát, může být napravena na úrovni evropských institucí. Jako klíčové faktory úspěchu klasických reformních sociálně demokratických politik tehdy analytici Socialistické internacionály jmenovali míru odborové organizovanosti pracovní síly, etnickou homogenitu dané jednotky a slabý nebo neexistující parlamentní bikameralismus (málo významný nebo neexistentní senát). Na základě toho konstatovali, že představa o přesunutí sociálního státu na úroveň EU je nerealistická. Dnes vidíme, že na této úrovni dominují zájmy rychle se koncentrujícího evropského byznysu, zatímco odbory jsou tu slabé a i lobisté z nevládních organizací postupně ztrácejí vliv i podporu. Klasická sociálně demokratická reformistická politika na úrovni EU tedy neuspěla. Sociální a daňové standardy jsou v praxi už dávno předmětem závodu ke dnu, který chce současná německá vláda stále více sankcionovat i shora (odůvodňuje to fiskální zodpovědností) - a Polsko dokonce žádá zvednutí naprosto všech stavidel bránících v cenové konkurenci například s takovou Čínou. Když EU uplatňuje staré programy strukturálního přizpůsobení z dílny MMF v podobě, jakou si už ani fond sám dnes nikde nedovolí požadovat, posouvá to pomalu, ale jistě kontinent sociálně zpět ke kapitalismu 19. století.

Polský ministr zahraničí má ze svého stanoviska nepochybně pravdu: Neofeudální národní elity, které už nemají ani tolik sociálního cítění co konkurenční konzervativní strana PiS, se v současné EU nemusejí vůbec cítit špatně - jejich osud, na rozdíl od osudu občanů, o nichž rozhodují, není v žádném případě předurčen. Mohou přece zcela svobodně prosazovat logiku sociálního a daňového závodu ke dnu a využívat mzdového diferenciálu ne tak úplně rozvinutého Polska vůči vyspělejším zemím. To může přinést úspěch jejich národní buržoazie (a politické třídy v jejich službách) na úkor sousedů. Proč se o to nepokusit?

***

Ani nový program Evropské centrální banky nemůže zachránit chybný projekt společné evropské měny. Ten by mohla spasit jedině autentická politická a fiskální unie zahrnující automatické transfery. Jenže posilování stávajících evropských struktur s demokratickým deficitem k tomuto cíli nevede. Rovná se naopak vytváření ohromného nadnárodního kontejneru moci, které někteří takzvaní levičáci podporují v bláhové naději, že třebaže dnes nedokážou z národní úrovně náležitě ovlivnit ani stávající evropské struktury, ty příští, ještě mocnější, se prý jakýmsi zázrakem dodatečně samy podřídí demokratické kontrole (a jedině to by mohlo zajistit, že některé evropské regiony nebudou centrální politikou zcela marginalizovány). Tato forma politického náboženství - ničím neomezené víry v údajné dobro koncentrace moci - snad nejvíce ze všeho připomíná víru skalních komunistů, že se absolutní diktatura nadproletariátu sama časem promění v nejdokonalejší demokracii.

George Soros nedávno charakterizoval projekt společné evropské měny jako "fantastický objekt" - nereálný, leč extrémně "sexy". Projekt evropského sjednocení započatý po zatím nejhorší válce v evropských i světových dějinách se nikdy neměl stát zajatcem tohoto nezodpovědného a pochybného dobrodružství, ale teď už je zřejmé, že na oddělení obou je příliš pozdě; euro bude hájeno až do těch statků a hrdel evropských občanů, až do proměny evropské periferie v rozvojové země; nakonec "problémové" státy zbavené "reformami" posledních poválečných sociálních výdobytků eurozónu stejně dobrovolně či nuceně opustí - a kontinent propadne starým známým nacionálním běsům.

Takový konec ovšem není nikde osudově předurčen. Evropské elity ho tím, co činí, zrovna tak jako tím, co nečiní, aktivně prosazují a nesou za něj samy prvořadou zodpovědnost.

0
Vytisknout
4261

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2012